EH

Emil Hakl

Přijmeme-li tezi, že filmový scénář mívá k literatuře blízko, poněvadž z ní často buď vychází, nebo ji naopak ovlivňuje, můžeme i v literárním časopise zabrousit do světa kinematografie. Třeba i jen proto, že se tam toho děje mnohem víc než v literatuře (ne vždy ke škodě literatury).

Napsat sloupek na tuhle stránku je vždy stejně lákavé jako těžké. Nemám to rád už proto, že mi Lela Geislerová jednou provždy přilepila odpudivou masku pastózního ruďocha. Ostatní jsou naopak divně ezotericky nahozeni, připomínají poštovní známky z 80. let, nicméně měnil bych s nimi.

Mihl jsem se onehdy Nymburkem, což byla naprostá výjimka, jinak sedím doma a ťukám. A na náměstí Přemyslovců, kus od Mariánského sloupu, který si Nymburští nestrhli, takže ho nemusejí znovu stavět, mě málem porazila dřevěná socha Bohumila Hrabala.

Civilizace je neuróza, řekl kdysi veliký prorok moderní éry, a když se dnes člověk rozhlédne kolem sebe, nezbývá mu než přitakat. Literatura a literární věda jsou výkladními skříněmi této diagnózy.

Dělalo mi to velký problém už jako píšícímu elévovi v různých časopisech. Možná proto, že téma je umělý produkt. Důvody, proč jeden sedne a píše, jsou různé, nicméně v reálu jsou asi tři. Buď je píšící jedinec cvok, který potřebuje dát uniknout přebytečné energii, nebo cvok není a potřebuje ventilovat energii zrovna tak.

Neumím si uvázat kravatu, tudíž jsem prakticky mrtev. No, vlastně umím, ale dlouho jsem to nedělal. Takový ten fígl přes stehno, trapný asymetrický zašmodrchanec.

… Litery a já mám strach, aby opět nezvítězily citové emise jako loni. Profesionál by měl být nestranný; takového jsem však dosud nepotkal. Tím nechci říct, že tady nejsou. Jsou, jen jsem žádného neviděl.

Původně jsem chtěl brblat nad tím, jak se literatura rozpadá do žánrů a podžánrů, kromě nichž nikdo nic neuznává. Jenže pak mi přišel do ruky román Kazua Ishigura Pohřbený obr; nějaká návštěva ho zapomněla u mě doma na stole. Otevřel jsem ho tedy.

Ač už jde o řádně promrskané téma, nedá mi to, abych se též zlehka nevrátil k letošní Magnesii Liteře. Přeskočím problematiku titulů, které být nominovány podle mého názoru měly a nebyly. Koneckonců mám svůj díl másla na hlavě jako člen komise (či jak se ta funkce nazývá) taky.

V mezírkách mezi hromadami zboží se z nitra stánků usmívají trpěliví obchodníci. Na asfaltu postává skupina asijských dětí. Bledé černooké panenky na nás vědoucně hledí a cumlají jakýsi pokroucený suchý lusk. Na rohu domu s částečně vytlučenými okny nervně poblikává neónový nápis BAR. Jdeme tam.

První den, kdy jsem to nevydržel, bylo úterý. Vešel jsem v devět patnáct ráno hlavním vchodem do obchoďáku, vyjel až na horní galerii a zaujal postavení za umělým keřem. Zpoza něj jsem se dopodrobna obeznámil se situací.

Vykročili jsme předimenzovaným, pustým bulvárem z padesátých let zpátky do města. Po chvíli jsme minuli pajzl, jehož jméno znělo Eufrat, ale kterému se v životě neřeklo jinak než Arafat. Za výlohou beznadějně bzučel a poblikával zelený nápis, oznamující, že v trubkách podniku koluje Staropramen.