„Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet,“ pravil ani ne třicetiletý zaměstnanec VRO Matazó Saiki. Vlasy odbarvené na blond měl vyčesány do čupřiny a oči mu pod tmavými brýlemi zlověstně blýskaly. Všech osmatřicet obyvatel domova důchodců Wakabadai v odpověď poplašeně vyjeklo.
JC
Jasutaka Cucui
Beletristická díla zabývající se ďáblem lze rozdělit na dva typy: v prvním ďábel vystupuje jako jedna z postav, sem lze zařadit dva velké romány 20. století Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova a Satanské verše Salmana Rushdieho. Mnohem častější je však druhý typ, ve kterém se vyslanec pekla snaží připravit člověka o duši. Zřejmě nejslavnější knihou s tímto námětem je Faust Johana Wolfganga Goetha.
Nejedná se o žádnou horkou novinku od slibného debutanta, Cucui se narodil roku 1934 a první román vydal v polovině 60. let. V Japonsku se proslavil především svými příběhy z pole science-fiction, ovšem nevyhnulo se mu ani jedno z nejprestižnějších japonských literárních ocenění, Tanizakiho cena.
Otázka nezní tak, umřou -li pasažéři letadla, které únosci unesli, otázka zní kam, resp. do jakého pekla se posléze dostanou.
Bylo pozdní odpoledne a Nobuteru si se svými dvěma kamarády hrál na pódiu na školním dvoře. Všichni tři chlapci byli oblečeni dost uboze. Bylo to totiž v době, kdy se oděv dal koupit pouze na přídělové lístky.
Vstoupí-li český čtenář do míst, kde čas není pevně daný, tři dny zde mohou být stejně dlouhé jako jinde deset let a vaše nejintimnější vzpomínky a myšlenky slouží spolucestujícím ve vlaku místo bulvárního tisku, zavítá tak knižně vůbec poprvé do jednoho z mnoha světů, jež stvořil významný japonský postmoderní spisovatel, dramatik, literární kritik a v neposlední řadě i hudebník a herec Jasutaka Cucui.
Jasutaka Cucui – prozaik, dramatik, literární kritik, herec a džezový klarinetista – patří mezi nejvýznamnější představitele „nové vlny“ japonské SF literatury, kteří se prosadili v 60.–70. letech minulého století a povýšili SF v Japonsku na uznávaný literární žánr.
