Fenclová, Marta; Kroulík, Jakub: Hypnotizér

Fenclová, Marta; Kroulík, Jakub
Hypnotizér

recenze sociologie

Pozoruhodný pohled do zákulisí práce i myšlení skutečného českého mentalisty vyvolává znepokojivé otázky po tom, jestli se podobnými schopnostmi nedá vysvětlit i vznik náboženství. Nejen těch novodobých, ale i tradičních, celosvětových. Až děsivě se tu navíc ukazuje, jak snadno jsou lidé manipulovatelní.

Mentalista po česku
Marta Fenclová
, Jakub Kroulík: Hypnotizér. Hypnóza, její moc a síla. Autreo 2020, 160 s.

Spojení „profesionální kouzelník“ může u někoho vzbuzovat asociace s povrchními a pochybnými pouťovými triky a efekty, ale takové chápání by bylo alespoň v některých případech nespravedlivé. Jakub Kroulík je vítězem několika soutěží profesionálních kouzelníků v moderní magii, jako svoje povolání však uvádí „hypnotizér“ a „mentalista“, přičemž hypnóza je vnímána jako jeden z principů, které mentalista používá. Tyto činnosti podkládá důkladným teoretickým studiem dějin magie a religionistiky a současně svoje schopnosti a dovednosti zapojuje do dalšího soudobého výzkumu: pro Český klub skeptiků Sisyfos dohlíží na férovost experimentů, které mají prověřit tvrzení o údajných nadpřirozených schopnostech v rámci tzv. Paranormální výzvy. (Dodejme, že žádný ze zúčastněných zatím svoje proklamované paranormální schopnosti neprokázal.) O tom, jak se vlastně k mentalismu a hypnóze dostal, v čem mohou být nebezpečné a co mají společného se současnými i minulými náboženskými kulty, poutavě vypráví v knižním rozhovoru Hypnotizér – Hypnóza, její moc a síla.

Kroulík zmiňuje svůj původ ze Rtyně v Podkrkonoší a vliv tamní tradice spiritistů včetně sochaře a parapsychologa Břetislava Kafky. Následně popisuje vlastní postupné pronikání do světa českých kouzelníků, dokonce i do jejich lóží určených jen pro zasvěcené. Líčí svoje studia teologie a religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, přičemž z teorií o vzniku náboženství se odvolává hlavně na antropologa Jamese Frazera, autora slavné knihy Zlatá ratolest. Jeho evolucionistická schémata dnes už přitom většina odborníků vnímá jako zastaralá, i když jak ukazuje třeba nedávná kniha Osm teorií náboženství, Kroulík není sám, kdo v textech Frazera i v současnosti nachází inspirativní teoretické momenty.

Až se probudíš, budeš zamilovaný!
Jakési přirozené predispozice k tomu, aby skrytě ovlivňoval myšlení i jednání ostatních lidí, u sebe prý Kroulík objevil už v dětství a zřejmě ještě dříve, než ho to někdo cíleně učil. V knize vzpomíná, že jako kluk nevynikal silou ani velikostí, takže intuitivně a zprvu nevědomě inklinoval k prosazování vlastní vůle v kolektivu pomocí jejího nenápadného přenesení na některou z výrazných osobností ve třídě. Dotyční potom implantovanou myšlenku považovali za vlastní. Nejdříve se na ně ovšem musel „naladit, vycítit jejich touhy a motivace“. Totéž někdy používal dokonce jako potenciálně nebezpečný prostředek pomsty: třídnímu výtržníkovi, který ho sužoval, prý jednou vsugeroval myšlenku, že by měl během vyučování vylézt po hromosvodu na střechu tělocvičny, tam se postavit do pozoru, salutovat a zpívat.

Podobné „kousky“ předvádí i na svých veřejných vystoupeních, dnes už vědomě a bez snahy někoho zesměšnit. (Naopak zdůrazňuje, že se svými dovednostmi v současnosti zachází maximálně zodpovědně.) Je ovšem otázka, jak podivné jednání jím náhodně vybraných a přechodně ovládaných „médií“ vnímá jejich okolí. Při jedné takové show kupříkladu mladý muž sedící uprostřed dalších figurantů na Kroulíkův povel jakoby usne, a když se probere, je „zamilovaný do slečny sedící vedle“. V tu chvíli je pro něj dívka „tím nejkrásnějším stvořením, jaké kdy viděl“, takže od ní nemůže odtrhnout oči, i když se jí současně omlouvá. „Slečna reaguje smíchem, ale muž si prostě nemůže pomoct.“ Když ho pak Jakub Kroulík opět vrátí do hypnotického spánku a probudí, není po rychlém vzplanutí ani stopy.

Hypnotizér tu příliš neodkrývá, jak přesně to dělá, jen obecně poznamenává, že někdy jde jen o pocit či „kouzlo okamžiku“ přenesené na ostatní. Neurčitě dodává, že existuje jistá podobnost s pozitivním podmiňováním u zvířat, které proslavil I. P. Pavlov. U lidí podle Kroulíka nesmíme být tolik nápadní: „Kupodivu lidé nemají rádi, když zjistí, že se je snažíte vycvičit.“ Bohužel přitom nevysvětluje, jestli se může člověk podobným technikám vědomě bránit, uvádí jen příklady, kdy jeden hypnotizér schválně rušil působení jiného hypnotizéra při jeho veřejném vystoupení.

Věštění podle sociální skupiny
Jindy Kroulík předvádí „věštění“, které ale v sobě – minimálně v jeho provedení – rovněž nemá nic nadpřirozeného. Zakládá se na dobrém pozorování a diagnostice, jak je známe od slavných (fiktivních) detektivů. Na základě držení těla, chůze, gestikulace, ale i stylu a čistoty oblečení dokáže mentalista odhadnout věkovou a sociální skupinu. Zohlední přitom místo, kde se nachází – v tu chvíli už ví o dotyčném velmi mnoho a může pronést trefnou „věštbu“. Sice si o sobě myslíme, že každý z nás je naprosto unikátní, ale při bližším pohledu je nutné konstatovat, že s vrstevníky v téže sociální skupině jsme si velmi podobní: lidé prožívají v každém věku obdobné životní situace. Jak Kroulík vysvětluje: „Pokud máte cílovou skupinu podobně starých lidí z podobné sociální skupiny, můžete z toho vyvodit informace, které budou ‚sedět‘ na všechny zúčastněné, respektive kdy budou všichni zúčastnění věřit, že to ‚sedí‘ přesně na ně.“ Člověk má totiž tendenci akceptovat obecné a vágní popisy jako přesný popis své vlastní osobnosti. Přesněji řečeno si z nich vybrat jen to, co je v jeho případě adekvátní, a ostatní pominout.

U studentů kupříkladu většinou platí, že se v dětství pokoušeli hrát na nějaký hudební nástroj. (Coby údajný „jasnovidec“ už ale Kroulík neřeší, jestli v tom pokračují, nebo ne.) U vysokoškoláků je vždy platná fráze o obavách ze zkouškového období a s ním spojených pocitech nejistoty, stejně jako větší porozumění s jedním rodičem nebo nesnadné vytváření uspokojivého sexuálního vztahu. A skoro všichni potvrdí, že jsou chvíle, kdy jsou extrovertní, přátelští, společenští, ale i jiné, kdy jsou introvertní, opatrní a odtažití.

Od náboženského fanatismu ke křesťanství
Jakub Kroulík tvrdí, že stejné mechanismy využívají při četných hromadných náboženských shromážděních pastoři, kteří vyprodávají stadiony a slibují lidem zdraví a prosperitu. Často se jedná o druh skupinové hypnózy, při níž může docházet k tzv. zázrakům typu „vstaň a choď“. Ty však v tomto případě mívají jen „omezenou dobu fungování“. Otázku, kolik úspěšných pastorů pořádajících masové bohoslužby s hlasitou rytmickou hudbou, pohybem a ohnivými kázáními obrazně řečeno „nakouklo za oponu“ a kolik z nich propadá svému vlastnímu „divadlu“ a ve své schopnosti skutečně věří, nechává Kroulík otevřenou.

V podobných úvahách samozřejmě není jediný. I v češtině je například k dispozici kniha psychiatra a psychoanalytika Anthonyho Storra Na hliněných nohou: studie guruů (Volvox Globator, Praha, 1998) naznačující, že zakladatelé výrazných náboženství a duchovních proudů se často vyznačovali narcisismem a megalomanií, díky čemuž dokázali sugestivně působit na své okolí. (Storr proto varuje před „charismatem jistoty“, který kolem sebe šířili a šíří.) V jednom z vydařených dílů rozhlasového pořadu Hergot líčil novinář, místopředseda Českého klubu skeptiků Sisyfos a úspěšný spisovatel fantasy Leoš Kyša svoje zklamání ze současných samozvaných guruů, kteří podle něj většinou ani nemají žádné velké charisma, „opakují prefabrikované žvásty“ a jejich vyznavači si tak někdy silné náboženské zážitky vsugerovávají sami. Kyša se deklaruje jako pravoslavný křesťan, ale současně vyjádřil svůj strach, jestli to nemohlo být obdobné i se zakladatelem jeho náboženství. (Na což si ovšem musí každý odpovědět sám, třeba kreativně jako právě Kyša, který s nadsázkou říká: „Ráno jsem věřící, v poledne ne a večer už zase ano.“) Sám Kroulík není tak radikální jako třeba Voltaire, který údajně tvrdil, že „náboženství vzniklo, když se sešel podvodník s hlupákem“. V jiném dílu Hergotu nicméně Kroulík prohlásil, že se „s žádnými nadpřirozenými silami nesetkal“. V knize nabádá, aby byli lidé otevření tomu, co se dosud nedá vysvětlit, ale zachovávali si racionální přístup. Jak říká anglický iluzionista Derren Brown: „Můžu mít otevřenou hlavu, ale jen tak, aby mi nevypadl mozek.“

Zároveň kniha až děsivě ukazuje, jak snadno jsou lidé manipulovatelní. V současnosti vychází spíše tituly o fungování dezinformací a manipulací řízených nějakým státem či státní institucí. Kroulík ovšem předvádí, že na jiné úrovni to zvládne i jediný osamělý člověk bez jakýchkoli podpůrných technických prostředků (i když i ty někteří jeho profesní kolegové používají). V tom může publikace působit jako drsné varování: všichni jsme na základě několika znaků dobře predikovatelní a hlavně jsme mnohem ovlivnitelnější, než si připouštíme.

 

Na podobné téma:
Věra Nosková
: Čeští skeptici

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.