Bloomova dezinterpretace gnosticismu
Smoley, Richard: Zakázaná víra. Tajné dějiny gnosticismu

Bloomova dezinterpretace gnosticismu

Ukázka z knihy, v níž autor Richard Smoley zkoumá vznik, rozmach i zánik předkřesťanského nábožensko-filozofického proudu skrývajícího se pod pojmem gnosticismus, a důvody, proč je o něj v současnosti tak velký zájem.

Další vlivný intelektuál, který, zdá se, nepochopil gnostický odkaz, je literární kritik Harold Bloom. Na rozdíl od Voegelina vykreslujícího gnosticismus jako arciherezi stojící za všemi neduhy naší civilizace, Bloom se staví k této tradici příznivě. Jako gnostika popisuje dokonce sám sebe:

Vrátím se k osobním zkušenostem, abych vysvětlil, jak chápu gnosi a gnosticismus. Nemusíte být Židé, aby Vás deprimovali rozměry německého masakru na evropských Židech, ale pokud jste při holocaustu přišli o čtyři prarodiče a většinu svých strýců, tet a bratranců, pak budete drobet citlivější k normativním judaistickým, křesťanským a muslimským naukám, že Bůh je všemocný a laskavý. Tímto způsobem tedy člověk získává Boha tolerujícího holocaust, a takový Bůh je prostě nepřijatelný…

Bloomův gnosticismus, zdá se, vznikl z omrzelosti životem, z pesimismu vůči světu. To jistě odpovídá  klasickým gnostickým systémům. Ale Bloom své pojetí gnosticismu vede zvláštním směrem. Překvapivě říká, že se nachází u samého jádra „amerického náboženství“:

Mormoni a jižní baptisté se nazývají křesťany, ale jako většina Američanů mají blíže k starověkým gnostikům než k prvním křesťanům... Většina amerických metodistů, římských katolíků a dokonce i Židů a muslimů je ve svém nejhlubším a nejméně obezřetném vyznání spíše gnostická než normativní. Americké náboženství je pronikavé a nachází se naprosto všude, jakkoli se maskuje, a dokonce i naši sekularisté, vlastně i naši vyhlášení ateisté, jsou ve svých základních předpokladech více gnostičtí než humanističtí.

Co může tohle znamenat? Co by mohl mít klasický gnosticismus – často ponurý a uzavřený – společného se zatvrzelým rovnostářstvím a uměle vyráběným veselím americké kultury, nebo dokonce s evangelickým křesťanstvím, které se gnostickému odkazu s odporem vyhýbá? Bloom možná zdůraznil zaslepený dualismus fundamentálního a sekulárního smýšlení, jak ho spatřujeme například u Frederika Spiegelberga, jenž považoval černobílé myšlení kolektivní mysli za degenerovanou formu manicheismu. Ale Bloom se tímto směrem nevydává. Místo toho nachází odpověď v „transcendentním Já“, které, jak říká, leží v jádře všech amerických náboženských vyznání a projevů:

Američan nachází Boha v sobě samém, ale teprve poté, když objeví svobodu poznat Boha zakoušením naprosté vnitřní osamělosti. Svoboda, zcela výjimečně, znamená přípravu, bez níž Bůh sám sobě nedovolí odhalit se v našem já. A tato svoboda je sama o sobě dvojí; jiskra či duch se musí znát, aby se osvobodili od ostatních já, ale i od stvořeného světa.

Chceme-li vyjádřit Bloomovy názory jasněji, můžeme konstatovat, že mu splývá Američanovo usilování o seberealizaci a sebenaplnění s gnostickou touhou po osvobození „pravého Já“. A americké snažení získat svobodu se shoduje s touhou gnostika povznést se nad okovy tohoto světa. Zároveň však musí být s tímto přirovnáním něco v nepořádku, jestliže Bloomovi umožňuje označit mormony, metodisty a jižní baptisty za gnostiky. I tato definice, podobně jako Voegelinova, téměř zbavuje termín gnostik smyslu. Bloomův úhel pohledu bude jasnější, uvážíme-li jeho literární teorii. Nejvíce se proslavil teorií chybného čtení (či dezinterpretace) – představou, že každý velký básník tesá svůj smyšlený vesmír chybným čtením (tedy chybným pochopením) svých předchůdců. Například jen dezinterpretací Miltona mohl Blake dojít k závěru, že je „z družiny ďáblovy“. Použitím podobné teorie mohl Bloom dojít k závěru, že „americké náboženství“ představuje dezinterpretaci gnosticismu. To vše dává do jisté míry smysl, ale potom musíme opět čelit jinému faktu: na gnostiky se neodvolávala žádná hlavní americká náboženství ani filosofové. Blake možná dezinterpretoval Miltona, ale aby k tomu mohlo dojít, musel ho nejprve přečíst. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se nějaké významné osobnosti amerického myšlení o gnostiky byť jen minimálně zajímaly. Jak Bloom poznamenává, v americké literatuře se nalézají jisté ozvuky gnosticismu – nejslavnějším příkladem je Melvilleův kapitán Achab, který vidí Moby Dicka jako „masku“ „bezmezné síly ... nevyzpytatelné zloby“ vesmíru, proti níž musí člověk zasáhnout. Ale najít nepatrnou ozvěnu není totéž jako dokázat, že se gnosticismus nachází v samém středu amerického náboženství. Srovnává-li Bloom transcendentní já „amerického náboženství“ s „pravým Já“ gnostiků, je to zajímavé, ale nepravděpodobné. Gnostici se snažili o osvobození vědomí od samotného materiálna; svobodná seberealizace na tomto světě nemá mnoho společného s jejich úsilím. Americké transcendentní já více připomíná já, jak si je představovali existencialisté – jako naprostou svobodu učinit ze sebe cokoli, co se mu zlíbí v nekonečném, avšak nesmyslném vesmíru. Bloom by byl pravdě blíž, kdyby řekl, že americké náboženství je v jádru existencialistické.
Přesto Bloom zůstává bystrým myslitelem a bylo by příliš jednoduché si myslet, že mu uniká podstata gnosticismu nebo amerického náboženství, popřípadě obou. Klíč k jeho záměrům se možná nalézá ve výroku, který vyslovil o pasáži z knihy Ronalda Knoxe Enthusiasm (Entuziasmus) – jedná se o studii o herezích z poloviny dvacátého století: „Myslím, že to je naprosto chybné a musí se to přečíst naprosto jinak, má-li to být k něčemu dobré.“ Tato poznámka naznačuje, že Bloom vidí v chybném čtení záměr? Je možné, že se zabývá úmyslnou dezinterpretací amerického náboženského cítění? Možné to je. Je-li tomu skutečně tak, jsou v mnoha směrech jeho dezinterpretace hlubší než porozumění méně bystrých mozků; představují zrcadlovou síň nutící nás vidět známé věci z mnoha neznámých úhlů najednou. Přesto není pravděpodobné, že by Bloom mohl mnoho lidí přesvědčit, že metodisté či jižní baptisté jsou ve skutečnosti svým srdcem gnostiky.

Černé železné vězení
Bloom a Voegelin, muži ohromné erudice, přesto gnostický odkaz pochopili špatně, jeden nedopatřením, druhý možná záměrně. Je tedy nanejvýš zvláštní, že muž, který v naší době gnosticismus pochopil nejvíce do hloubky, byl autorem vědecko-fantastické literatury s poměrně nízkým vzděláním (studia na Kalifornské univerzitě v Berkeley nedokončil). A přesto nalezneme v jakékoli éře jen málo jedinců, kteří cítili gnostický světonázor tak fyzicky a tak dobře, jej dokázali vyjádřit on. Dne 3. února 1974 měl Philip K. Dick příšerné bolesti po ošetření kořenového kanálku. Zatelefonoval do lékárny, aby mu doručili léky proti bolesti, které mu předepsal lékař. Když zásilka dorazila, spustila zážitek, který převrátil jeho pohled na realitu. U dveří se s předpisem objevila dívka se zlatým přívěškem ve tvaru ryby. Dick situaci líčí takto:

Z nějakého důvodu jsem byl hypnotizován tou lesknoucí se zlatou rybkou: zapomněl jsem na svou bolest, léky i na to, proč tu ta dívka je. Jen jsem zíral na znamení ryby.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
Dívka se dotkla zářivé zlaté rybky a řekla, „To je znamení, které nosili
první křesťané.“ Potom mi dala balíček s léky.

V tom okamžiku ho z náhrdelníku ozářil „paprsek růžového světla,“ jak jej Dick popsal. „Pamatoval jsem si, kdo jsem a kde jsem. Ihned jsem si na všechno vzpomněl. Nejenže jsem si to pamatoval, já to také viděl. Ona dívka byla tajnou křesťankou a já také. Žili jsme ve strachu, že nás Římané vystopují. Museli jsme se dorozumívat tajnými znameními. Právě tohle všechno mi řekla, a byla to pravda.“
Jako většina zjevení i toto změnilo Dickův život. Po tomto zážitku věřil, že je ve spojení s VALIS, jak to nazýval – což je akronym pro „Vast Active Living Intelligence System“ (Rozsáhlý aktivní systém živoucí inteligence). Tento zážitek jej inspiroval k založení časopisu plného mystických a teologických spekulací, který nazval Exegesis (Exegeze). Do své smrti v roce 1982 čítala Exegeze dva miliony slov a zaplnila by dvě zásuvky. Později o tom řekl: „Předpokládám, že všechna tajemství vesmíru leží někde uprostřed suti.“ Své postřehy rozvíjel také ve svých třech posledních novelách: VALIS, Božská invazePřevtělení Timothyho Archera.
Dick, který je nejznámější jako autor novel, jež inspirovaly filmy Blade RunnerMinority Report, často psal o trhlinách a štěpech v časoprostorovém kontinuu. V roce 1977 napsal esej nazvanou „Pokud se vám tento svět zdá špatný, pak byste měli vidět některé další“ a jedna z jeho nejobdivovanějších knih Muž z vysokého zámku vypráví o alternativní realitě, ve které Osa vyhrála druhou světovou válku. Jeho VALISem inspirovaná vize ho vedla k tomu, že viděl světové dějiny podobně. Období od roku 70 (kdy Římané vyloupili jeruzalémský chrám) do roku 1974 představovalo hromadnou halucinaci: podivný, klamný odklon v čase, vytvořený duchovními silami zla. Záblesk růžového paprsku (a pád Richarda Nixona v témže roce) sloužil Dickovi jako signál, že toto falešné období dějin dospělo ke svému konci a že začal znovu tikat skutečný čas.
Dickova Exegeze zahrnuje zhuštěné shrnutí gnosticismu, napsané rychle a nesouvisle:

NACHÁZÍME SE V ČERNÉM ŽELEZNÉM VĚZENÍ

1. Neinformovanost (Okluze) nás udržuje v nevědomosti o tomto stavu, a proto z nás činí nevzdorující vězně.
2. Ale Spasitel (Valis) je tu, netělesný; obnovuje naši paměť a uděluje nám znalost naší skutečné situace (1) a povahy (4).
3. Naše skutečná přirozenost – zapomenutá, ale nikoli ztracená – je přirozeností padlých či zajatých částic Božstva, které Spasitel Božstvu navrátí. Povaha jeho – Spasitele - a naše se shoduje; my jsme on a on jsme my.
4. Rozbije moc, kterou má nad námi tento svět předurčenosti a utrpení.
5. Stvořitel tohoto světa je iracionální a bojuje proti Spasiteli, který sebe a svou přítomnost zde maskuje. Je to vetřelec.
6. Tudíž je tajemstvím, že se nachází tady, nepoznáváme ani iracionalitu tohoto světa a jeho klamy: to, že nám lže.
7. Musíme se obrnit proti tomuto světu (konkrétně proti jeho iracionalitě), abychom se mohli spojit se Spasitelem.
8. Jsme to my a Spasitel proti tomuto iracionálnímu světu.
9. Do jisté míry je tento svět neskutečný, falešný, obzvláště čas.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Smoley, Richard: Zakázaná víra. Tajné dějiny gnosticismu. Přel. Alena Zábojníková. Slovart, 2009, 246 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse