Brněnské nakladatelství Větrné mlýny vydalo antologie pěti slovinských současných divadelních her Slovinské drama dnes a učinilo zásadní krok k poznání cest soudobé slovinské dramatiky.

Výběr pěti dramatických děl v této knize díky jejich všestranné různorodosti upozorní na skutečnost, že jsme ve Slovinsku v oblasti původní dramatiky už delší dobu přinuceni oslavovat rozmanitost; že jsme v minulém desetiletí nebo dvou nevyprodukovali žádné opravdu zřetelné nebo rozpoznatelné »proudy« respektive »generace«, díky kterým bychom na tomto místě mohli s takovým nebo onakým společným jmenovatelem hledat paralely mezi současnými slovinskými dramatiky a jejich díly. Na druhou stranu ale u tohoto výběru bez falešné skromnosti snadno zjistíme, že přináší pět sice různých avšak zajímavých a výmluvných pohledů na aktuální slovinskou dramatickou tvorbu, která se v poslední době začala probouzet z poměrně dlouho trvající krize psaní divadelních her. Abychom cizímu čtenáři poněkud osvětlili souvislosti vývoje slovinské dramatiky, který vedl nejen ke zmíněné krizi, ale především k pokusům o její překonání, musíme se vrátit o dvě nebo tři desetiletí zpět, do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se slovinské dramatické spisovatelství dělilo na dvě od sebe rostlé větve.

V období modernismu ve slovinské dramatice převládalo na jedné straně poetické a na druhé straně politické drama. Jestliže první se výrazně opíralo o (nejraději antický) mýtus a napájelo se z dědictví fin de siècle, druhé se rozhodlo pro jasnou, i když ne vždy explicitně postavenou politickou angažovanost. Jestliže se první vyjadřovalo prostřednictvím dosti povznesené a zhuštěné poetické mluvy, druhé si vybíralo spíše každodenní, přízemní, často angažovaně břitký jazyk a někdy se blížilo politické esejistice. Jestliže první psali především autoři, kteří patří mezi významná, v některých případech také klíčová jména slovinské poezie (Dane Zajc, Gregor Strniša), druhé často tvořili spisovatelé, jež byli původem romanopisci (Drago Jančar, Rudi Šeligo). Méně bylo autorů, kteří psali v první řadě pro jeviště. Mezi nimi vynikají Dominik Smole, jenž se uplatnil už na přelomu padesátých a šedesátých let a ve svých hrách spojil novoromantická východiska s prvky absurdního dramatu, a Dušan Jovanović, který prorazil na počátku sedmdesátých let, když mezi prvními uskutečňoval ideály extrémního modernismu a hravé ludistické dramatiky, jakou pěstovali ještě Milan Jesih a Emil Filipčič. Sedmdesátá léta byla ve slovinské dramatické tvorbě obdobím, kdy divadlo už překračovalo svoje hranice a stávalo se happeningem a performancí, kdy se začaly objevovat pochybnosti o slovu na jevišti, které později přerostly v jeho radikální opuštění. V osmdesátých a devadesátých letech na slovinskou divadelní scénu vstoupila nová generace režisérů, kteří si nepřáli a ani nemohli navázat na žádný z existujících typů dramatu, proto se slova buď úplně zřekli anebo jej do svých představení zapojovali v podobě scénářů, jež často vznikaly jako výsledek kolektivní práce a nedožívaly se dalších uvedení. V té době začal zájem divadel a obecenstva o původní drama stále více upadat. Stalo se něčím nudným, přežitým, víceméně mrtvým. Ještě na začátku devadesátých let se dalo jen těžko tušit, že se v této oblasti chystají změny.

Neboť činoherní divadlo, vyčerpané soustavným zájmem režisérů o klasiky a upracované ve stínu rozkvětu nových scénických postupů, které se plánovitě odcizily textu, v devadesátých letech dostalo novou příležitost. Slovinským dramatikům v té době nebyla věnována ze strany institucí taková pozornost jako autorům ze Západu a ani ze strany Západu o ně nebyl takový zájem jako o dramatiky z (převážně východních) krizových oblastí. Ale přesto v době, kdy se dramatická tvorba stala jakýmsi rozbitým zrcadlem devadesátých let, které ve stínu pádu velkých ideologií a politických táborů chytalo odlesk času »odspoda nahoru«, tedy z hlediska malého člověka, udělali pozoruhodné kroky. V porovnání s předchozími kapitolami z historie slovinského dramatu se psaní pro jeviště chopil větší počet divadelních praktiků, jak režisérů (Matjaž Zupančič, Vinko Möderndorfer), tak hereček (Draga Potočnjaková, Saša Pavčeková), kteří se při zpracování problémů současného člověka opírali o vlastní znalosti specifik divadelního média a při psaní sázeli na vyhraněnou žánrovou senzibilitu. Vedle těchto jmen slovinské drama spoluvytvářejí také další autoři, zvláště Evald Flisar, Zoran Hočevar, Zdenko Kodrič, Rok Vilčnik a méně vážní autoři vtipných adaptací a komedií, třeba Andrej Rozman Roza nebo Iztok Lovrič.

Slovinské drama dnes, přel. Libor Doležán, Petr Mainuš, Renata Mainušová, Zdeněk Rejda, Kamil Valšík, Větrné mlýny, Praha: 2009