KS

Karolína Stehlíková

(1975), nordistka a teatroložka, zaměřuje se na překlad norského dramatu (Jon Fosse, Morten Jostad, Arne Lygre ad.). Edičně připravila vydání sborníku Ipse ipsa Ibsen, jehož studie byly věnovány Henriku Ibsenovi. Bádá a přednáší o skandinávském divadle, filmu a literatuře. Publikuje nejčastěji v časopisech iLiteratura.cz a Host.

Každá generace potřebuje svou knihu o pubertě. Ne, že by se měnila puberta sama a to, jak ji člověk prožívá, mění se ale okolní společnost a přístup k jednotlivým tématům. Holčičí kniha se zaměřuje na dívčí pubertu, a je tedy určena dívkám zhruba mezi devátým a šestnáctým rokem.

Zatímco Češi mají stále problém nahlas a bez uzardění vyslovit slovo přirození, Norové o tomto tématu mluví otevřeně, a to jak s teenagery, tak dospělými. Dokazuje to i publikace o ženském přirození, ve které její autorky-lékařky fundovaně, ale současně srozumitelně píší o samotném pohlavním orgánu, sexuálním životě či antikoncepci.

Šíření jedné kultury do kultury jiné je vždy cenná a mravenčí práce, jejíž nenápadné plody však často sklízejí až nadcházející generace. Právě taková byla i práce slovenského skandinavisty Milana Žitného, který překládal z několika nejen severských jazyků.

Milada Blekastadová (1917–2003) se narodila v Praze do nakladatelské rodiny Topičových. V šestnácti letech odjela na zkušenou do Norska, kde poté prožila celý zbytek života. Stala se uznávanou překladatelkou, komenioložkou, literární vědkyní a publicistkou.

Režisér Zdeněk Dušek podnikl pozoruhodný pokus interpretovat Ibsenovo drama Nepřítel lidu jako hru o nakládání s pravdou. Hraje si s textem a jeho interpretacemi, rozpitvává Ibsenovu hru trochu po vzoru brechtovského zcizovacího konceptu a využívá princip vracení scén. Výsledkem je zajímavé představení, které je tak krutě současné, že si budete chvílemi připadat, jako by se odehrávalo u vás v práci.

Biografie o ikonické postavě světového dramatu Henriku Ibsenovi přináší nový pohled na tohoto dramatika. Zaměřuje se na mýty, které jsou okolo Ibsena obestřeny a které, jak kniha ukazuje, byly z velké části vytvářeny jím samým.

13. července 2014, dva měsíce po svých osmdesátých narozeninách, zemřel František Fröhlich, překladatel z angličtiny a ze severských jazyků. Člověk marně hledá nepříliš patetické přídavné jméno vyjadřující respekt a obdiv, jejž ti, kteří Františka Fröhlicha znali osobně, při vyslovení jeho jména cítí: talentovaný, suverénní, přesný, důsledný, vytrvalý, erudovaný…

Skandinávskou literaturu druhé poloviny šedesátých a částečně sedmdesátých let dvacátého století charakterizuje postupně se zvyšující potřeba společenské angažovanosti. Spouštěčem aktivizace a pozdější intelektualizace kulturního prostoru byl jako ve všech západních demokraciích vstup USA do války ve Vietnamu.

Z celé inscenace, která se vyznačuje důkladnou dramaturgickou přípravou, koncepční režií a nepřehlédnutelným nasazením všech, je patrné, že Ibsenův Peer Gynt stále zůstává pozoruhodnou ambivalentní postavou, k níž lidé potřebují zaujímat postoj.

Tři z pěti textů výboru současné severské dramatiky spadají do kategorie „rodinná konverzačka v ibsenovském duchu“. Nejprogresivnějším textem souboru je bezpochyby Pinocchiův popel dánského dramatika Jokuma Rohdeho v duchu Elfride Jelinekové. Norská hra zavedeného prozaika Larse Saabye Christensena je dílo na zakázku napsané obratným stylistou a nejvýstižněji ji charakterizuje přídavné jméno „ukecaná“.

V duchu panující módy severské krimi přirovnává pojetí Vinohradského divadla hru k detektivce. Řeší se v ní především, proč se Rosmerova první žena zabila, kdo je vinen a jak se svou vinou naloží. V případě takového čtení se ale Rosmersholm stává spíše hororem. Stíny zemřelých se přibližují, kopyta bílých koní duní a dlouho potlačovaná traumata ženou hrdiny do náruče smrti.

V Uherském Hradišti mají od minulého víkendu skvěle vyloženého i zahraného Ibsena, za kterým se vyplatí vážit cestu. Nora je v podání Slováckého divadla vlastně figurína, která se nechává manipulovat a umí v tom bruslit, a to doslova – Nora dostane pod stromeček brusle a několik scén absolvuje s nimi na nohou.

Jan Nebeský se v inscenaci Henrika Ibsena Eyolfek v Divadle v Dlouhé rozhodl zaútočit na diváka vizuálně. Na scénu umístil jakési akvárium, v němž se odehrává většina akce, a tři projekční plochy. Odhlédnuto od  této „videomasáže“ je Nebeského čtení hry precizní a jde o velmi pěknou inscenaci s čistými hereckými výkony a čitelným vzkazem dnešním divákům.

Norský autor Jon Fosse ve své novele o životě, smrti a lásce nehledá neobjevené, ale právě naopak ukazuje, že lidské osudy jsou triviální a po staletí se opakují. Přesto (nebo možná právě proto) nás znovu fascinují a přitahuje nás způsob, jakým jsou vyprávěny.

Je tu podzim, nebude to dlouho trvat a napadne první sníh. Harry Hole se ovšem na první vločky netěší, protože začíná tušit, že spolu s nimi lze očekávat další brutálně zavražděnou matku od dětí. Už je to tak, osmý díl detektivkové série Joa Nesbøho je tady a odehrává se jako obvykle v  Oslu, kde tentokrát řádí sériový vrah, na které má alkoholem zkoušený vyšetřovatel mimořádné štěstí.

ČRo 3 – Vltava se v letošním roce zaměřil na kulturní sever Evropy. Množství programů, které nabízí, je skutečně impozantní, jejich skladba pestrá a kvalita odpovídající vltavskému standardu. Navzdory nejasné dramaturgické koncepci a slabé propagaci rozhodně převažují pozitiva tohoto seversky laděného roku, jehož velkou část mají milovníci Skandinávie ještě před sebou.

Norská autorka Karin Fossum pracovala řadu let v norském ústavním systému a své romány komponuje jako důmyslné psychologické sondy, v nichž nahlíží do duší lidí na pokraji společnosti, kteří bývají obvykle – ne vždy však oprávněně - v roli podezřelých a čelí předsudkům společnosti.

Nesbø je suverénní vypravěč, který nás tentokrát vodí za nos méně než posledně, a přestože se série vražd vyznačuje až přehnanou rafinovaností a některé Harryho kousky vzbuzují podezření, že se autor příliš často dívá na akční filmy (po střeše za bouřky vstupuje do cizích bytů snad jen James Bond), ve výsledku je Pentagram detektivka jako lusk.

Inscenační tým buranské Hedy vsadil na jiný způsob modernizace, který staví na podtržení slova a zásadním zcivilnění akce. Je to ryze současná Heda, jak ukazují atributy naší doby, jako je mobilní telefon, notebook nebo vystoupení karaoke. Herecká akce je opřená o text, který je poněkud „doobalený“. Ladí to tak krásně, až se divák neubrání pocitu, že Ibsen je jeho současník.

Knihy tohoto norského detektivkáře jsou temné, zápletky komplikované, napětí z nich odkapává a notorického pijana a asociála Harryho Holea si čtenáři (a především čtenářky inklinující k těmto inteligentním machistickým prevítům typu Indiana Jonese) hned oblíbí. Nemesis, čtvrtý román z Nesbøho série, má na přebalu pásku reprodukující výkřiky britských recenzentů: „Nový Stieg Larsson! …ale lepší…“