V okamžiku, kdy k nám z hromadných sdělovacích prostředků pronikají alarmující informace o vývoji volební a povolební situace v malé východoevropské zemi jménem Moldavsko a nejeden Čech je jejími osudy zaujat, se na českém knižním trhu objevila nově přeložená kniha současného moldavského autora Iuliana Ciocana (nar. 1968 v Kišiněvě) - Než zemřel Brežněv.
Iulian Ciocan je v rodném Moldavsku znám především jako nejvzdělanější literární kritik své generace a komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa, nesmlouvavě tepající dobové nešvary.
Nahnáno měl ode dne, co ho Baranov s Cukermanem zbili. Prozradit rodičům, co se mu stalo, by znamenalo podříznout si pod sebou větev. Práskači bývali na dvoře přísně trestáni a ukazovalo se na ně prstem. Jeden hoch, který nedržel jazyk za zuby, se dostal z deště pod okap: donutili ho pít kalnou, smradlavou vodu vedle kontejnerů.
Ljuba s dětmi si sbalily věci za úsvitu, ještě než z baňatého, obstarožního radiopřijímače zazněla rázná hymna Sovětského svazu, odjely na venkov. Ionel Pîslari se posadil na gauči, zjistil - jak se dalo čekat -, že po obložených chlebech a čaji není ani památky, a začal nadávat jako špaček. V hlavě mu hučelo. Cítil, že se ocitl na životní křižovatce, ale měl i naléhavý pocit vlastní nicotnosti, mocně přiživovaný neschopností učinit nějaké rozhodnutí.
