Radovan Charvát

„Toto tajné, nerozluštitelné písmo, jež vynašel samotný autor a užíval je ve 20. letech a později v počátcích svého duševního onemocnění, je nejspíš třeba vykládat jako nesmělý pokus ztratit se z očí veřejnosti, jako kaligraficky okouzlující prostředek, jak před ní skrýt vlastní myšlenky.“

Existuje tu možnost, jež se může civilizovaného člověka zmocnit a on zmírní své postoje, a tak bych rád konstatoval, že tuto stať, byť možná krátkou, malou a útlou, přece však zatoulavší se případně až do oblastí vědění, píšu oblečen takříkajíc v nedělním, či snad ve větším souladu se skutečností ve společenském obleku.

Léto, o kterém chci vyprávět, a o všem, co bylo předtím a potom, skončilo před deseti roky, a i když jsem si myslel, že jsem na leccos zapomněl, mohu své vzpomínce důvěřovat. Dlouho jsem pak u toho domu u řeky, který si tak spojuju s Danielem a několika tehdejšími týdny, nebyl, jako by ten svět venku už vůbec neexistoval.

„Minulý týden otrávila jedna žena v Simmeringu své­ho manžela. Namíchala mu do ranní kávy dávku cyan­káli, která by stačila na deset býků. Říká se, že muž ji dlouhá léta týral a utlačoval, až se rozhodla podnik­nout něco na svou obranu. Ať už to bylo jakkoli, celá záležitost se dala vyřešit méně drasticky, kdyby se ta ubožačka včas naučila zacházet se svými city.“

Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů.

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován.

Sled příběhů, vzpomínek a asociací vyvolaných poutí po východoanglickém pobřeží počátkem 90. let minulého století se postupně rozrůstá v úchvatné předivo úvah na téma pomíjivosti, zániku a dlouhého stínu minulosti, jež nepřestává ovlivňovat náš život. Autorova zpráva o pěším putování krajinou někdejších honosných a dnes upadajících panských sídel, prosperujících přístavů a letovisek a s ní spojená evokace řady historických postav a událostí, je svérázným zamyšlením na téma tragické povahy dějin.

Když mi na mou obvyklou otázku v telefonu: A JAK SE TI VEDE? nejprve s pousmáním odpověděl ZATÍM TO JEŠTĚ JDE, a pak suše dodal: MÁM RAKOVINU, sešli jsme se v Curychu na večeři.(To bylo v prosinci.) Ví to tři dny. Zdá se mi, že se drží a je při síle, muž, který pořád rád žije. Ale lékařský nález je jasný a beznadějný. Půl roku? Čtvrt roku? Je přesně informován, jak dalece jeho rakovina (měchýře) pokročila, a taky mu je jasné, že operaci odmítne. Je to jeho rozhodnutí.

Z tohoto deníku z osmdesátých let, jehož strojopis byl teprve nedávno nečekaně objeven Frischovou bývalou sekretářkou a předán archivu Maxe Frische v Curychu (text zachycuje léta 1982–1983), jsme vybrali ukázky zachycující témata jeho vztahu k Alici a rozloučení s přítelem Peterem Nollem. Deník dále obsahuje intimní spisovatelovy úvahy o stárnutí, kritické záznamy o americké politice Ronalda Reagana a obavy z vypuknutí nukleárního konfliktu v osmdesátých letech.

Před svou rodinou a tedy před svými trýzniteli jsem prchl do zákoutí věže a potmě, abych proti sobě nepopudil mračna komárů, jsem si z knihovny vzal knihu, která, jak se po několika přečtených větách ukázalo, byla od Montaigne, jenž mi mnohé osvětlil a s nímž jsem vnitřně spřízněn jako s nikým jiným.

Druhý díl krátkých raných próz Thomase Bernharda, popisujících skutečnou, propastnou hloubku lidských vztahů, představuje texty, které vyšly roku 1969 v Literárním kolokviu Berlín pod názvem Události.

Dnes tu máme zase jednou takovou hrozivou historku a mnozí budou možná hned zpočátku ohrnovat nos, řeknou, že něco takového už do dnešní doby nepatří, nebo že se to mohlo odehrát nanejvýš v nějakém zapadlém koutě Východního Fríska, kde mají někteří lidé druhou tvář a člověk tam zaslechne leccos z předpovědi temných událostí. Ale tenhle příběh, který se udál v naší zemi, je pravdivý, hořce pravdivý...

Z raných próz mladého a tehdy úplně neznámého Thomase Bernharda (1931–1989), kterému ještě zdaleka nebylo třicet let a své texty uveřejňoval porůznu s větším či menším úspěchem v časopisech a novinách, je zřejmé, jaký obrovský zvrat nastal v jeho tvorbě později, když se už zcela oprostil od vlivu svého dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881–1949).

Ze všeho nejdřív jsem seběhl zase dolů; taky měsíc zabloudil na dvůr a mrzutě se přehraboval v harampádí. Večer krátce před osmou byla většina zase zpátky: obyvatel 1500; jen zemědělství; průmysl žádný. „Ale přece,“ prohlásil jeden mladík poťouchle: „nahoře, u kostela: sladovna s deseti muži.“ „Na vinicích platí mizerně: dvě marky denně a ‚haustruňk‛ zdarma.“ –? – Pokrčení rameny: „Asi voda, a v ní slza vína.“ „Dvě marky!“ a sál jako by ještě víc potemněl.

První překlad a vydání významného německého autora – expresionisty Arna Schmidta (1914–1979) v češtině. Pro knížku byly vybrány texty z doby po druhé světové válce, které jsou pro uvedení Arno Schmidta nejvhodnější.

„Poslyš, už ho mám,“ zašeptal Reiting. „Koho?“ „Toho zlodějíčka, co nám vykrádá skříňky.“ Törlesse se zmocnila zvědavost.

Prvotina Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse vyšla roku 1906 v nakladatelství Wiener Verlag. Psychologicky vynikajícím způsobem ztvárněné pubertální dospívání čtyř žáků kadetní školy je předobrazem pozdějších autoritativních společenských struktur 20. století, jejichž předpokladem jsou psychické dispozice jedince ve službě totalitárních institucí.

Morgensternova báseň s názvem Dva kořeny je součástí sbírky Šibeniční písně a o její překlad se kromě Josefa Hiršala a Egona Bondyho pokoušeli například také Vladimír Holan nebo Josef Brukner.

O jedné z nejznámějších Morgensternových básní, groteskní baladě Tři zajíci, se traduje, že je vlastním výkladem autorovy poetiky.

Dílo Christiana Morgensterna, dodnes velmi ceněného básníka, mělo mnoho podob a bylo do určité míry i projevem převládající poetiky v době kolem přelomu století, výrazem zčásti módních filozoficko-religiózních proudů a v neposlední řadě i odrazem úbytku básníkových fyzických sil, způsobených zákeřnou nemocí.

Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930–2007), po několik desetiletí známý jako živá legenda českého undergroundu, patřil ještě ke generaci, pro niž byla jistá znalost němčiny samozřejmostí.

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.

Německý básník, novinář, redaktor a překladatel Henrika Ibsena Christian Otto Josef Wolfgang Morgenstern (1871–1914) je považován za zakladatele německé nonsensové poezie.

Přirozeně Valerie druhý den ráno nestíhala. Hlava ji nebolela, protože Leon měl vždycky vynikající víno. Ale přesto spala špatně, ve snu ji strašilo těch 4000 franků, jednou měla dojem, že zvoní telefon, a polekala se. Navíc se jí nespalo dobře ani po nejlepším víně, když ho vypila víc než půl láhve.

Editorské poznámky k románům Korektura, Ztroskotanec a Mýcení, které byly napsány pro kritické vydání Díla Thomase Bernharda v nakladatelství Suhrkamp (vydávaného od roku 2003 a zahrnujícího 22 svazků), nabízejí neobvykle zajímavý vhled do okolností vzniku těchto textů.

Starý muž s bílými broskvemi a kyticí rudých kručinek běžel za ženou, která se belhala ke vchodu metra stanice Termini a měla v průhledné igelitce mezi čerstvou zeleninou zastrčené Cronaca vera, podal jí květiny...

Rakouský spisovatel Josef Winkler (1953) ví, že musí být otevřený až nestoudný a psát o tom, co v něm skutečně je: a to jsou především reflexe narušeného dětství na korutanském katolickém venkově a jeho ubíjejícího paternalismu, a posedlost smrtí...

Hilaryho parádním kouskem byla bezpochyby bitva u Slavkova. Zeširoka nám popsal terén, silnici vedoucí na východ od Brna do Olomouce, moravskou vrchovinu po její levé straně, Pratecké návrší po pravé, zvláštní kuželovitý vrch připomínající starším Napoleonovým vojákům egyptské pyramidy, vesnice Blažovice, Sokolnice a Kobylnice, nedalekou oboru a bažantnici...

Leta Semadeni (nar. 1944) píše lyriku i prózu v rétorománštině a němčině. Poprvé se představí v Praze na sérii čtení (rétorománsky, německy a česky, překlad Michaely Jacobsenové čte Radovan Charvát): 19.8. v 19h, Literární kavárna v Řetězové, Praha 1 / 21.8. v 17h, Galerie výtvarného umění Havlíčkův Brod / 25.8. v 19h, literární kavárna Dobrá trafika, Korunní 42, Praha 2.

Sebald byl nejpozději od svých velkých prozaických děl Saturnovy prstence a Austerlitz považován za jednoho ze zásadních tvůrců literárního obrazu katastrof dvacátého století a za mistra v umění líčit osudové události jako velké divadlo – jako synopsi historie, jak sám říkal. Vytrácející se paměť a zničená příroda, ztráta domova a omyl nazývaný pokrok...