AV

Anna Valentová

„Musíš odpovědět na dvě otázky,“ řekne generál a také se předkloní; říká to šeptem, důvěrně. „Na dvě otázky, které jsem zformuloval už dávno, v uplynulých desetiletích, když jsem tě očekával. Na dvě otázky, a odpovědět na ně můžeš pouze ty. Vidím, že si myslíš, že bych se rád dozvěděl, jestli se nemýlím, jestli jsi tehdy ráno na honu opravdu měl v úmyslu mě zabít? Nebyl to výmysl chorého mozku?

Alaine Polczová však byla dostatečně známá už před vydáním svých memoárů, působila totiž jako velmi oblíbená a vyhledávaná psycholožka na klinice, kde se léčily děti napadené leukémií, a to v době, kdy úspěšnost léčby byla pouze asi dvacetiprocentní

Nastala už zima a k Csákváru se blížila fronta. Čas se vlekl hlemýždím tempem. Přitáhli Němci. Jednou ráno vrazili do zámku: „Je to rozkaz! Musíte zámek opustit!“ Ale proč a jak? S Němci jsem šla vyjednávat já, protože všem ostatním by hrozilo zastřelení.

Do Budapešti jsme přijeli v září, právě skončil nálet. Rafinerie nafty Shell hořely, projížděli jsme poblíž. Obloha, ulice, všechno bylo zahaleno temným dýmem. Žilo se tam rušně. Lidé běhali do krytů a smáli se přitom, žertovali. Když vylezli, uklízeli trosky a tančili. V restauracích bylo nabito. Místo jídla vařili všelijaké flaksy nebo zeleninové přílohy, ale číšníci je přinášeli zdvořile a vesele. Budapešť je náramně otužilé město.

„Konečně můžu jít po vesnici se vztyčenou hlavou,“ přiznala obyvatelka Csákváru poté co Alaine Polczová vydala roku 1991 svou slavnou vzpomínkovou knihu Žena na frontě (Asszony a fronton), která vzbudila mimořádnou pozornost maďarské veřejnosti, získala titul Kniha roku, dočkala se dosud pěti vydání doma a mnoha v cizině v překladech do různých jazyků.

Jedno mi bylo jasné, že tím v Szamosújváru končím. Možná mě převezou do jiné věznice. Ale stejně, o jakém holiči to pořád melou? Měli jsme sice vězeňského holiče, na každém patře byl jeden, ale ten jenom holil a potom pochopitelně všem pravidelně přejel po hlavě strojkem, aby nás vzal dohola, výjimku tvořili jenom kápové. Když po pracovní době vrazil do cely holič, nemělo smysl s ním smlouvat…

Kdy vyšlo najevo, komu za to nečekané propuštění vděčíte? Na Zsigu Palocsayho čekala jeho nevlastní matka a už tehdy večer se začala šířit šeptanda, že za ten nečekaný zázrak s velkou pravděpodobností vděčíme starému Palocsaymu. A to je dlouhá pohádka. Pravý východoevropský příběh. Vyprávěj nám ho.

Leželi jsme s Puju na břiše v pšeničném lánu a bylo takové horko, že se z nás lil pot, řinul se mi po obličeji a smýval černou válečnou maskovací barvu, kterou jsme si udělali z opálených korkových zátek, stékal mi do pusy, chutnal slaně a trpce, nedal se vyplivnout, a nemohli jsme si pusu ani vypláchnout, protože jsme vůbec neměli vodu, ani Puju, ani mě nepadlo, abysme si vzali s sebou nejenom zbraně, ale taky polní láhev, a slunce nemilosrdně pálilo...

Pobyt na čerstvém vzduchu záhy po setmění, nejčastěji před večeří, odpadal jenom ve výjimečných případech, odmyslíme-li si deštivé nebo bouřkové počasí. Kruté mrazy bývaly zřídkakdy, ale obvykle se pobytu na vzduchu nezříkali ani tehdy, nanejvýš dobu strávenou venku podstatně zkrátili...

Sinistra… to slovo zní trochu syčivě, trochu ostře. V latině (sinister, sinistra, sinistrum) znamená nejen levý, nýbrž také nejapný, zvrácený, nepříznivý, nešťastný. Stejně negativní významy mu přiřkla i angličtina, v níž se škála nepříjemných konotací rozšířila na zlopověstný, pochmurný, škodlivý atd. Autor tedy již názvem navozuje úmysl, s nímž začal psát své první rozsáhlejší prozaické dílo, Okrsek Sinistra (Sinistra körzet, 1992).

Čtrnáct dní před tím, než umřel, mne plukovník Borcan vzal na holou vyvýšeninu dobrinského polesí na obhlídku terénu. Požádal mě, abych měl oči otevřené, hlavně abych sledoval jeřabinové houští podél cesty, jestli už přiletěli brkoslavové. Podzim byl v polovině, houština bzučela cizími zvuky...

Ačkoli Péter Farkas (1970) publikuje víceméně plynule od roku 1996 a třebaže mu byla roku 1997 udělena domácí Bródyho cena, kterou získávají zajímavé prózy nadějných začínajících autorů, událostí letošního Týdne knihy, tradičně pořádaného v červnu a zaměřeného na původní literaturu, se stala jeho delší novela Osm minut.

Stařena dny nesledovala. Čas jí protékal jako řeka a v tom toku se jako rozmanité proudy neoddělitelně vlnily vjemy fikcí nazývané v tradičním smyslu minulost, přítomnost a budoucnost. A stejně jako ty proudy i vjemy se od sebe odlišovaly především svou teplotou a rychlostí, jakou se šířily...

Léto, kdy otec zemřel, začalo snad toho dávného jarního dne, kdy byl nucen opustit zlatou Prahu. Do Prahy utekla rodina před protižidovskými opatřeními, která se stále zpřísňovala, protože můj dědeček Lajos, který byl lékařem, už ve své rodné zemi, čím dál tím více oprýmkované vlastenčením, nemohl vykonávat svou praxi...

Tři šrouby ze čtyř šly hladce, ale ten čtvrtý se ne a ne pohnout, i když jsem na něho vší silou tiskl klíč Feriho táty a nadarmo jsem se pokoušel s ním otočit, pořádně jsem se nadechl, zase jsem škubnul klíčem, ale ne, šroub se ani nehnul, akorát klíč sklouzl z hlavice, a vtom jsem uslyšel, jak mi Feri šeptá, co se s tím do prdele tak seru...

O zlu, o tupé, nelítostné, zmechanizované diktatuře, o absenci morálky, hodnot a o ztrátě lidské důstojnosti vypovídá poslední publikovaný román Ádáma Bodora Návštěva arcibiskupa vydaný v Maďarsku roku 1999 a loňského roku i zfilmovaný.