Co když van Gogh nespáchal sebevraždu? Jak se mohlo stát, že část jeho obrazů v Musée d’Orsay je padělek, a co když měl na konci života poměr s dcerou svého lékaře, doktora Gacheta, údajného obdivovatele impresionistů? Jean-Michel Guenassia předkládá lehce melodramatickou verzi posledních dvou měsíců umělcova života na pozadí věrohodně vykresleného fin de siècle.

U našich čtenářů si J.-M. Guenassia získal přízeň už titulem Klub nenapravitelných optimistů (2012), jeho román Stoprocentní riziko je o to milejší překvapení: úsporný, ale čtenářsky vděčný příběh má autor promyšlený stejně dokonale jako strategii v hazardní karetní hře. Hazard je ostatně nosným motivem románu, jehož hrdina prochází životem jako napínavě rozehranou partií: bude to hop, anebo trop.

Guenassia chtěl popsat sto let v životě jednoho člověka a jako hrdinu si vybral Ernesta Guevaru: nabízí mimo jiné vlastní verzi toho, jak legendární Che v roce 1966 strávil čtyři měsíce v Československu. Rozhodnutí popsat sto let v životě jedné osoby ovšem znamená, že příběh pádí kupředu mílovými kroky, představí a opustí mnoho postav, proletí klíčovými událostmi 20. století i života hlavní postavy a uhání dál, aby se kýžená etapa vůbec stihla naplnit.

Objemný román se věnuje poměrně krátkému období – odehrává se mezi říjnem roku 1959 a červnem roku 1964 v Paříži. Popisuje osudy dospívajícího Michela a jeho přátel, východoevropských imigrantů tvořících pařížský Klub nenapravitelných optimistů. Jejich životní příběhy se postupně zamotávají a prolínají, objevuje se i několik záhad, které čtenáře udrží v napětí až do závěrečného rozuzlení.

Obsáhlý román ve skutečnosti jako by obsahoval několik románů – příběhů několika uprchlíků z východní Evropy, kteří se koncem padesátých let začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, aby si zahráli šachy. Těžištěm je však pět let života dospívajícího kluka a Paříž v letech 1959-1964, tedy v době alžírské války.