Pokus o radikálně atypickou kompozici krimirománu psaného od konce k začátku thrillerovému rutinérovi Deaverovi vyšel. Kniha má napětí, spád i tajemství a několik dobrých nápadů. Ale srážejí ji špatně napsané pasáže a překombinovaná pointa.

Jefferyho Deavera proslavily romány, ale rád se věnuje i povídkám. Píše je v poněkud nadměrných velikostech, s neustálými překvapivými zvraty a obraty. Vyjdeme-li z toho, že ve zlatých magazínových časech znamenalo padesát stran už „krátký román“, najdeme mezi třinácti položkami knihy krátkých románů hned pět.

Jeffery Deaver píše každý rok jednu knihu. A přitom usiluje o to, aby se neopakoval, aby jeho román měl každých třicet stran nečekaný zvrat a dva tři falešné konce. Splnil to i zde. Jenže nepřekvapivost zvratů a průhlednost, s jakou rozplétá zápletku, je selhání, dané nejspíš únavou z nadprodukce.

Tu větu nakonec řekne. Představí se tím charakteristickým způsobem, který mě vždycky přiváděl na myšlenku, že buď je Fleming bajkař, který neví nic o světě špionáže, nebo je jeho hrdina takový frajer, že si může dovolit pleno titulo. „Bond. James Bond,“ představí se i tady stejně nedbale jako vždy. Jiný špion by se při takovém počínání nedožil dalšího dílu. Literární Bond oslaví za dva roky šedesátiny.

Po přečtení pár kapitol thrilleru Hořící drát se čtenář může upřímně zděsit, protože si uvědomí, jak málo toho o elektřině ví a jak snadno může někdo této nevědomosti využít ke zločinným plánům.