Syrové vylíčení života spisovatele, který utápí čas na dně sklenky, na židli baru a nad stránkami knih, říká cosi obecného o mužích po rozvodu a vlastně o všech mužích, kteří nevědí, co se životem. Pettersonův autobiografický hrdina je sebeironický, otevřený a mlčenlivý zároveň.

Některá rozhodnutí můžeme vrátit, jiná dají našemu životu směr, který se těžko mění. O jednom takovém, na první pohled nevinném rozhodnutí pojednává román norského autora Pera Pettersona Proklínám řeku času (norsky 2008), oceněný v roce 2009 cenou Severské rady za literaturu.

Per Petterson je úspěšný současný norský prozaik. Petterson vyrostl v dělnickém prostředí v Oslo, vystudoval knihovnictví a postupně pracoval jako hlavní nákupčí v knihkupectví Tronsmo v Oslo, jako překladatel a literární kritik. Díky úspěchu pozdějších děl se v současnosti může věnovat psaní na plný úvazek, žije se svou rodinou v Hølandu v kraji Akershus.

Příběh je to „tender, touching and painful“, tedy křehký, dojemný a bolavý. Takové charakteristiky budí nejvyšší podezření. Po přečtení knihy zjistíme, že její kouzlo nespočívá ani tak ve vyprávěném jako v tom, co řečeno nebylo. A pokud jde o dojemnost a bolavost, na mnohého čtenáře může kniha naopak působit studeně, vždyť její hrdinové se spolu skoro vůbec nebaví.