TG

Tomáš Glanc

Kulturní situace v Rusku se po zániku cenzury kromě jiných příznaků nové epochy také radikalizovala. Řada autorů začala zkoumat hraniční zóny, v nichž se umělecká činnost dotýká lidského těla, veřejného prostoru, nebo dokonce kriminality. Část publika takové počínání vůbec nepovažuje za umění, nýbrž za primitivní provokaci, pokusy upozornit na sebe za každou cenu, doklad ztráty duchovnosti nebo projev generální krize umění, kdy lze za dílo prohlásit každou hromádku fekálií.

Třetím českým setkáním s románovým dílem rusko-francouzského spisovatele Andreïe Makina je kniha Rekviem za Východ. Andreï Makine je podivuhodný spisovatel: ačkoliv žil prvních třicet let v SSSR, naučil se tak dobře francouzsky, že po emigraci roku 1987 hned začal vybroušeně psát v jazyce nové vlasti.

Sokolovovy postavy jsou opravdu hlupáci (slovo durak se přitom v ruštině vyznačuje poněkud odlišnými konotacemi – Ivan durak je obdobou hloupého Honzy, který triumfuje díky své prozíravosti a originalitě, jež se zprvu jeví jako obyčejná blbost). Jejich postižení se projevuje hlavně ve sféře paměti (hrdina mluví dokonce o její ztrátě) a vnímání času („s časem je u nás něco v nepořádku,“ říká jeden z hrdinů na str. 24).

Pelevinův Čapajev a Prázdnota patří k nejvýraznějším dílům ruské literatury devadesátých let dvacátého století – mimo jiné tím, že autor některým anekdotickým rysům čapajevského mýtu dodal spirituální rozměry a zároveň vybavil své hrdiny přízračnou lehkostí sporné identity...