O finském spisovateli Karim Hotakainenovi se říká, že je surrealistou i postmodernistou. Navíc je také společenským kritikem, jehož nejdůležitějšími zbraněmi jsou parodie, ironie a komika. A právě tyto zbraně s úspěchem použil v česky právě vydávaném románu Na domácí frontě. Ve Finsku se tohoto Hotakainenova šestého románu od roku 2002 prodalo více než 110 000 výtisků, a to jistě nejen proto, že v témže roce získal hlavní literární cenu Finlandia a o dva roky později i cenu Rady severských zemí za literaturu, na niž finští spisovatelé čekali dlouhých devatenáct let. Téma románu bylo totiž blízké většině čtenářů, neboť koupě nemovitosti nebo alespoň bytu se v určité fázi života týká téměř každého člověka a mít vlastní domek je snem mnohých. Sám autor potvrzuje, že námět čerpal částečně z vlastních zkušeností s realitním trhem: „Při hledání bydlení pro rodinu jsem překvapivě objevil i nosné téma, téma, které bylo příliš obyčejné na to, aby se dalo odložit, protože obyčejnost u některých věcí považuji za přednost.“

Kari Hotakainen se narodil v roce 1957 v Pori na západním pobřeží Finska. Po studiích finské literatury na Univerzitě v Helsinkách pracoval několik let jako redaktor, od roku 1996 je spisovatelem na volné noze. Svou první básnickou sbírku Politováníhodné nezdary vydal v roce 1982, ale známějším se stal až díky prozaickým dílům. Spolu s Hannu Raittilou (česky román Canal Grande, 2004) a Juhou Seppälem (česky román Švihadlo, 1996, a sbírka povídek Velké příběhy, 2003) patří na současné finské literární scéně mezi nejvýraznější mužské spisovatele, kteří svými díly navazují na klasiky poloviny minulého století Anttiho Hyryho a Veija Meriho. Hotakainen píše i zdařilé knihy pro děti a mládež, divadelní a rozhlasové hry a televizní scénáře. Dva z jeho románů - Klasik (1997) a Na domácí frontě – byly také zfilmovány, druhá ze jmenovaných filmových adaptací bude uvedena v rámci doprovodného programu květnového Světa knihy, jehož hostem by měl být i sám Kari Hotakainen. Česky vyšel již Hotakainenův románový debut, fiktivní životopis Buster Keaton: život a činy (1991), který v překladu Violy Parente-Čapkové vydalo nakladatelství Ivo Železný v roce 1999.

Veterán emancipační války

Hlavní hrdina románu Na domácí frontě, skladník Matti Virtanen, nositel nejběžnějšího finského jména, je symbolem průměrnosti. Se svou ženou Helenou a malou Sini obývá dvoupokojový byt v patrovém domě, jako voják v „ženské emancipační válce“ se vzorně stará o chod domácnosti i o dítě a vůbec nepozoruje, jak se mu mezitím žena odcizuje. Když má pak Helena po jedné vyprovokované ráně pěstí pádný důvod od svého muže i s dcerkou odejít a podat žádost o rozvod, Mattiho dosavadní život se zhroutí a on začne hledat způsob, jak své rozbité štěstí opět slepit. Uvědomí si, že jeho žena ze všeho nejvíc toužila po rodinném domku, a právě takový se rozhodne opatřit. A to za každou cenu, protože když jde o záchranu domova, všechno je dovoleno: nedaněné sportovní (a posléze i erotické) masáže, drobné krádeže ve skladu, přechovávání kradeného zboží, špehování, vydírání… Vlastní dům se pro Virtanena postupně stává nebezpečnou posedlostí, byť původním motivem byla jen prostá touha po rodině („Nesháněl jsem dům, ale rodinu.“).

Různými obsesemi trpěli už i hrdinové předchozích Hotakainenových románů (např. pro hrdinu románu Klasik jsou předmětem vášnivého zájmu auta, zejména značky Alfa Romeo). Virtanen je se svou obsesivní neurózou samozřejmě přepjatou výjimkou, ale jeho stav vypovídá mnohé o stavu celé finské společnosti.

Bez domu štěstí není?
Lidé jsou v románu děleni na jakési kmeny dle místa bydliště: na jedné straně obyvatelé bytů, na druhé straně majitelé rodinných domků. Jedni na druhé nevraží, vlastníci domků žárlivě střeží hranice svých pozemků, soustředí se zejména na kvalitu trávníku před domem, grilují kuřecí křidélka, kádrují nové sousedy a všechno cizí považují za nebezpečnou hrozbu. Obdobně se ovšem chovají i členové bytových družstev.

Hotakainen s nadhledem pohlíží na naši dobu a zejména na tradiční mužskou roli, jeho humor místy mrazí, místy dojímá, ani v próze nezapře své lyrické kořeny a dokonalý smysl pro detail. Autorova nelítostná společenská satira zesměšňuje počínání majitelů nemovitostí, kteří se považují za lepší a šťastnější lidi jen proto, že obývají finský sen, ale je namířena i proti lživosti světa obchodu s realitami. Jak sám v jednom rozhovoru uvedl: „To, co člověk čte v reklamních letáčcích realitních agentur, je pouhá fikce a v podstatě lež, zejména se to týká reklamních přídavných jmen!“ Hlavním představitelem tohoto světa je zprostředkovatel nemovitostí Jarmo Kesämaa, rozhodně nejvýraznější z vedlejších postav románu. Kesämaa se stane i jednou z obětí pronásledovaných a zastrašovaných hlavním hrdinou, jenž si pečlivě vede velmi trefné zápisky o typech domů, jejich majitelích, ale také o realitních agentech a jejich slabostech.

Hrdina, který se považuje za oběť oné ženské osvobozovací války, jako by se při svých běžeckých výletech s dalekohledem na krku pohyboval mimo svoji dobu. Dlouho pátrá po vhodném objektu, aby se mu symbolem spokojené rodiny nakonec stal typizovaný dřevěný veteránský domek. Je zajímavé, jak dlouhé stíny vrhá finská válečná zkušenost, která se promítá i do většiny současných literárních děl. Starý majitel onoho vysněného domu, válečný veterán Taisto Oksanen, zde reprezentuje všechny finské tradiční životní hodnoty. Na rozdíl od Virtanena patřil ještě ke generaci „silných“ mužů, kteří dokázali domy postavit sami, domácnost a výchovu dětí přenechávali zásadně svým manželkám a vše pozorovali z bezpečí pohovky v obýváku.

Na mnoha frontách

V příběhu o muži, který v ženské emancipační válce zůstal v domácnosti jako v zákopu, a teprve když mu hrozí rozvod, začne chápat nastalou situaci, autor zcela převrací zaběhnuté představy o územích vyhrazených mužům a ženám (např. Matti ovládá přípravu mnoha chutných pokrmů a bez potíží zvládá i péči o milovanou dcerku, avšak Helena se učí vařit až po rozchodu a intimnější vztah k dítěti si začíná vytvářet teprve tehdy). Toto slibné východisko Hotakainen bohužel dále nerozvíjí, ani hlouběji neanalyzuje. Ženské postavy zůstávají spíše v pozadí, často jen jako pouhé karikatury, hlavní důraz je kladen na mužské chápání světa. Neschopnost komunikace mezi hlavními hrdiny podtrhuje i zcela monologická struktura románu. Muži o svých citech nahlas nedokážou a ani nechtějí mluvit, přestože v sobě skrývají nečekané touhy a vášně. Vztah mezi muži a ženami autor zobrazuje jako nelítostný krvavý boj, a tak porozumění mezi lidmi lze spíše nalézt napříč generacemi než mezi oběma pohlavími. Tragické vyústění příběhu je dokladem toho, že tento bojovný postoj je destruktivní pro obě zúčastněné strany.

V románu se ovšem více či méně otevřená válka vede na mnoha různých frontách. Kromě Virtanena, který bojuje zejména o zachování rodiny, vedou lítý boj proti němu jako zarytému kuřákovi jeho sousedé v domě, sami fanatičtí nekuřáci. Starý veterán Oksanen zase bojuje se svým synem a snachou o zachování vlastní důstojnosti a nezávislosti. Válka se vede i na trhu s realitami: zprostředkovatelé bojují se svými klienty o co nejvýhodnější ceny prodávaných nemovitostí a kupující o ideální dům, neboť dokonalých domů je nedostatek a sousedé jsou nebezpečnější než příbuzní. Ani jedny si člověk nevybírá, ale příbuzné si aspoň může držet od těla.