Spisovatel Jiří Stránský (*1931) patří bezesporu mezi nejoceňovanější současné tuzemské prozaiky a zároveň k nejviditelnějším postavám dnešní české literární scény. Pokud bychom chtěli najít nejvýraznější společný rys většiny jeho textů, byl by jím nepochybně vztah k naší nedávné historii. Není se ostatně čemu divit, vždyť kořeny rodu Stránských se vinou napříč staletími dějin této země a samotnému Jiřímu Stránskému osud nadělil zase až emblematický osud českého intelektuála 20. století, pronásledovaného komunistickým režimem. A řada motivů, upomínajících na Stránského vlastní životní cestu, se stala milníky příběhu vyprávěného v jeho nejnovější knize, útlé novele Tóny vydané havlíčkobrodským nakladatelstvím Hejkal.

Autor nás vtahuje do svého textu in medias res coby němé účastníky rozhovoru hlavního hrdiny a jeho vnučky. Dialogičnost je vůbec dalším stěžejním rysem Stránského nové prózy, jejíž nesporná epičnost nespočívá v samotném ději, nýbrž uvnitř promluv ústředních postav, které jsou napsány velmi přirozeně a s citem pro různé idiolekty jednotlivých mluvčích. Vzpomínky Jana Aubrechta alias Hondy, sedmaosmdesátiletého věhlasného hudebního skladatele a klavíristy, totiž svým obsahem ostře kontrastují s poklidným domácím prostředím a smířlivou atmosférou rozhovorů v kruhu nejbližších. Běh svého života, bohatého na osobní i dějinné zvraty, přitom tento patriarcha značně rozvětveného rodu líčí s humorem a zralým nadhledem. Druhá světová válka, ztráta trojice starších bratrů, pobyty v komunistických věznicích a lágrech ani další formy perzekuce nebo četné rodinné peripetie nedokázaly v Janu Aubrechtovi vymýtit lásku k hudbě a životu vůbec, stejně jako neodradily jeho milovanou ženu Jitku od setrvání po boku svého manžela.

Stránský ovšem na sto padesáti stránkách Tónů nerozehrává žádnou historickou ságu, čtenáře čeká spíše komorní příběh, líčící osud jedné české rodiny během několika posledních desetiletí a akcentující více vzájemné vztahy ústředních postav než dobový společensko-politický kontext. Jistou dobrodružnou a současně z historického hlediska nadmíru ilustrativní složku ovšem představuje vložený příběh jazzového pianisty a skladatele, ocitnuvšího se uprostřed padesátých let v podivné pohraniční obci. Jde vlastně o vybrané pasáže jiné Stránského novely Rozhovor, která tvoří součást souboru Tichá pošta a je stylizována coby interview s hlavním hrdinou tohoto příběhu. Nehledejme však v této skutečnosti nějaké postmoderní hry s intertextovostí, autor pouze sáhl po čtenářsky vděčném příběhu a jeho jádro umně propojil s leitmotivem své poslední knihy – s hudbou.

Hudba bezpochyby představuje klíčový prvek celé knihy, jejíž titul je v tomto ohledu více než výmluvný. Klene se nad příběhem Tónů ve své mnohotvárnosti – od klasiky až po jazz, od klavíru po kytaru, od komponování po improvizovanou hru – propojuje takřka všechny postavy (zejména rodinu Aubrechtů) a odráží se v jazyce i námětech jejich promluv. Pasáže popisující zážitek z hudby ostatně patří ve Stránského novele k těm nejsugestivnějším, a nadto prozrazují autorovu překvapivou erudici v dalším uměleckém oboru.

Jediná drobnější výtka budiž směřována k hodnověrnosti fabule, která se vyznačuje jednak snad až příliš ideálními vztahy mezi hlavními postavami (zejména mezi mladou dívkou Bárou a jejími prarodiči) a jednak nadměrnou kumulací zlomových událostí v zachyceném krátkém úseku jejich životů. Přesto jsou však Stránského Tóny dílem řemeslně zdařilým a poutavým, se skvěle napsanými dialogy a osobitými postavami, jejichž společný příběh s pečetí autorových vlastních životních zkušeností dokáže čtenáře nenuceně, a přitom zasvěceně provést českými dějinami minulého století.