Valentýna Žišková

„Olgo, kdo nosí básním slova?“ ptá se hlas v jedné z básní. Otázka, jež v sobě spojuje zvědavost dítěte, které své okolí teprve objevuje, a úzkost člověka, jenž není s to nalézt odpověď na to nejzásadnější, je pro třetí sbírku Josefa Kučery nanejvýš příznačná. V poezii o poezii se mísí uvažování o povaze jazyka a jeho možnostech s imaginativními obrazy a vzpomínkami starými několik tisíc let.

Stísněný svět sbírky Popel dnů je z většiny vymezen čtyřmi stěnami, mezi nimiž se odehrává pozvolné odcházení člověka. Hlas sbírky reflektuje situaci postavy otce, který má po mozkové příhodě ochrnuté tělo i vědomí. V úsporných a strohých básních, kde na přemrštěný patos již nezbývá místo, jsou tematizovány zdánlivě drobné bezvýznamné okamžiky, které v celkovém kontextu však nabývají rozměrů mezních situací.

Básně ze sbírky Falkenfrau pocházejí ze světa dávno zapomenutých a ztracených legend. Ty ožívají díky občasnému narušení časové linearity nebo díky vzpomínkám, asociacím, jež vyplouvají na povrch, znovunalezené zvukem. Klára Goldstein tento svět staví svědomitě, někdy možná až příliš, takže pasáže, které by básně scelily a daly jim dostatečný přesah a působivost, zůstávají zahaleny v mlze a čtenáři jsou předkládány jen neurčité fragmenty.

Nová sbírka básníka a malíře Matěje Lipavského je především mozaika detailů, na žádný z nich se ale nevydržíme dívat příliš dlouho. Kniha plná fragmentárnosti zaujme čtenářovu pozornost promyšlenou kompozicí a využíváním okrajových sfér jazyka.