Tadeáš Dohňanský

Tadeáš Dohňanský

Absolvoval historicko-literární studia na FF UPCE a středoevropská studia a komparatistiku na FF UK, kde nyní pokračuje v doktorském studiu. Inklinuje také k autorům slovenským nebo maďarským, na cestách z Prahy domů do Valašské Bystřice se občas zatoulá v Yoknapatawphaském okrese. Překládá z polštiny (knižně Joannu Gierak-Onoszko), spolupracuje s časopisy Partonyma a Nowa Dekada Krakowska.

Ve své nejnovější sbírce používá básník Jan Vozka úsporný, civilní jazyk a variuje známé motivy. Zavedené schéma se ale nebojí nabourat občasnými nenadálými výkřiky. Výsledkem je poezie, která opakovaně dokazuje nevyčerpatelnost zobrazování všedních dní.

„Zahlazování a popírání násilí kvete v každé zeměpisné šířce a v každé době,“ tvrdí polská reportérka Joanna Gierak-Onoszko. Skrze vyprávění o své úspěšné a oceňované knize, která popisuje osudné morální přešlapy katolické církve v Kanadě, se dostává až k současné situaci v Polsku a zmiňuje se rovněž o výhodách i úskalích žánru reportáže.

Mnohdy neveselé a syrově podané reportáže o potomcích původních kanadských obyvatel, kteří byli v dětství proti své vůli „vzděláváni“ (a často sexuálně i psychicky zneužíváni) v katolických internátních školách daleko od civilizace. Kromě řady dalších cen a nominací kniha zvítězila ve čtenářské odnoži prestižní ceny Nike. V úryvku z první kapitoly se společně s titulním Tobym vydáváme na jeho cestu do bolestné minulosti.

V lednu 2020 se v Bruselu sešlo 30 spisovatelských talentů, 79 překladatelských ochotníků a 6 literárních profesionálů selského rozumu. Došlo tak ke vzájemnému evropskému propojení 115 vynořujících se literárních umělců z 10 zemí. Coby jeden z účastníků jsem se v rámci uplynulých dvanácti měsíců průběžně dovídal, co to vlastně znamená. A že být zavřený v CELE není synonymem pro karanténu.

Kavárna Bunkier Café. Bunkr. Sotva plnoleté přerostlé pimprle, které se na mě šklebilo pokaždé, když jsem se procházel krakovskými Planty. Po devatenácti letech sklaplo, natáhlo bačkory na rozvrzaných kuřích nožkách svých prehistorických stolků a sesliček. V Krakově bylo jen málo míst, kde by si člověk tak ikonicky početl.

Z esejů významného českého polonisty se na mnoha místech stávají eseje náruživého čtenáře. Petr Poslední ve své knize nejen pozoruhodně skloubil beletrii s literárněvědnou příručkou, ale zároveň vytvořil originální a především první českou ucelenou knižní monografii věnovanou Josephu Conradovi, od jehož smrti letos v srpnu uplyne 96 let.

Ve druhé sbírce Anny Štičkové jsou titulní Sudety začátkem dlouhých cest za láskou, dětstvím, klidem a odhalenými stehny. Básnířka učinila oproti debutové knize výrazný odklon od původního autorského stylu, aniž by tím zapřela kus sebe nebo ohrozila vyznění celé sbírky. Výsledkem jsou vyvážené básně plné květin, melancholie, stesku, štěstí a kultivované erotiky.

Poetické prózy obsažené v subtilním svazku s názvem Ozim se vyznačují především nevšedním jazykovým ztvárněním. Silně lyrizované texty jsou zasazeny na vzdálený sever Evropy, do vzácné kulturní krajiny, kde se vzájemně ovlivňují tradiční architektura a člověkem téměř nedotčená příroda. Autor vzdává v pravém smyslu slova hold zemi, krajině a řemeslu, avšak zřídkakdy vychází za hranice jasně dešifrovatelného významového i estetického prostoru.

Rozostřená fotografie na obálce zachycuje šapitó a ruské kolo. Evokuje nevolnost, kterou pocítíme, když to kolotočáři přeženou s rychlostí. Povídky Klimka-Dobrzanieckého s výjevem v mnohém souzní. Pro čtenáře to bude jízda ne vždy příjemná a ne vždy se pobaví tak jako na představení komediantů.

Recenzovat knihu vydanou před dvanácti lety nemusí dávat velký smysl. V případě výbušné a útržkovité prózy Ano však můžeme udělat výjimku. Excentrické a originálně pojaté zápisky ženy trpící vážnou duševní chorobou, od nichž se čtenář jen těžko odtrhne, jsou totiž připomínkou Margarity Karapanou, významné novořecké spisovatelky, od jejíž smrti právě uběhlo jedenáct let.

Herny a sekáče, olej a hvězdy, národnostní mišmaš a tramvaj mezi Limou a Ostravou. To jsou některé příklady témat a obrazů poezie Marka Pražáka. Texty, které na jednom místě připomínají hospodský popěvek a na jiném silnou osobní zpověď člověka žijícího ve slezské džungli, dohromady vytvářejí různorodý, efektní, živočišný i melancholický zážitek z básnického slova.

Adaptace básnické sbírky Tramvestie Pavla Novotného zahájila odvážný pražský festival současné opery. Původně regionálně zaměřená poezie, zobrazující pradávný topos člověka na cestě, nabízí díky spojení s hudbou překvapivě svěží, ba dokonce mnohovrstevnatý literárně-hudební zážitek.

Kniha Sanatorium Tworki je díky směsici výsostně uměleckého a novátorského stylu, nesmírně kvalitního překladu a technické dokonalosti vítaná čtenářská příležitost. Neměli by ji opomenout ti, kteří chtějí zkusit něco nového, ani milovníci klasických románů, psaných ovšem nezvyklou formou.

Hloubavá Barbora vytrvale hledá tajemného bucha, jenž dlí patrně kdesi na nebesích, zatímco jí drsná Sylvie hatí naděje na lepší a spořádanější život. Novela mladé slovenské autorky nám připomíná, že zbavit se části našeho já, která nás nejvíce tíží, je úkol značně nelehký. Efektní je na knize především humor a často velmi ostrý sarkasmus.

Co všechno je nebo není Protimluv? Má Protimluv rád pivo? A je to vůbec v 17 letech dovoleno? Kde končí střední Evropa? Jiří Macháček v rozhovoru hledá odpověď na mnoho dalších otázek. Zamýšlí se také nad ostravskou periferií a nad smyslem vydávání básnického slova.

Sbírka deseti povídek haitského spisovatele a básníka Reného Depestra je oslavou vztahu mezi mužem a ženou a úspěšným pokusem o zbožštění ženy. Zatímco scenérie karibského ostrova jim dodává punc exotiky, za výsostně poetickým tónem stojí stylistické kvality díla, komponovaného jako ohlas orálně založené kultury a specifického vidění světa.

Silné pouto psa Tuláčka a jeho kamarádky Kláry jako návod proti uspěchanosti dnešního světa. Pohádka Erika J. Grocha prostřednictvím dětského jazyka a jednoduchých ilustrací akcentuje základní životní hodnoty a svou poetickou atmosférou vysvětluje, proč „déšť je ta nejlepší hudba k piškotovým hodům, kostem i čekání na konec deště.“

Erik Jakub Groch se ve své nové básnické sbírce ztrácí hledaje konce vět, počátky veršů, podobu měsíčního svitu před čtvrtinou sekundy nebo padající sníh. Jak napovídá tajemný název, drobný sešit poezie by skutečně mohl být úvodem k ničemu, nicméně zdá se, že slovenský básník toho má ještě hodně na duši, na jazyku i v ruce.

Svědectví o válce, holocaustu, ale také o moci hudby a vzájemného porozumění ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, přináší Władysław Szpilman v memoárové knize Pianista. Příběh polského hudebního skladatele židovského původu, který přežil bombardování Varšavy a zažil tak smrt tohoto města, proslavil oscarový film Romana Polańského.