Emil Hakl

Přijmeme-li tezi, že filmový scénář mívá k literatuře blízko, poněvadž z ní často buď vychází, nebo ji naopak ovlivňuje, můžeme i v literárním časopise zabrousit do světa kinematografie. Třeba i jen proto, že se tam toho děje mnohem víc než v literatuře (ne vždy ke škodě literatury).

Mihl jsem se onehdy Nymburkem, což byla naprostá výjimka, jinak sedím doma a ťukám. A na náměstí Přemyslovců, kus od Mariánského sloupu, který si Nymburští nestrhli, takže ho nemusejí znovu stavět, mě málem porazila dřevěná socha Bohumila Hrabala.

Civilizace je neuróza, řekl kdysi veliký prorok moderní éry, a když se dnes člověk rozhlédne kolem sebe, nezbývá mu než přitakat. Literatura a literární věda jsou výkladními skříněmi této diagnózy.

Nestálo by to za řeč, kdyby poslední dobou tolik nebilo do očí, že se všichni tváříme, jako by tu tenhle svět byl čistě jenom pro nás. Kompletní servis, vše až pod nos.

Dělalo mi to velký problém už jako píšícímu elévovi v různých časopisech. Možná proto, že téma je umělý produkt. Důvody, proč jeden sedne a píše, jsou různé, nicméně v reálu jsou asi tři. Buď je píšící jedinec cvok, který potřebuje dát uniknout přebytečné energii, nebo cvok není a potřebuje ventilovat energii zrovna tak.

Neumím si uvázat kravatu, tudíž jsem prakticky mrtev. No, vlastně umím, ale dlouho jsem to nedělal. Takový ten fígl přes stehno, trapný asymetrický zašmodrchanec.

… Litery a já mám strach, aby opět nezvítězily citové emise jako loni. Profesionál by měl být nestranný; takového jsem však dosud nepotkal. Tím nechci říct, že tady nejsou. Jsou, jen jsem žádného neviděl.

Původně jsem chtěl brblat nad tím, jak se literatura rozpadá do žánrů a podžánrů, kromě nichž nikdo nic neuznává. Jenže pak mi přišel do ruky román Kazua Ishigura Pohřbený obr; nějaká návštěva ho zapomněla u mě doma na stole. Otevřel jsem ho tedy.

Seděl jsem u zubaře, který se mi chystal vrtat bolavou sedmičku. Vyžádal jsem si tudíž dvě umrtvující injekce. Dentista hovořil a já sledoval spodním sektorem přivřených očí prostor.

Ve své nejnovější próze zůstává Hakl věrný postupům, tématům a typům postav, které čtenáři znají z jeho předchozích knih. A současně překvapuje samozřejmostí, s níž do toho všeho dokázal zasadit zcela nesamozřejmý motiv.

Jádrem zápletky Haklova románu je stvoření umělého člověka, konkrétně ženy jménem Uma, a její následná výchova, nakonec ústící až v její sebe-uvědomění, emancipaci, ale i finální tragický konec.

Poslední kniha Emila Hakla svým gastronomickým názvem ohlašuje cosi všedního, až plebejského; vnímáme-li titul obrazněji, sugeruje nám představu množství druhově podobných, přesto svébytných a relativně uzavřených jednotek. Tak by se dala charakterizovat sbírka jedenácti povídek, již víceméně volně propojuje ústřední postava; jak není u Hakla výjimečné, v lecčems se autorovi biograficky a snad i povahově podobá.

Emil Hakl vsazuje děj nové knihy Skutečná událost do horké současnosti – jeho hrdinové plně existují v nedlouho trvajícím světě moderních technologií a počítačů, které jsou pro jejich práci, volný čas i mezilidskou komunikaci téměř nepostradatelné; zároveň se s tímto světem plným individualismu, cynismu a všeobecně rozkolísaných hodnot musejí prát.

Novela Pravidla směšného chování byla vyhodnocena porotou Ceny Josefa Škvoreckého jako nejlepší letošní český beletristický počin. Její autor Emil Hakl si včera přebral z rukou organizátorů hlavní cenu, čtvrt milionu korun.

V mezírkách mezi hromadami zboží se z nitra stánků usmívají trpěliví obchodníci. Na asfaltu postává skupina asijských dětí. Bledé černooké panenky na nás vědoucně hledí a cumlají jakýsi pokroucený suchý lusk. Na rohu domu s částečně vytlučenými okny nervně poblikává neónový nápis BAR. Jdeme tam.

Pravidla směšného chování volně navazují na rozhovor otce se synem O rodičích a dětech, ale stejně tak je patrné, že kniha čerpá z celé Haklovy prozaické tvorby, kterou v mnoha úrovních, nejzřetelněji v té tematické, završuje a nezřídka i v osvobozujícím gestu překračuje.

Nedávno byl uveden do kin film O rodičích a dětech, který režisér Vladimír Michálek natočil podle vaší knihy. Vy jste se podílel na scénáři. Probíhala pak z vaší strany spolupráce i na natáčení? Účastnil jste se ho?

První den, kdy jsem to nevydržel, bylo úterý. Vešel jsem v devět patnáct ráno hlavním vchodem do obchoďáku, vyjel až na horní galerii a zaujal postavení za umělým keřem. Zpoza něj jsem se dopodrobna obeznámil se situací.

Let čarodějnice je v prvé řadě románem jazyka, a to víc než jakákoli jiná Haklova próza.

Sbírka povídek Konec světa byla před několika lety kritikou přijata coby čtivá prozaická prvotina. Emil Hakl se v ní představil jako autor, kterému je inspirací obyčejný život plný ne zcela obyčejných příběhů.

Zatím posledním počinem spisovatele Emila Hakla je sbírka povídek nazvaná O létajících objektech.

Aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, reklamní textař, redaktor a český spisovatel.

Nový Emil Hakl je nový, chce se zvolat hned v úvodu recenze. Zatímco všechny jeho předcházející knihy byly trapně stejné, poslední povídkový opus O létajících objektech přináší překvapivě svěží a čerstvý prozaický vítr do autorových doposud mírně zatuchajících vod.

Druhá Haklova prozaická kniha, tentokrát už téměř tří set stránkový román s mírně zavádějícím názvem Intimní schránka Sabriny Black, je situována na konec devadesátých let a hlavním dějištěm je, jak se dá předpokládat, Praha.

Vykročili jsme předimenzovaným, pustým bulvárem z padesátých let zpátky do města. Po chvíli jsme minuli pajzl, jehož jméno znělo Eufrat, ale kterému se v životě neřeklo jinak než Arafat. Za výlohou beznadějně bzučel a poblikával zelený nápis, oznamující, že v trubkách podniku koluje Staropramen.