Toto město lidi potřebuje. Dožaduje se pohledů. Prvními turisty v něm byli středověcí poutníci. Čekaly na ně organizované prohlídky s průvodcem a určení státní úředníci měli za úkol kontrolovat hostince a zboží, které se turistům prodávalo. Tito inspektoři také cizince vodili do nejdražších obchodů, kde mohli nakupovat skleněné korále a stříbrné kříže. Jiní průvodci a zprostředkovatelé zvaní tolomazi nabízeli celou řadu služeb od tlumočení po směnu peněz. Vlastníci galér měli stánky na náměstí Svatého Marka, vždy nápadně označené vlajkou své lodi; kolemjdoucím nabízeli rychlé občerstvení a sklenky vína, přičemž „jeden urážel druhého a před poutníky ho pomlouval“. Poutníci nacházeli ubytování ve zvláštních hostincích, například „U Koníčka“ nebo „U Humra“. Někteří křižáci se prý na cestě do Svaté země nikdy nedostali dál než do hotelu Luna. Stál na nábřeží kousek od Piazzetty. V roce 1319 byl plný hostů. Podnik U Bílého lva pro ně otevřel dveře o pět let později.

Benátky zůstávají středem všeobecné pozornosti už téměř tisíc let. Podle statistik na začátku 21. století každoročně přilákají tři miliony návštěvníků, kteří se ve městě zdrží déle, a sedm milionů výletníků tam stráví jeden den. Jiné odhady kolísají mezi čtrnácti až šestnácti miliony návštěvníků ročně. Proto lze dojít k závěru, že do města, jehož počet obyvatel nepřekračuje šedesát tisíc, proudí milion lidí za milionem. V kteroukoli roční dobu je tam cizinců víc než Benátčanů. To ovšem není nic neobvyklého, turisté začali počtem převyšovat místní usedlíky už ve 40. letech 19. století. Ale ten rozdíl ještě nikdy nebyl tak výrazný. Někteří tvrdí, že pokud se budou obyvatelé města stěhovat jinam stejným tempem jako dnes, za dvacet pět let v něm žádní rodilí Benátčané nebudou. Stane se z něj město turistů a pracovníků v turistickém ruchu. Jaký div, že sami Benátčané se cítí ohroženi. Přesto však pasivita Benátek už po staletí takovémuto osudu napomáhá.

Ve 14. století na trh v den Nanebevstoupení Páně do města údajně přicestovalo na dvě stě tisíc lidí. Místní úřady přichystaly celou sezonu svátků a trhů, která trvala od konce dubna do začátku června a dokázala přivábit další návštěvníky. Před koncem tohoto století už byly v provozu více než dvě desítky ubytovacích hostinců, většinou poblíž náměstí Svatého Marka a Rialta. Nabízely dobré jídlo, čisté postele a pestrý výběr prostitutek. Jako suvenýry se turistům nabízely rytiny slavností a průvodů. Město, kde je na prodej vše, samozřejmě chce prodat i samo sebe. Takže rozhodnutí o konečném osudu Benátek padlo relativně brzy. Ke konci 15. století si milánský kněz Pietro Casola stěžoval, že o Benátkách „toho bylo řečeno a napsáno tolik…, že už snad ani není co dodat“.

V 16. století britský cestovatel Fynes Morisson poznamenal, že an­glický název Benátek, Venice, vlastně vznikl ze spojení slov veni etiam – „přijď znovu“. Místní obyvatelé se vždy chovali přátelsky a sir Richard Torkington na adresu hotelu, v němž v Benátkách na začátku 16. století bydlel, pravil: „Majitel hotelu řekl, že ve mně podle obličeje poznal Angličana. A mluvil se mnou dobrou angličtinou.“ V podobném duchu benátské úřady povzbuzovaly jakoukoli zábavu, která dokázala lidi do města přilákat, včetně her, oper a náboženských svátků. Také tolerovaly zvěsti, že se zde koncentrují nezákonné sexuální aktivity, i když je přímo nepodporovaly. O benátských kurtizánách se vyprávělo v celé Evropě. Ale v Benátkách byl na prodej kdokoli, od chlapců po transvestity. Benátská pohostinnost ovšem měla svou cenu. Když si hugenotský turista v 18. století François Misson všiml, jak velký počet cizinců ve městě je, položil si otázku: „Kolikpak peněz asi ty zástupy do Benátek přinášejí?“ V každém pátém domě údajně byly pokoje k pronajmutí a lodí jezdilo tolik, že „stačilo zvolat gondola, a už se k vám blížila“. První průvodce Benátkami v podobě knihy, Venetia, città nobilissima, vyšel v roce 1581. Ve století sedmnáctém se Benátky staly důležitou zastávkou na okružní cestě po významných městech Evropy, kterou musel v rámci studií absolvovat každý anglický gentleman.

Lord Manchester, anglický velvyslanec na začátku 18. století, ve zprávě z Benátek napsal, že „Benátčané zde především hodlají zbytek Evropy bavit, ale jinak nedělat nic“. Právě v tomto století se benátští malíři poprvé zaměřili na své město s úmyslem svá díla prodávat právě turistům. Například Francesco Guardi rodné město viděl možná stejně jako turista: jako romantické místo a scenerii téměř divadelní. Canaletto se specializoval na idealizované detailní pohledy na město, které se potom vyvážely do celé Evropy, a zejména do Anglie. V té době se už na benátský karneval sjíždělo přes třicet tisíc návštěvníků. Příliv turistů do Benátek ale vyvrcholil v 19. století. Okružní cestu mladých aristokratů vystřídalo cestování vyšších středních vrstev; Benátky pro ně byly cílem nejvytouženějším. Ve 40. letech 19. století vzniklo několik knih-průvodců městem; první zájezd organizovaný cestovní agenturou dnes zvanou Thomas Cook Group se uskutečnil v roce 1864. „Benátky,“ napsal Henry James v Italských hodinách, „jsou dnes jedno obrovské muzeum, jehož vstupní branka stále skřípe, jak se otevírá znovu a znovu…“

Pro viktoriánce se Benátky v druhé polovině 19. století staly vítaným pozůstatkem minulosti, místem váženým kvůli jeho kultuře; nabízely útočiště před hrůzami industrialismu, které Anglii tehdy sužovaly. Viděli v něm příjemný symbol obdivované a tolikrát oplakávané minulosti. „Gotická“ architektura Anglie 19. století našla jistý smysl a kontext v benátských kostelích a palácích. Už tehdy městu vládla teskná touha po minulosti. Viktoriánci byli v jistém smyslu noví poutníci, potomci těch, kteří mířili na tradiční pouť do Jeruzaléma, s tím rozdílem, že nyní jejich cesta končila v Benátkách a jejich náboženstvím byly umění a dějiny. Právě v tomto století se ve vědomí veřejnosti jednou provždy ustálila konvenční představa o Benátkách: gondoly, holubi a kavárny pod širým nebem na náměstí Svatého Marka. Stala se z nich podívaná, dioráma, bazar. Ale někteří už tušili, že tím se změní samo město. V roce 1887 anglický časopis The Builder čtenáře varoval, že turisté v Benátkách „nemají právo žádat od obyvatel žádného ze starých měst, aby se spokojili s tím, že budou jen hlídači v muzeu“.

Dá se říci, že proces „disneyfikace“ byl ve 20. a 21. století završen. Osud Benátek se naplnil. Nic víc. Stále fungují jako město, ale jejich charakter se změnil. Někteří mluví o „úpadku“ nebo „rozkladu“, avšak důkazy pro to nejsou. V jistém ohledu jsou Benátky nejúspěšnějším ze všech měst. Města jsou umělá ze své podstaty a Benátky prostě jen pojem „město“ pozvedly na novou úroveň. Nejlépe to vystihl americký spisovatel 19. století Francis Marion Crawford, když prohlásil, že „ty, kteří Benátky znají, by nepřekvapilo, kdyby tam přijeli a najednou zjistili, že veškerý lidský život v nich vyhynul, zatímco samo město dál žije stejně intenzivně jako vždy“. Nemá smysl předstírat, že to, co turisté v Benátkách vidí, nejsou „skutečné“ Benátky, stejně jako že v Londýně nevidí „skutečný“ Londýn nebo v Paříži „skutečnou“ Paříž; Benátky očima turistů k tomuto městu neodmyslitelně patří, tvoří jeho podstatu.

Někteří z jeho návštěvníků jsou slavnější než jiní. Celebrity nyní vystřídali bezejmenní turisté, ale v minulosti toto město přitahovalo slavné osobnosti a „známé firmy“, protože v něm viděly jeviště, na kterém mohou vystupovat. Anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley sem přijel truchlit, Byron, aby si užíval sexu, Pietro Aretino přijel oslavovat, John Ruskin kritizovat. Nietzsche, Proust i Dante, ti všichni Benátky navštívili. Petrarca sem jezdil opakovaně a prohlásil, že jsou „nejúchvatnější město, jaké kdy viděl“. Benátky malovaly stovky umělců z ciziny včetně Josepha Turnera a Jamese Whistlera. Právě on v přednášce „O desáté“ při popisu Londýna vykouzlil představu zcela jiného města:

A když večerní jemná mlha zahalí břeh řeky poezií jako závojem, zbědované domy se ztratí v potemnělé obloze, z vysokých komínů se stanou kampanily a budovy skladů se promění v paláce noci, celé město se vznáší na nebesích a před námi se rozprostírá pohádková země…

Než skončilo 19. století, v Benátkách nezůstalo jediné místečko, které by někdo nenamaloval. Je to také město literatury, i když spisovatelů se v Benátkách narodilo jen málo. V dílech Williama Shakespeara je čtyřicet odkazů na Benátky a jimi ovládaná území; ne všechny lichotivé. Děj dvou her, Kupce benátského (1598) a Othella (1602), se v tomto městě odehrává zcela nebo částečně. První dějství Othella, s temnou ulicí a domem s okenicemi, imaginativní atmosféru tohoto místa přesně vystihuje. Někteří badatelé soudí, že Shakespeare Benátky skutečně navštívil, ale je to velmi málo pravděpodobné. Nebylo toho třeba; Benátky jsou z velké části výplodem fantazie. Pan Politicus Bylbyrád ve hře Bena Johnsona Volpone aneb Lišák (1606) se po prvním týdnu stráveném zde chlubí:

… a první týden po tom, co jsem přistál,
mě všichni měli za Benátčana,
tak jsem ovládl bontón.

Také si dobře uvědomuje kořistnické zvyklosti Benátčanů:

Benátčan když totiž vidí,
že někdo něco dělá obráceně,
tak ho hned napálí. No vážně, fakt:
svlékne ho do naha.

Angličtí básníci první poloviny 19. století napomáhali vzniku toho, co by se dalo nazvat mytologií Benátek. Byron složil dvě historická dramata odehrávající se v tomto městě, ale jeho trvalý příspěvek k benátské sentimentalitě je v básních jako Beppo – příběh benátský, Don Juan a čtvrtý zpěv Childe Haroldovy pouti, kde město spojuje s melancholickým vyvrhelem, který rovněž je typickým romantickým hrdinou:

Již ohlas Tassův po Benátkách nezní,
kol hudba ztichla, píseň nehlaholí,
i gondoliéři němě plují bez ní,
a černé paláce se na břeh drolí.
Vše zašlo…

Romantika ale může přejít v romantizování, v idealizaci. V 19. a 20. století se vynořila řada dosti svérázných cestopisů věnovaných malebným partiím Benátek. Mnoho spisovatelů pod benátskou oblohou stejnými větami psalo o rozvážných pohybech gondoliérů, o lodích trhovců, již za svítání naložili ovoce a zeleninu, o krásných dětech, mramorových stolech kavárny Florian, zimolezu na rozpadající se zdi, vážném čistém tónu velkých hodin na Piazze, o vyzvánění zvonů kampanily…

V serióznější literatuře se však Benátky objevují v podobě zcela jiné. Odehrává se v nich tajný život. Když se obvyklé hranice mezi vnějším a vnitřním, soukromým a veřejným znejasní, lidé objevují sami sebe. V takovém prostředí se vynořují na světlo nevědomé nebo potlačené touhy. V Benátkách dochází k zvláštním schůzkám a neočekávaným náhodným setkáním. V jednom z prvních anglických románů zasazených do Benátek, v Nešťastném poutníkovi aneb O životě Jacka Wiltona anglického spisovatele Thomase Nashe, vydaném roku 1594, jde o dobrodružství v přestrojení; hrabě ze Surrey si vymění místo se svým pážetem, aby si mohl anonymně užívat potěšení, jež město poskytuje. Benátky již v té době byly pověstné chlípností a dvojakostí. Do Benátek je také zasazena nejdůležitější část románu Záhady Udolfa Ann Radcliffeové z roku 1794. Sama autorka město sice nenavštívila, ale díky mimořádné představivosti její popisy působí zcela věrohodně. Je to místo plné intrik a nebezpečí, děsu a extravagance.