Setkání s drakem
Hakl, Emil: Setkání s drakem

Setkání s drakem

Původně jsem chtěl brblat nad tím, jak se literatura rozpadá do žánrů a podžánrů, kromě nichž nikdo nic neuznává. Jenže pak mi přišel do ruky román Kazua Ishigura Pohřbený obr; nějaká návštěva ho zapomněla u mě doma na stole. Otevřel jsem ho tedy.

Jak název napovídá, děj se hemží obry, netvory a princeznami a je zasazen do postartušovské Británie. Celková nálada mi velmi připomněla jednu z nejhloupějších počítačových her z počátků boomu těchto, jmenovala se Heretic. Do knihy jsem se nezačetl, takže nemám co soudit. Jenže pak jsem se z přebalu dozvěděl, že jde o dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu, a že když smícháte Jane Austenovou a Franze Kafku, máte Ishigura v kostce – jen do směsi musíte přidat trochu Prousta. To za prvé. Za druhé se vyznačuje takovou imaginativní silou, náladou a přemítavostí, že jej nemohl napsat nikdo jiný než Ishiguro. V tu chvíli mě ten den už podruhé napadlo, jestli jsem se nezbláznil.

Předtím jsem totiž seděl u doktorky, která mi vynadala, že do sebe sypu prášky na spaní; načež mi je předepsala. Odpověděl jsem, že mám novou postel, tak to snad půjde líp. Prvně v životě se na mě doopravdy podívala a došlo jí, že když je ona psychiatrička, mohl bych být klidně blázen.

Ale zpět k Ishigurovi. Pohřbený obr žánrovka zřejmě je a je třeba ji tak vnímat, protože jinak se čtenář mého typu nedostane přes prvních 30 stran. Může to být tím, že mám o žánrech jen hrubé povědomí. Vím, že jsou ctitelé sci-fi, milovníci noirovek, příznivci apokalypsy, hledači přesahu, ženského psaní nebo drsné školy a k tomu obdivovatelé a odpůrci Houellebecqua, Milana Kundery, poručíka Columba a dalších (abychom nezůstali jen u psaného slova). Jedněm ani druhým nelze upřít zaujatost, o kterou možná opravdu jde, poněvadž bez zaujetí nemá nic smysl. Z něj se pak může vyvinout předpojatost, což demonstruji na sobě a Ishigurovi. Je ale fakt, že jsem od něj nic jiného nečetl.

Navíc – tady se vzteká jeden regionální český spisovatel a tamhle ční z mlhy gigant, nositel mnoha prestižních cen včetně oné Nobelovky. V návaznosti na to se mi vkrádá mezi řádky neúnosně mnou zhusta zneužívaný citát temného fexta české filozofie: „Nejsem to já, kdo si věci šíleně vykládá – věci samy šílejí. Co je platné, že můj rozum je v souladu se skutečností, když skutečnost není v souladu s mým rozumem.“

Tolik prozatím k Ishigurovi. Každopádně si živě vzpomínám, jak jsem několikrát po sobě prošel hrou Heretic, fascinován dějem a prostředím. Jsme možná u toho – když člověk ví, co čekat, poddá se bez námitek. Námitka vzniká až ve chvíli, kdy se setkává s dvouhlavým drakem tam, kde čekal rozumnou úvahu, a naopak.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

emilhakl,

Pro Jakuba: Odsouzení se nemělo odehrát šmahem, spíš jen jako krátké odpolední setkání s knihou, která vám na první dobrou nesedne. Vadil mi lineární, skoro jakoby infantilní jazyk, nikoli draci. Ale jak říkám, od Ishigura si najdu ještě aspoň 1 knihu, abych jen tak neplácal.

Jakub,

Zvláštní situace, když můj oblíbený spisovatel šmahem odsuzuje mého oblíbeného spisovatele. Chyba je dle mého ale spíš na straně návštěvy - příště radno zapomenout spíš laureátovu povedenější žánrovku "s přesahem" Neopouštěj mě nebo rovnou jeho Malíře pomíjivého světa či Soumrak dne...

emil hakl,

Despekt k žánrům není absolutní, jen mě mrzí, že se tím literatura ještě víc drolí a znepřehledňuje. Pohřbený obr mě nenadchl spíš svým nevynalézavě stejnorodým stylem vyprávění, ale to je věc čtenářského vkusu a přes ten nejede vlak. Drak jako takový mi nevadí, stejně jako mi nevadí Řehoř Samsa. Rozdíl mezi nimi však je právě v přítomnosti či nepřítomnosti myšlenky.

Jitka J.,

Výkřik na obálce o kombinaci Austenové, Kafky a Prousta je skutečně hloupý, ale jinak je podle mě Pohřbený obr zcela jiný, než jak vyplývá z tohoto článku. Neodpovídá ostatně už první věta, že se kniha hemží obry, netvory a princeznami, fantaskní motivy vstupují do děje ve velmi omezené míře a nejdůležitějším "nadpřirozeným" prvkem je tu mlha přinášející zapomnění. Oprávněnost udělení Nobelovy ceny vzhledem k nedostatečné znalosti Ishigurova díla posoudit nemůžu, ale Pohřbený obr rozhodně je mimořádný příběh.

Gregor,

Proč se podle Vás dvouhlavý drak a rozumná úvaha vylučují? Není náhodou v Pohřbeném obrovi obojí? Není zbytečný předsudek se domnívat, že přítomnost draka v textu automaticky znamená pokleslost a absenci myšlenek? Proč takový despekt k "žánrovkám" a co to slovo podle vás vlastně znamená?