Rozhovor s Marit Tusvikovou, autorkou hry Plíseň, která měla českou premiéru ve Středočeském divadle Kladno 28. dubna 2007 v 19 hodin

DM: Jste poprvé v Praze a hned z několika důvodů. Řeknete nám z jakých?
MT: Přijela jsem především proto, abych se poprvé podívala na svou hru v českém jazyce. A také jsem včera večer ve Skandinávském domě představila sebe a své knihy studentům norštiny autorským čtením.

DM: Můžete nám stručně říct, jaké knihy píšete?
MT: Od svého debutu v roce 1979 jsem napsala spoustu velmi různých věcí, začala jsem básněmi, pak přišly knihy pro děti, které jsem sama ilustrovala – protože právě to jsem hlavně chtěla dělat, o tom jsem snila, když jsem byla mladší, že budu kreslit a malovat jako můj otec. Takže jsem začala psát a ilustrovat knihy pro děti, protože moje dcera byla tehdy malá. A pak v roce 1990 jsem najednou dostala nápad na divadelní hru, což bylo shodou okolností ve stejné době, kdy jsem psala svůj první román, Ledový dům. Hra Plíseň vyšla v roce 1990 a román o rok později, ale pamatuju si, že jsem psala obojí najednou, i když to byla samozřejmě naprosto odlišná díla.

DM: Můžete nám trochu přiblížit, jak Plíseň vznikla?
MT: Je to moje první hra. Nikdy jsem nepomýšlela na to psát divadlo, i když jsem ho měla strašně ráda. Mojí matce bylo tehdy 70 let, otec zemřel asi osm let předtím, a ona si řekla, že si splní svůj dávný sen, že se podívá do Ruska a že pojede transsibiřskou magistrálou. Neuměla vůbec žádný jiný jazyk, jen norsky. A když se vrátila, vyprávěla mi, že v Moskvě musela být na pokoji s jednou finskošvédskou paní. V téže době se konal divadelní festival v Bergenu a já jsem si všimla výzvy, inzerátu, že hledají náměty, koncepty nových her, a tak to začalo.

DM: Jsou některé žánry, do kterých jste se ještě neodvážila?
MT: Určitě. Doufám. Když dostanu nápad, tak pro něj začnu hledat formu, způsob jak jej vyjádřit. Někdy z toho vznikne báseň, někdy román, někdy hra. Žánr je tedy jen výsledkem.

DM: Preferujete nějakou literární formu?
MT: Ne, asi ne, ale jsem moc ráda, že se dokážu vyjádřit několika způsoby. Psát román je strašlivě osamělá práce, ale já mám tu osamělost moc ráda. A potom přijde to úžasné ulehčení, když napíšu drama, které je hráno na jevišti. Cítím, že psaní dramatu je o něčem jiném. Vlastně píšu jakýsi podklad pro další práci, někdo přijde a pokračuje v mé práci, vyjádří to za mě.

DM: Mám ještě otázku ke včerejšímu autorskému čtení ve Skandinávském domě, pro které jste vybrala povídku „Dovolená“ a výběr básní. Tvrdíte, že čtení poezie je zábavnější než čtení prózy nebo dokonce dramatu. Proč?
MT: To je můj názor na základě zkušenosti. Asi je to velmi egoistické a třeba to není pravda, ale já mám pocit, že při čtení poezie získám kontakt s publikem mnohem snadněji. A možná se taky bojím, že budu posluchače nudit. Číst dlouho v kuse, myslím, že je to sebestředné.

DM: Ale tady v České republice se lidé poezie spíš bojí. Jsou skeptičtí. Takže se tu spíš čte před publikem próza nebo drama.
MT: Opravdu?

KM: Dovedete si představit, že byste četla úryvek ze svého dramatu?
MT: Ne. Nikdy jsem to nezkoušela. V Norsku se to moc často nedělá. Ale představit si to dovedu.

KM: A kdybyste si na to „najala“ třeba dvě herečky?
MT: To jsem nikdy nezkoušela, ale mohlo by to být zajímavé!

DM: A jaká byla podle vás reakce publika ve Skandinávském domě?
MT: Velmi dobrá. Byli velice pozorní. Naslouchali. Byli „připojení“. Sledovala jsem je. Myslím, že to dobře fungovalo: vždycky jedna báseň norsky, pak česky. Bylo to jako moře – takové vlny.

DM: Status poezie v Norsku je jiný. Poezie je mnohem víc přirozenou součástí života každého člověka než tady v Čechách.
MT: Ano, to je pravda. Ráda bych zmínila jedno místo, které se jmenuje MONO, kde je v prostorách kavárny scéna pro spisovatele a kam chodí i nakladatelé. Vloni na podzim vyzvali pět básníků, aby pozvali dalších pět. A já jsem byla jedním z nich pozvaná, což pro mě bylo obrovské překvapení. A bylo úžasné, kolik mladých lidí tam přišlo, aby si poslechli poezii. Bylo tam nacpáno. A mě moc těší, že se mladým lidem poezie líbí.

KM: A jak to vypadá s norským dramatem?
MT: Víte, je těžké mluvit za jiné lidi. Myslím, že je tu určitá frustrace. Zájem o klasické hry je konstantní a ty hry se hrají pořád znovu a znovu. Ta frustrace je mezi všemi „novými“ dramatiky (i když těžko říct, kdo se ještě dá pokládat za nového). Divadla, jejich manažeři, říkají v médiích, že mají zájem o nové norské hry. „Letos uděláme pro nové norské drama mnoho,“ tvrdí, ale pak se nestane nic. A já cítím, že to je jen něco, co říkají, protože to dobře zní a dobře to vypadá v novinách, a pak si najdou vysvětlení, proč nic neudělali. Někdy s tím samozřejmě souhlasím, hra musí být opravdu dobrá, protože inscenování stojí spoustu peněz.

KM: Znamená to, že nakonec raději vyberou Shakespeara místo vaší hry?
MT: Ne... (smích). Spíš vyberou nějakou britskou nebo německou hru, protože vidí, že je v Anglii zájem o nové drama, a že hra měla úspěch v Londýně. Myslím, že nemají dost odvahy. 
Ale já to vidím i z té druhé strany. Je to těžké. Nikdo není doma prorokem.

DM: Možná je zapotřebí říct: Podívejte, moje hra se hrála v České republice a byl to úspěch...
MT: Ano, a v Budapešti a v Londýně a ve Švédsku. To je opravdu úžasné.

KM: Pomalu se dostáváme k inscenaci Plísně. Měla jste strach, jak výsledek dopadne?
MT: Ne strach jsem neměla, ale byla jsem napjatá.

KM: Plíseň je hra pro dvě herečky. Na Kladně se hrála v komorním prostoru jeviště – točny, kde stovka diváků přihlíží hře opravdu zblízka. Jak se na to jako autorka díváte? Je to správné řešení, nebo preferujete velké jeviště s dostatečně vzdáleným hledištěm?
MT: Ne. Poprvé, když se Plíseň hrála, to bylo v národním divadle v Bergenu, které je nejstarším norským divadlem. Mají tam tři scény a Plíseň se hrála na té nejmenší, která je velká přibližně stejně jako vaše točna. Hrála se asi devadesátkrát nebo stokrát. Potom přišla obnovená premiéra na velké scéně, ale nebylo to ono. Velké scény jsou obtížné. Jsou dělané pro Shakespeara.

KM: Jak herečky Jana Jiskrová jako Maggi a Zuzana Mixová jako Irma naplnily Váš dramatický záměr? Jaké bylo vaše očekávání?
MT: Nejlepší je prostě přijít bez očekávání s otevřenou myslí.

KM: Takže jste jim „rozuměla“?
MT: Ano. Vybavovala jsem si jednotlivé repliky při každé scéně. Teď říkají tenhle a teď zase tenhle řádek. Mohla jsem to sledovat.

KM: A jejich charaktery vám připadaly jasné? Držely se smyslu hry?
MT: Ano. Absolutně. Výborný dialektický kontrast. Líbila se mi práce režisérky. Přechody mezi klidnými dialogy a temperamentními scénami. Myslím, že to udělala moc hezky.

KM: Nelitujete, že hra neakcentovala původní dvojjazyčnost? Maggi je přece Norka a Irma švédsky mluvící Finka. První překlad byl česko-slovenský, ale na Kladně se nakonec hrálo výhradně česky.
MT: V Norsku byla inscenace norsko-švédsky, ale Irmu hrála norská herečka. Dost mi to imponovalo, protože to je obtížné, je to přece jiný jazyk. Divadlu pomáhala jedna finskošvédská profesorka z univerzity, takže výsledek byl téměř perfektní.

DM: Nepřipadal finskošvédský dialekt Norům až příliš komický? Finská švédština je přece oblíbeným objektem parodií.
MT: Ne, tak jsem to necítila, i když jsem se toho bála, ale Irma je natolik lidská, že publikum zapomnělo, že mluví jiným jazykem. Mluví prostě jen jazykem, který je skoro jako ten náš. Takže to nebyl problém. Myslím, že nevadí, když se Plíseň hraje jednojazyčně. Důležité je, aby se herečka cítila v té roli dobře.

KM: Nazvala byste Plíseň komedií?
MT: Nemám nic proti tomu, ale když jsem Plíseň dopsala, nazvala jsem ji hrou. Líbí se mi to slovo. Protože když napíšete komedii, lidé přijdou a čekají, že se budou smát. Ale já mám raději, když se smějí, i když to nečekají, ale prostě se v tu chvíli musí smát. Nebo i trochu plakat. A to se podařilo v Bergenu, že lidé i trochu plakali kvůli vážnosti, která je ve hře obsažená. A v tom spočívá problém s Irminou rolí, ona musí tolika věcmi lidi rozesmívat, ale zároveň se musí dokázat i držet zpátky, aby dala té vážnosti dost prostoru.

KM: Zuzana Mixová, která hraje Irmu, měla pochybnosti ohledně toho, jak hrát mnohem starší ženu. A možná ve své roli není dostatečně stará. Jak se vám zdála? Nebo to není důležité? Nakonec přišlo hodně mladých lidí…
MT: Myslím, že věk opravdu není důležitý. V tom s vámi souhlasím. V jednom divadle měli stejný problém, že byli příliš fixovaní na věk. Ale řekla jsem jim, že přece nemohou dát do upoutávky, že je to hra o starých lidech pro staré lidi. Pak to změnili a přišlo mnoho mladých lidí a líbilo se jim to, protože každý z nich měl maminku nebo tetu. Je to přece hlavně o tom „být ženou“.

KM: Miluje Irma opravdu Paca?
MT: Ano. Určitě.

KM: A má ráda martini? Pije každý den?
MT: Jasně. Každý den připíjí drahému Pacovi: „Skål Pacolito!“

KM: Paní režisérka Žantovská se chtěla zeptat na motiv plísně. Byla projekce na strop pro vás jasná?
MT: Ano. To se mi líbilo. To je vlastně poprvé, kdy se Maggi podaří vrátit Irmě to věčné utahování. Konečně ji dostane, znejistí ji. Protože to je ta nejdůležitější věc ze všeho, co Irma říká. Možná jsem se bála, že Irma řekne tu větu, že „lidi jsou plíseň na zemi“, a Maggi ji neuslyší. Ale uslyšela ji.

KM: A co žánr hry tady v Kladně? Byl relevantní? Jeho úroveň? My Češi preferujeme více stylizace, temperamentu, velkých situací, hodně smíchu. Ale severské divadlo je především realistické.
MT: Ale v Norsku se lidé na Plísni smáli hodně. Jako spisovatel většinou netušíte, co vlastně píšete. Neuvědomujete si to. Ale kritici to umí dobře vystihnout. Píšu velmi realisticky, ale na hranici, najednou se to celé přetočí, jako by to bylo trochu surrealistické. Takže si říkáte: Dělá si legraci? Myslí to vážně? Líbí se mi, když nemusím publiku dávat jednoznačné odpovědi.

 

Marit Tusvikové se bezprostředně po premiéře ptaly Kateřina Mocová a Daniela Mrázová.

 

Marit Tusviková: Plíseň (Hotelové nokturno pro dvě ženy na cestách). Překlad Daniela Mrázová, režie Irena Žantovská, česká premiéra 28. dubna a 5. května 2007 ve Středočeském divadle Kladno