Architekti kultury smrti
DeMarco, Donald: Architekti kultury smrti (in LtN)

Architekti kultury smrti

Když před dvěma lety vyšla v nakladatelství Res Claritatis kniha Jak katolická církev budovala západní civilizaci, její vydání jsem sice ocenil, ale litoval jsem, že autorův vyhrocený tón a jeho černobílé vidění světa diskreditují zapomínané skutečnosti, které je dnes potřebné připomínat. Něco podobného je možné napsat i o knize Architekti kultury smrti, kterou letos vydalo jako svoji teprve čtvrtou publikaci totéž nakladatelství.

Když před dvěma lety vyšla v nakladatelství Res Claritatis kniha Jak katolická církev budovala západní civilizaci, její vydání jsem sice ocenil, ale litoval jsem, že autorův vyhrocený tón a jeho černobílé vidění světa diskreditují zapomínané skutečnosti, které je dnes potřebné připomínat. Něco podobného je možné napsat i o knize Architekti kultury smrti, kterou letos vydalo jako svoji teprve čtvrtou publikaci totéž nakladatelství.

Dá se říci, že jde o jakousi intelektuálnější verzi Johnsonových Intelektuálů (ten je také v knize citován). Autoři, Donald DeMarcoBenjamin Wiker, ukazují, jak úzce byly názory, veřejné postoje a texty intelektuálů (například Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche, Ayn Randová, Charles Darwin, Ernst Haeckel, Karl Marx, Auguste Comte, Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoirová, Elisabeth Badinterová, Sigmund Freud, Wilhelm Reich, Margaret Sangerová, Clarence Gamble, Alan Guttmacher, Derek Humphry, Jack Kevorkian, Peter Singer) propojeny s jejich soukromými životy. Tak knihu Dospívání na Samoi psala antropoložka M. Meadová jako ospravedlnění svých vlastních sexuálních názorů a praktik, které promítla na chudé Samojce; slavný sexuolog Alfred Kinsey sice svými výzkumy prolomil mnohá tabu o skutečném chování Američanů, výsledků ovšem skutečně dosahoval prostřednictvím problematických metod, a podle autorů byly v podstatě pouhým „promítnutím jeho vnitřních sexuálních poruch do světa, o němž velmi doufal, že se mu podaří jej podle jeho chorobného obrazu přetvořit“; a Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové je prý navzdory svému teoretizování a atmosféře objektivity „hluboce osobním dílem“, v tom smyslu, že „není filosofické, lépe řečeno není obecné, platné pro všechny ženy“. Něco podobného je ovšem možné prohlásit o jakémkoli díle a je zarážející, že to autory tolik překvapuje, každopádně zájemce o intimní podrobnosti ze života slavných a vlivných (typu kdy začalo být konzumováno jejich manželství) najde v knize mnoho materiálu (v knize tak opět jakoby poznáváme onu tvář Ameriky, která je prudérní a zároveň veřejně zkoumá nejintimnější detaily nevěry vlastního prezidenta).

To vše je ovšem zasazeno do obecnějšího rámce, zatracujícího současného západního člověka za to, že sám sebe dosazuje na místo Boha: „Nyní jsme to my, kdo definuje dobro a zlo; my definujeme narození, život a smrt; a my chceme sami sebe vytvářet podle obrazu, který teď právě požadujeme“. Autoři to dokumentují na některých – z dnešního hlediska legračních – pokusech o vytvoření nových kultů („Veřejně jsem se chopil pontifikátu, který mi přirozeně připadl,“ řekl třeba zakladatel sociologie coby nového náboženství A. Comte). Hlavně se ale až úporně snaží dokázat, že životy jejich záporných hrdinů, kteří se oddávali „morbidní masturbaci“ a jiným „odporným“ a „zvrhlým“ praktikám a jejichž myšlení bylo rovněž zvrhlé a „abnormální“, zaslouženě končily stejně špatně, jak špatné byly jejich názory. Jak by také jinak, svět mají autoři jasně rozlišený na přívržence „kultury života“ a „kultury smrti“ („Kultura života, která spatřuje cíl společnosti v ochraně osob a jejich morálky, intelektu a duchovního rozvoje. Cokoli, co těmto cílům odporuje, nemůže mít v kultuře života místo“) – tento militantní, místy až zlověstný slovník přitom nemůže příliš napravit či zmírnit ani předmluva známého novináře a spisovatele Martina Komárka, který poznamenává, že „i když bojujeme, sluší nám pokora“. Někteří z autorů sice projdou tímto „kádrovacím řízením“ relativně dobře (alespoň co se týká jejich soukromého života), ale nakonec stejně neujdou odsouzení: tak Darwin se sice „v osobním životě projevoval správně (sic!) a usedle“, ale důsledky jeho teorie nabídly podporu pro rasismus a eugeniku a na těchto základech pak další „vybudovali kulturu smrti“. Zde stojí zato poznamenat, že Benjamin Wiker, který je autorem darwinovské kapitoly (a česky mu vloni vyšla i celá darwinowská kniha), je přívržencem kreacionismu, takže i když je v Architektech kultury smrti často citován Jan Pavel II., nenajdeme tam papežův výrok, jímž uznal Darwinovu teorii za „více než jen hypotézu“.

Kniha je přeložena místy kostrbatě a neobratně; u knih probíraných autorů jsou uváděna jen jejich anglickojazyčná vydání a originální názvy jsou někdy opravdu „neotřele“ přeloženy: tak slavná povídka O. Henryho česky vyšla ne jako Dar Mudrce, jak nesprávně uvádějí překladatelé, ale Dary tří králů.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Donald DeMarco, Benjamin Wiker: Architekti kultury smrti. Přel. Alena Povolná a kol., Res Claritatis, Praha, 2011, 322 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

M Pokorný,

Přiznám se, že i po nahlédnutí do daného hesla (se zkratkou "práv." a jedním příkladem na kartě 22) a po kontrole v Krameriovi a Google Books osobně setrvám v mínění, že konzumované manželství má k domovskému právu v dobré češtině daleko (a kdyžtak se tedy konzumuje/dokonává jen jednou, tj. nikoli "začalo být konzumováno"), ale uznávám omyl se slovesem a uznávám omyl v tom, že filtrace přes angličtinu není jediným zdrojem.

Jan Vaněk jr.,

Zajímavé etymologicko-ortografické přípomínky, ale v češtině se manželství už pár set let opravdu konz/sumuje i mimo kanonický slang (jenž naopak, [et Deo gratias!] není závazný pro zbylé vrstvy jazyka): psjc.ujc.cas.cz

m p,

Zcela pro úplnost snad ještě doplňme, že v latině jde o dva různé výrazy (consumo, pojídám vs. consummo, završuji), a dokud píšeme "sumace", měli bychom asi setrvat i u "konsumace".

m p,

překlep: iuris

M P,

Věřím, že kanoničtí právníci mezi řečí utrousí lecjaký latinismus, ale slovníky tento význam připouštějí jen pro podst. jm. (nikoli sloveso) a v Zedníčkově českém překladu Corpus iuri canonici se konzumují pouze hostie a manželství se dokonává (kánon 1697 nn.). Naproti tomu anglické "consummate" patří k základní slovní zásobě.

jan lukavec ,

V běžné řeči jistě ne, nicméně v kanonickém právu jde o běžně užívané spojení. V tom smyslu, že rozloučit bylo možné pouze to manželství, které nebylo "konzumováno", tedy nedošlo k vykonání manželské soulože. V historické literatuře se rovněž mluví například o renesančním zvyku "konzumace manželství před svědky".

M P,

Předpokládám, že jde o prolnutí překladatelského omylu do recenze, ale v češtině se snad manželství opravdu nekonzumuje.

Miroslav Beňo,

Chtěl bych připomenout, že ač může někomu kniha připadat někdy až v "militantním duchu"- oba autoři vyjádřují to, co skutečně je, co se odehrává v duchu tzv." moderny". Já např.nesouhlasím s komentářem pana Komárka v předmluvě knihy, který vyjádřuje určitou pochybnost vůči autorům ve smyslu jejich myšlenkového obsahu. Já si kladu otázku "s čím konkrétně pan Komárek nesouhlasí?( to bohužel přesně nedefinoval pokud si jeho komentář pamatuji Je filosof-ontolog? je biolog či lékař?, aby mohl nějakým způsobem kvalifikovaně vyslovit kritiku vůči autorům? Tím samozřejmě nemíním v negativním smyslu slova, že by nemohl mít názor, ale mít názor a něco smysluplně reflektovat, to jsou dvě skutečnosti vedle sebe, které nejsou totožné. Myslím, že např. Charles Darwin a jeho teorie, to je utrpení vůbec číst. V tomto směru je katastrofou už jenom to, že praktický vědec-a biologie je praktická věda- se pouští do tématu kterému de facto vůbec nerozumí.Filosofická ontologie je nesmírně těžká a složitá problematika, dotýkající se mimo jiné i problému bytí, existence,přirozenosti, přirozeného řádu a dalších uzce souvisejících a navzájem navazujících skutečností. Darwin bohužel o tomto nemá ani ponětí, pokud by ho totiž měl, nemohl by předkládat trvzení, které si přímo "cucá z prstu" aniž se zamyslí nad podstatou věci a její ontologickou složitostí. Chápu, že to bylo období osvícenství, kde silně rezonuje pozadí nové ideologie, která podporuje všechno to co údajně "osvobozuje člověka od Boha". Je to období, kde se na náměstích hlasuje o "existenci Boha". Co může být více výmluvnější o době, ve které se rodí Darwinovo přesvědčení, kde materialismus a svěřepá deizace člověka a pokroku začala svoji bezduchou cestu a která vyústila až do dnešního duchovní a morálního nihilismu. Bohužel negativa dneška v její obnažené podstatě jsou krutá a bezohledná, takže vybízet autory knihy k jakémusi falešnému korektismu není tak úplně na místě. Chápu, že literární kritik má své důvody ke kritické reflexi, nicméně jádrem problému z mého hlediska, není jakási literární korektnost,ale obsah problému, který kniha představuje a který je pro mně důležitý z hlediska mého odborného kritického náhledu. Mně ani tak nezajímá to, v jakém duchu se oba autoři vyjádřují, to je pro mně marginální záležitostí, ale zajímá mně jádro problému, který předkládají. Mohl bych v této věci pokračovat dál, ale nemyslím, že je to potřebné. Vyjádřil jsem to, co jsem chtěl a myslím, že to bylo potřebné udělat. Aby autoři knihy nebyli posuzováni pouze z literárního pohledu, ale aby se do kontextu kritické reflexe dostal i pohled z jiné strany.

Miroslav Beňo,

Chtěl bych připomenout, že ač může někomu kniha připadat někdy až v "militantním duchu"- oba autoři vyjádřují to, co skutečně je, co se odehrává v duchu tzv." moderny". Já např.nesouhlasím s komentářem pana Komárka v předmluvě knihy, který vyjádřuje určitou pochybnost vůči autorům ve smyslu jejich myšlenkového obsahu. Já si kladu otázku "s čím konkrétně pan Komárek nesouhlasí?( to bohužel přesně nedefinoval pokud si jeho komentář pamatuji Je filosof-ontolog? je biolog či lékař?, aby mohl nějakým způsobem kvalifikovaně vyslovit kritiku vůči autorům? Tím samozřejmě nemíním v negativním smyslu slova, že by nemohl mít názor, ale mít názor a něco smysluplně reflektovat, to jsou dvě skutečnosti vedle sebe, které nejsou totožné. Myslím, že např. Charles Darwin a jeho teorie, to je utrpení vůbec číst. V tomto směru je katastrofou už jenom to, že praktický vědec-a biologie je praktická věda- se pouští do tématu kterému de facto vůbec nerozumí.Filosofická ontologie je nesmírně těžká a složitá problematika, dotýkající se mimo jiné i problému bytí, existence,přirozenosti, přirozeného řádu a dalších uzce souvisejících a navzájem navazujících skutečností. Darwin bohužel o tomto nemá ani ponětí, pokud by ho totiž měl, nemohl by předkládat trvzení, které si přímo "cucá z prstu" aniž se zamyslí nad podstatou věci a její ontologickou složitostí. Chápu, že to bylo období osvícenství, kde silně rezonuje pozadí nové ideologie, která podporuje všechno to co údajně "osvobozuje člověka od Boha". Je to období, kde se na náměstích hlasuje o "existenci Boha". Co může být více výmluvnější o době, ve které se rodí Darwinovo přesvědčení, kde materialismus a svěřepá deizace člověka a pokroku začala svoji bezduchou cestu a která vyústila až do dnešního duchovní a morálního nihilismu. Bohužel negativa dneška v její obnažené podstatě jsou krutá a bezohledná, takže vybízet autory knihy k jakémusi falešnému korektismu není tak úplně na místě. Chápu, že literární kritik má své důvody ke kritické reflexi, nicméně jádrem problému z mého hlediska, není jakási literární korektnost,ale obsah problému, který kniha představuje a který je pro mně důležitý z hlediska mého odborného kritického náhledu. Mně ani tak nezajímá to, v jakém duchu se oba autoři vyjádřují, to je pro mně marginální záležitostí, ale zajímá mně jádro problému, který předkládají. Mohl bych v této věci pokračovat dál, ale nemyslím, že je to potřebné. Vyjádřil jsem to, co jsem chtěl a myslím, že to bylo potřebné udělat. Aby autoři knihy nebyli posuzováni pouze z literárního pohledu, ale aby se do kontextu kritické reflexe dostal i pohled z jiné strany.