Věnovat téměř šest set stran zkoumání represivních akcí předlistopadového režimu proti klukům s delšími a dlouhými vlasy může na první pohled vypadat jako naprostá ztráta času, v aktivitách Veřejné i Státní bezpečnosti by se přeci našla daleko atraktivnější témata než pronásledování jistého, „vlasatého“ segmentu naší tehdejší mládeže, k němuž docházelo v roce 1966. Autorům se však podařilo prokázat, jak moc se toto tažení podobalo jiným, například proti chartistům, a také jak se režim snažil potlačovat jakékoli známky jinakosti. Zkrátka vše, co nějakým způsobem nezapadlo, představovalo potenciální nebezpečí. Byl to projev paranoie režimu? Ne tak docela, za jinakostí se skrývala touha po svobodě, a ta nebezpečná je. Zajímavé na celé záležitosti zároveň je, s jak velkou podporou společnosti se setkávala. Přeženeme-li to, většinová, „dospělá“ společnost, ta ostříhaná, se k vlasáčům chovala silně rasisticky, „vlasofóbně“. Všichni ti strejcové, pomocníci VB, ale i výčepní, učitelé a profesoři, mistři ve fabrikách, co kluky s delšími vlasy přímo nenáviděli, si tak, nevědomky, podávali ruce s represivními orgány, které přitom možná také nenáviděli.

Osoby vzbuzující odpor
Důkazů je pro to v obsáhlé a právem objevné práci pánů Pospíšila a Blažka víc než dost. Především jsou to výpovědi samotných postižených, kteří byli naháněni jako zvěř a násilně stříháni (často na pokyn hygienika) a všemožně šikanováni. Za celou kampaní stála KSČ, jež zprvu pouze v Praze nařídila v srpnu 1966 Veřejné bezpečnosti, aby vystoupila „proti osobám, které svým zevnějškem, oblečením, dlouhými vlasy a zejména chováním se podstatně liší od ostatních osob a vzbuzují odpor veřejnosti“. Koncem srpna byla tato opatření přenesena na celý stát a jejich výčet je šokující. Od zákazu vstupu do kin a restaurací přes pokyny holičstvím, instrukce médiím, jak mají o dlouhých vlasech psát (kriticky, jak jinak) až k k tomu, že vlasatcům neměly být vydávány nové občanské průkazy a povolení k cestám do zahraničí. Tlak tak silný, že 20. září 1966 dokonce došlo k demonstraci, při níž asi 130 mladíků protestovalo proti násilnému stříhání, a s hesly jako „Vraťte nám vlasy!“, „Pryč s holiči!“ a dokonce „Komunisti jsou volové!“ prošlo centrem Prahy. Odezvu mezi ostatními lidmi to však nemělo, naopak – demonstrace byla rozprášena a 59 protestujících bylo zadrženo, čtrnáct jich skončilo před soudem. Po svém protestoval i (též policejně ostříhaný) Milan Knížák, který tehdy rozšiřoval strojopisný pamflet burcující k oporu proti kampani.

Pospíšil s Blažkem uvádějí vedle řady stranických a policejních dokumentů také „typologii“ tehdejší vlasaté mládeže, na výpovědích popisují místa, kde se scházela. Samozřejmostí je mnoho dokumentárních fotografií. Vedle primárního zájmu o režimní kampaň se logicky zabývají i životem mládeže obecně, tehdejším vzorci jejího chování, šířením rockové hudby a podobně. Pochvalu zaslouží i celkové zpracování – přesto, že se jedná o práci primárně odbornou, se spoustou citací, obsáhlou bibliografií a rozsáhlým poznámkovým aparátem, je psaná čtivě, takže s ní nebude mít potíže ani takový čtenář, který není zběhlý například v sociologii. A přestože jsem onu dobu zažil a sám si také za své dlouhé vlasy leccos užil, nikdy jsem netušil, co vše se za policejní buzerací skrývalo, jak komplexní, centrálně řízená akce to byla. Tak velká, že její ozvěny přetrvávaly i do dalších let a desetiletí.

Máni
Tohle vše pak v pamětníkovi samozřejmě vyvolává spoustu dávno zasutých vzpomínek, historek a pocitů – proč se jim tedy nepoddat, a zároveň nevnést do recenze odborně pojaté práce jistý osobní tón, který do svého textu autoři, ročník 1972 a 1973, prostě vnést nemohli. Velice dobře si vybavuji, jaké to bylo, vstoupit ještě na přelomu 60. a 70. let třeba do hospody, zvláště pak vesnické. „Máni jsou tady,“ ozvalo se okamžitě, často následované hospodského nekompromisním verdiktem: „Máňám nenalejvám!“ Přiznávám, že jsem si obě repliky vypůjčil z úvodu písničky Olympiku Línej skaut z roku 1968, tak nějak to ale bývalo. A leckdy po tomto úvodu následovala vyprovokovaná rvačka a rychlý útěk.

V roce 1970 jsme s kamarádem jeli na vandr na Slovensko, když jsme ovšem dorazili na Kysúcko, v jedné vesnici nás začali nahánět místní ožralí burani, pěšmo i na motorkách, a posléze, když nás zajali, vyhrožovali: „Vreckovým nožiekom ťa ostriehám...“ Neostříhali, naštěstí, zastala se nás kolemjdoucí paní. I tak to ale nebylo nic příjemného. A vzpomínám, jak jsem se celý čtvrťák na gymplu vyhýbal řediteli, vyučenému ševci, a jak byl zděšen, když mě pak viděl na maturitním plesu. Pravda, ne neprávem, hřívu jsem měl tehdy skutečně pěknou. A vzpomínám, jak jsme v roce 1970 vešli do hospody ve Zborovské ulici, a jak nás hnali s výkřiky „orangutany tu nechceme.“ A jak bylo těžké získat občanský průkaz, na němž by měl držitel fotku s dlouhými vlasy, protože jinak hrozila přinejmenším pokuta. I ta mě potkala, v tehdejším Gottwaldově mi přiopilý polda v létě 1971 předhazoval, že to, co mi možná trpí v Chebu, oni trpět nebudou, a ať zaplatím, jinak že mě vezme na stanici a tam uvidím... Stálo mě to tehdy padesát kaček, docela dost peněz. Budiž... Občanku jsem si nechal vyměnit, kupodivu bez problémů, nemusel jsem ji ani házet do ustalovače jako kamarád fotograf, ani ji „ztrácet“ a podobně.

A vzpomínám, jak jsem, snad někdy v roce 1969, viděl na mariánskolázeňském nádraží Milana Knížáka, v kovbojských botách, ponču, hlavně ale s tak dlouhými vlasy, že jsem tomu nechtěl ani věřit. A vybavuji si, jak úlevné to bylo. A vzpomínám, jak si muzikanti, myslím, že to byl Olympic, stěžovali, že jim v televizi stáhli vlasy do gumičky, aby nepobuřovali naše krátkovlasé pracující. A taky si vybavuji, jak v Mladém světě, v rubrice věnované popisům seznámení, nějaká slečna někdy v polovině 70. let psala, že se jí vždycky líbil nějaký kluk, ale ty strašné vlasy... on se pak ale ostříhal a byli spolu šťastni. A ještě si vzpomínám, jak maminka, po roce 1968 vyhozená ze školství, říkala na konto již zmíněného ředitele: „Jestli to ty komouše štve, tak to si je nech až na zadek...“

Vlastně je to zpětně možná úsměvné vzpomínání, i na tu přiblblou televizní kampaň z počátku 70. let „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás...“, nebýt ovšem tragédií, které tento vpravdě teror přinesl. A nejde jen o vyhazovy ze školy a učení, ale o případy, kdy si kluci, poté, co byli násilím ostříháni, podřezali žíly. I takové jsem znal...