Komiks Julie Billetové s ilustracemi Claire Fauvelové dokáže organicky propojit několik nosných rovin: dospívání dívčí hrdinky, hledání bezpečí i životní dráhy, smiřování se s emocionálními ztrátami – a objevování toho, co lze naopak díky novým setkáním získat. Výchozí situací je ovšem odloučení od rodiny a opakované sžívání se s novými dětskými kolektivy i s dospělými.

Kateřinina válka se odehrává ve čtyřicátých letech 20. století a čtenáře uvede do „otevřené školy“ v Sèvres, v okupované části Francie. Pokrokový domov pro děti bez rodičů má učitele, kterým se neříká jménem, ale zvířecími přezdívkami. A také značnou míru autonomie a samosprávy – je vlastně malou republikou. Upomene na hnutí reformních škol, které se v Evropě rozvíjelo od počátku 20. století a kladlo důraz na inovativní postupy a zapojování dětí do výuky, v protikladu k dosavadnímu memorování. Teprve postupně vychází najevo, že ne všichni obyvatelé domova jsou sirotci. Rodiče židovských dětí zmizeli v chaosu na počátku války, do domova děti dopravila pomocná organizace a ony tak o svých blízkých nemají žádné zprávy.

Láska k fotografování

Právě do této skupiny patří i protagonistka, jako Židovka musí svou identitu tajit. Pro Kateřinu je důležité, že v sobě v tomto náročném životním období objevila vášeň pro fotografování. Proniká do tajů řemesla pod dohledem učitele, vede školní fotokroužek… a hledá fotografie, které „jako by už dávno existovaly v nějakém neviditelném světě“, a ona musela počkat na ten pravý okamžik, kdy je zachytit. Postupně se ukáže, že její milovaný učitel je veterán, jenž zažil francouzskou porážku i německé zajetí, že nacisté v okupované Francii zavádějí protižidovská opatření a že někteří učitelé používají zvířecí přezdívky i proto, aby zastřeli svá židovská jména.

Autorka citlivě popisuje život v zemi, která vyčleňuje jednu skupinu svých obyvatel a vystavuje ji perzekuci. V počáteční fázi války učitelé ještě dovedou zajistit dětem nová jména a doklady. Kateřinina vášeň pro zachycování lidí kolem sebe tak najde uplatnění; fotky na nové dokumenty pořídí samozřejmě ona. Nebezpečí však nehrozí jen od nacistů, ale i od francouzských kolaborantů.

Různá prostředí i lidé

Kvůli nim Kateřina putuje do kláštera, kde se začne starat o menší děti, pak do rodiny vesničanů a do venkovské školy. Nakonec se dostane i mezi příslušníky odboje. Linie příběhu se dál organicky proplétají: protagonistka pod skrytou identitou poznává i další děti a díky svým zkušenostem ze Sèvres se o mladší dokáže starat. Fotografické dovednosti jí přinášejí uznání, nepostradatelnost i svobodu. Její příběh pojednává o životní energii, optimismu a dovednostech – v tom se podobá mnoha osobním historiím/osudům z holokaustu. Všude kolem hrdinky jsou ovšem stíny těch, kteří tento zápal a nadání nemají – a stávají se bezmocnými oběťmi. S metaforou stínu a světla komiks vynalézavě pracuje.

Kateřina díky své povaze zvládá střídat prostředí a poznává různé společenské vrstvy. Zjišťuje, že jí nedělá problém navazovat kontakty s novými lidmi a postupně se v ní probouzí i milostný cit. Její několikanásobná záchrana vypadá jako z dobrodružného filmu, ovšem je třeba si připomenout, že většina jejích současníků v něm hrála nedobrovolný komparz.

Inspirováno osobním příběhem

Pro scenáristku Julii Billetovou jde o osobní příběh – předobrazem hlavní hrdinky je autorčina matka, která se za války musela také skrývat, byť pod jiným jménem. Škola v Sèvres skutečně existovala, učitelé se zvířecími přezdívkami také. Pro zkušenou autorku románů, knih pro děti a komiksových scénářů je tento příběh zjevně osudový. Zpracovala ho nejprve v románové formě s totožným názvem a posléze doplnila i další „Kateřinina“ dobrodružství. V dalším románu s feministickými prvky hledá titulní postava sebeuplatnění už jako dospělá.

Komiksovou Kateřininu válku doplňují fotografie: pořídila je skutečná „předloha“ hlavní postavy. Dodávají ještě něco navíc: čtenář může ocenit, jak si ilustrátorka Claire Fauvelová pohrála s realitou, čímž vznikl působivý umělecký originál. (Původní fotografie jsou součástí doslovu a některé ilustrace z nich přímo vycházejí.) Kniha získala řadu ocenění a je považována za zásadní dílo Julie Billetové.

V českém kontextu

Kateřinina škola v českém kontextu upomene na Akci zámky vzdělavatele Přemysla Pittera, který po druhé světové válce vytvořil podobné zázemí a vzdělávací prostředí pro děti (židovské, německé a české) se zkušeností z koncentračních táborů a z represí. Připomene samosprávné dětské skupiny v Terezíně, jejichž realitu ve svých knihách na mnoho způsobů reflektuje spisovatel František Tichý. Stejně jako v projektech Přírodní školy, kterou založil, třicet let vedl a kde stále učí. Jsou to ovšem podobnosti přibližné: terezínské děti si své „republiky“ spravovaly za bezprostředního pronásledování, Pitter své zámky zabydlel až po válce.

Českému čtenáři publikace klade naléhavou otázku: Mohlo by se bývalo něco podobného stát u nás? Korigující dodatek k českému kontextu lze nalézt v terezínských denících Pavla Fischla, nedávno záslužně vydaných nakladatelství P3K. Fischl v knize Lidé ve stínu upozorňuje, že mladí v terezínském ghettu objevili cestu ven pod hradbami (stejné téma se objevuje v Tichého Labyrintu nedokončených setkání). Problém nebyl uprchnout – ale skrýt se v protektorátu, oproti Francii daleko přehlednějším a menším. Tady mezi „vystrašenými Čechy, Švejky, takovými Papuánci,“ píše Fischl, od kterých se solidarita s utlačovanými nedala čekat. V Kateřinině příběhu se lidé, kteří pomohou, vždy najdou.

Kateřinina válka vzácně vyvažuje téma hrdinství a kolaborace, odvahy a zbabělosti, ctění hodnot a oportunismu. Odhlédnuto od těchto poloh působivý komiks zároveň obstojí i jen díky příběhu osobního rozvoje začínající fotografky. Může posloužit jako vzdělávací materiál k hodinám historie i etiky a zároveň jde o dotažený umělecký počin.