Argentinský spisovatel maďarského původu Federico Andahazi se v posledních letech těší značné pozornosti českých nakladatelů. V roce 1999 vyšel česky překlad autorova kontroverzního, úspěšného, leč literárně nepříliš originálního románu Anatom, rok poté jsme si mohli přečíst o mnoho lepší, velice vtipnou travestii Bohabojné ženy, v níž si autor originálně utahuje z romantických básníků a nabízí zajímavou alternativní verzi onoho léta roku 1816, kdy v jedné vile poblíž Ženevy sešli Byron, Shelleyovi a Claire Clairmontová. Nakladatelství Odeon teď sáhlo po Andahaziho posledním románu Vlámské tajemství, který v překladu Marie Jungmannové vydalo pouhý rok po originálu.

Tajemství barvy
Příběh nás zavádí opět do minulosti, tentokrát do renesanční Itálie, kde se uznávaný mistr pokouší zjistit, v čem spočívá tajemství barvy, jež ovládají jeho hlavní rivalové, dva vlámští bratři, z nichž jeden ovládl tajemství dokonalé barvy, při jejímž objevení však oslepl. Prozrazovat o ději knihy byť jen o trochu více by bylo vůči čtenáři nefér. Příběh čerpá z mnoha pramenů – intriky a souboj na dálku připomene soupeření mágů v Huysmansově Tam dole, rafinované intriky zase celou tradici špionážního románu včetně Johna Le Carré či Flemmingových „bondovek“, spousta dobových reálií pak Jméno růže Umberta Eca. Nejsilněji je ovšem v knize cítit přítomnost J.L. Borgese, jak v doslovu podotýká Mariana Housková.

Detektivka versus Historie
Bohužel, Andahazi přes vší vynalézavost není autorem formátu Borgesova a ani Ecova. Podobně jako druhý jmenovaný i on se snaží využít fragmentů historických skutečností k upletení strhujícího dobrodružného příběhu, ovšem postrádá Ecovu erudici, jež by mu umožnila poskládat jednotlivé faktické fragmenty do přesvědčivého obrázku a je nucen to kamuflovat leckdy krkolomnou imaginací. Oproti Borgesovi zase Andahazi postrádá cit pro budování napětí a konečné překvapení, které je zcela netušené, ovšem v podstatě logické. Andahaziho příběh má spád, dobře se čte, ovšem ke konci působí zápletka příliš násilně, čtenář má pocit, že autor posunuje příběh k závěru násilím – v tomto ohledu by se mohl Andahazi hodně učit nejen od výše zmíněných autorů, ale třeba i od „obyčejných detektivkářů“, jakými jsou třeba Ruth Rendellová, P.D. Jamesová či Michael Dibdin.

Dokonalé poznání a slepota
Silným momentem knihy, byť trochu omšelým, je metafora touhy po dokonalém poznání, jež končí zhoubně. V případě Andahaziho je touha po poznání touhou po dosažení dokonalé barvy, vidění – a zde píše argentinský autor v souhlase s celou západní tradicí, jež metaforicky ztotožňuje vidění a poznání. Ti, kteří chtějí vidět dokonalé, oslepnout, ti, kteří chtějí poznat vše, zemřou. Bohužel v tomto ohledu měl Andahazi velké předchůdce a měřit se s nimi je nelehké. Na druhou stranu, Vlámské tajemství sice nedosahuje intelektuálních hlubin takového Fausta, nicméně přesto se čte dobře. Pokud tedy čtenář zatouží po poměrně čtivém titulu s mírně intelektuálními aspiracemi, je Federico Andahazi bezpečná volba.