AE

Adam El Chaar

Titulek není slogan nějaké nové politické strany, ale filozofické východisko myslitele Jeana-Paula Sartra, který se v roce 1943 zapsal do dějin svazkem Bytí a nicota. „Něco sdělujeme, i když zarytě mlčíme,“ můžeme vyvodit z převratného exkurzu do chování rozličných forem života od biologa Charlese Darwina, který prvně vyšel roku 1872 pod názvem Výraz emocí u člověka a zvířat. Jeden se zabýval duchem, druhý hmotou, ale oba se do svého problému ponořili tak, že to bere dech.

Mělké jámy mají netuctový koncept. Kůs si v nich osvojil zásadu, která u básnických sbírek platí dvojnásob: „Méně je někdy více.“ Nejde ji ale přijmout prvoplánově, básník s ní musí souznít. To znamená zhutnit svůj projev a nelpět na jediné linii. A hlavně mluvit na rovinu.

Co přivedlo Jana Těsnohlídka ml. k psaní básní? Jaké to je vydávat dnes poezii? Co pro něj znamenají básnická čtení? A jak se s odstupem času dívá na spálení sbírky Jaromíra Typlta? Rozhovor přináší odpovědi i na mnohé další otázky a dotkne se také rozdílu mezi tištěnými a elektronickými periodiky.

Jan Těsnohlídek vydal letos v květnu nový počin. Nemusí se číst moc pozorně. Když zapomenete verš, nic se nestane – dost pravděpodobně na něj v básni ještě narazíte. Témata se napříč knihou a vlastně všemi jeho knihami opakují. V Hranicích a zdech však za vším cítíme především ztrátu iluzí čerstvého třicátníka. Texty se nesou v podobné ponuré náladě, ale dobře rozmístěné pointy a pomlky udržují čtenáře ve střehu.

Autor s aurou undergroundu, vypravěč s niagarským spádem, programový ředitel Knihovny Václava Havla, bratr legendárního frontmana Psích vojáků Filipa Topola. Spisovatel, který ve svých knihách nešetří stranami. Jedni jeho dravý styl milují, druzí ho mají rádi méně. V line-upu literárního programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti neměl konkurenci.

Luhačovice a Lido di Dante – dva místopisné názvy spojuje počet slabik, výletní charakter a poslední červnovou sobotu také Petr Borkovec. Do valašského lázeňského centra přijíždí číst z knížečky povídek z místa v severní Itálii, odkud pochází jeho žena. Zná je jako své boty, ale v Luhačovicích je poprvé. „Dobré, že?“ říkám. „Moc pěkné,“ přisvědčí, „vy jste odtud?“ „Ze Zlína.“ „Jak je to daleko?“ „Třicet.“