Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy patří od prvního vydání v roce 1929 k nejpopulárnějším knihám Karla Čapka. Jen v češtině se dočkaly více než čtyřiceti vydání, byly přeloženy do pětadvaceti jazyků a polovina z nich byla adaptována pro film nebo televizi. Kreslíř Jonáš Ledecký se nyní rozhodl pět z nich zpracovat také ve formě komiksu. V předmluvě prozrazuje, že nakladatelství mu nabídlo, aby zpracoval k výročí založení republiky některou Čapkovu práci, a on si vybral právě povídky, které „objevil už v dětství“ a od té doby má knihu „ve své knihovně u postele tak, abych ji měl na dosah“. Je samozřejmě skvělé, že mladík narozený v roce 1993 má k Čapkovým detektivním povídkám tak blízký vztah, nutně to však neznamená, že jeho komiksová adaptace se povede.

Problém totiž spočívá už v prvotním nastavení obou tvůrců. Zatímco Čapkovy povídky jsou programově antiheroické, podrývají autoritu literární postavy Velkého detektiva a oproti vypjatým dramatům stavějí každodenní všednost, Ledeckého výtvarný styl vychází z amerického mainstreamu, tedy převážně z kreseb autorů, kteří se živí zachycováním přepjatých superhrdinských příběhů. Samo o sobě to Ledeckého samozřejmě nijak nediskvalifikuje, protože tento realistický, na kreslířskou zručnost náročný styl zvládá velmi dobře, obzvláště na české poměry. Ale z povahy věci to k sobě nepasuje: zatímco „superhrdinská“ kresba potřebuje dynamiku, akci a emoce, Čapek jde ve svých povídkách zcela záměrně proti tomu všemu. Jeho povídky jsou namířeny proti stereotypům (zejména dobových) čtenářů detektivek, kteří v éře sešitových příběhů Léona Cliftona a Nicka Cartera či románů Edgara Wallace očekávali napínavý děj, vypjaté city a velkolepé záhady. Esencí tohoto přístupu je povídka Smrt barona Gandary, kde vraždu mezinárodního hochštaplera, u které se vyrojí spekulace o rafinovaném spiknutí, rychle rozlouskne starý rutinér bez fantazie, který záhy usvědčí baronova synovce.

Ledecký sám zpracoval dvě povídky, k ostatním si přizval hosty, kteří kreslili podle jeho scénářů. Tou první je Případ dr. Mejzlíka, jedna z Čapkových charakteristických antidetektivek o tom, jak mladý kriminalista dopadl kasaře díky shodě náhod a je z toho celý nešťastný a rozhořčený. Dramatického na té literární miniatuře není nic, jen ironický úsměv nad stereotypy detektivního žánru. Ledecký se ji pokouší zatraktivnit alespoň obrazově, líbí se mu noční město v dešti, ale je mu to málo, takže Mejzlíka oblékne do pláště a nasadí mu strážnickou (či dokonce četnickou) přilbu, aby se o ni dešťové kapky mohly efektně tříštit. V logice povídky je to ovšem chyba, Mejzlík má být policistou z kanceláře, a tudíž bez uniformy. Dalším pokusem o ozvláštnění, už smysluplnějším, je předposlední dvoustrana, kde první strana je celá věnována výrazům zmatené, pátravé či rozčilené tváře, druhá pak začíná propojením tváří Mejzlíka a psychiatra, kterého policista žádá o pomoc. V povídce Vražedný útok pak Ledecký zdařile kombinuje dvě techniky: svou realistickou verzi doplňuje při líčení úvah a vzpomínek hlavního hrdiny karikaturou.

Také další kreslíři se snaží přistupovat k látce nějak invenčně. Matyáš Namai vynalézavě zakroutí stránku do spirály, když dvojice hrdinů stoupá po točitém schodišti až k místu, kde muže stihne fatální závrať. Čtenář musí chvíli zapátrat v posloupnosti oken, ale když se dovtípí, hříčku ocení. Stan Solo zase vraždy zločince souzeného při posledním soudu zachytí na celostránkových výjevech. Samo o sobě by to nevadilo, jen to tuto fantaskní, ale náladou opět dosti civilní a vlastně smířlivou povídku posouvá do polohy temného a krvavého dramatu.

Zároveň je pravda, že pokud nějaké povídky mají dramatický potenciál, tak je to zmíněný Poslední soud a pak poslední položka v souboru Oplatkův konec, kterou nakreslil Petr Straník a která se svými monochromatickými stranami a výraznými šrafurami nejvíc vymyká uhlazenému barevnému pojetí Ledeckého či Namaie. Ale ani ta není bez vady: podstatou Čapkova textu nebylo vylíčení chaotického vraždění prchajícího zločince, je postaven na kontrastu mezi drobným mužíčkem a armádou, která se jej vydá stíhat; Oplatka si sérií vražd proti sobě postupně poštval všechny tehdejší uniformované sbory včetně železničářů. U Straníka však nad mrtvolou stojí pouze osm mužů.

Komiksy ve sbírce Kapsy nejsou samy o sobě špatné, jen se dost často míjejí s Čapkovým autorským záměrem. Jonáš Ledecký a spol. by příště měli hledat takovou předlohu, která je jejich kreslířskému naturelu podstatně bližší.