Dřív než host z Moskvy znásilnil mou sestru Klavdiji, pořádně a dosyta se u nás najedl. Ke kroupové polévce se podávaly pirohy s bramborem a zelím, potom máma servírovala arménskou basturmu. Polanski trhal příborem krvavou svíčkovou na kusy, namáčel je do tmavé ázerbajdžánské omáčky z granátových jablek, krev a omáčka mu stříkaly na sako a na ubrus a Polanski řekl matce rusky:

„Požehnaná emigrace, Anno Abramovno! Ty skvrny na saku budu opatrovat jako vzpomínku na ráj!“

„Ale prosím vás, Grigoriji Michajloviči,“ řekla máma, „ta troška zeleniny a masa.“

„Ne, Anno Abramovno, nic neříkejte. Kdy jsme u nás něco takového měli naposled? Před komunisty? Kdepak, ani za cara ne… Rusko hladoví už tisíc let,“ pronesl Polanski chvějícím se hlasem a potom ještě pohnutějším zvolal: „Miluju všechny řezníky, co jich v Berlíně je!“

My čtyři jsme mlčeli.

„Tak by mohlo chutnat štěstí,“ prohlásil Polanski do ticha. Strčil si do pusy další, zase moc velký kus masa. Krev se mu sbíhala v koutcích úst, stékala po široké neslovanské bradě. „Tohle maso je jako med, jako ruda, jako zlato!“

Utřel si ústa rukávem a kanibalskýma očima si změřil mě a sestru. „A tyhle děti taky,“ zamumlal. „Děti Západu, děti, které nemají strach, děti budoucnosti!“

Tlustá Klavdija a já jsme na sebe pohlédli, vystřihli jsme naši naučenou grimasu a pak jsme se usmáli, ale Klavčin úsměv byl jiný než obvykle, když jsme si z někoho dělali legraci.

„Moc bych si přál, abych mohl jako vy udělat nad Ruskem kříž, Ivane Ivanyči,“ řekl Polanski otci. „Ale zodpovědnost, kterou mám, je důležitější než osobní štěstí.“

Otec přikývl a řekl: „Grigoriji Michajloviči, napijeme se?“

„Napijeme.“

„Naší vodky, nebo vaší?“

„Myslíte si snad,“ vykřikl Polanski, „že jsem v Moskvě stál ve frontě z dlouhé chvíle?“

„Anuško, dáš si taky?“ zeptal se otec.

Matka na něj pohlédla, jako by se zbláznil. „Copak jsem já někdy pila?“ pronesla.

„A ti blonďatí andílkové,“ zeptal se Polanski a ukázal na mě a Klavku, „pijí?“

„Ne doma!“ pronesla máma hlasitě.

„Máte pravdu, Anno Abramovno. Děti nesmějí nikdy zapomínat, že nejsou dospělí. Na to se v Rusku vždycky dbalo.“

Ještě než domluvil, Klavka vyskočila a začala sklízet ze stolu. Talíře řinčely, příbory zvonily, Klavdija dusala kolem stolu. Polanski řekl: „Nějak jsem se mladé dámy dotkl?“

„Naše Klavka nenávidí, že je jí sedmnáct, Grigoriji Michajloviči,“ vysvětlila máma.

„Západ, nebo Východ,“ vykřikla do toho Klavka a já řekl tiše německy, aby mě slyšela jen ona: „Vejtaha ruskej… buran venkovskej!“ Klavka mě ale vůbec neposlouchala.

„Tak dost, děti!“ napomenula nás matka.

A otec řekl: „Napijme se, Grigoriji Michajloviči!“

„Správně, Ivane Ivanyči, na pití jsme docela zapomněli!“

Oba do sebe převrátili sklenky a otec hned nalil znovu. Potom mluvili o politice a my ostatní jsme mlčky poslouchali. Klavka odnesla podnos do kuchyně, vrátila se, a když si sedala, přisunula židli blíž k Polanskému. Byli s otcem stále u stejného tématu.

Můj otec je jediný gój v rodině a z nás čtyř je také jediný, komu se stýská po staré vlasti. My tři ostatní z rodiny Bělovových jsme rádi, že už to všechno máme navždy za sebou. Máma a Klavdija Rusko prostě jen nenávidí, já ale miluju Berlín, kde už šest let žijeme. Minulost je pro mámu, Klavku a mě prakticky uzavřená kapitola, ale táta nevynechá jedinou příležitost, aby mohl o Rusku mluvit. Proto pozval Polanského, aby večer před odjezdem přišel k nám domů.

Mluvili teď o tom, kdy dojde k dalšímu puči, mluvili o šílencích z Kazachstánu, Turkmenistánu a Moldávie, o armádě a tajné policii, o budoucnosti a ještě víc o životě v bývalém Sovětském svazu a Polanski (který se jako člen hospodářské komise na vysoké úrovni zúčastnil kongresu pořádaného otcovou firmou) postupně opouštěl oficiální tón a byl očividně sentimentální. Otec nakonec jen toužil ponořit se do vzpomínek na Rusko, ale Polanski vždycky zas na emigraci zavedl řeč.

Otec se díky vodce čím dál víc hroužil do mlčení. Polanski měl naopak tváře stále krevnatější, mohutná brada mu těžkla a těžkla, paže taky, bezvládně mu klimbaly podél těla a pak jsem viděl, jak Klavka najednou vsunula své obrovité stehno pod Polanského visící, pootevřenou dlaň. Polanski sebou trhl, zděšeně sáhl po Klavčině kolenu, ona kolenem ucukla a loktem hlasitě udeřila do stolu.

„Ale Grigoriji Michajloviči!“ vykřikla. „Nepřeháníte to?“

Rodiče na Klavku překvapeně pohlédli a já vzpomínal na to, jak mě děda v Moskvě vykrmoval tvarohem, sýrem a čokoládou a každou neděli mi měřil obvod krku. Každý získaný centimetr se oslavoval jako vítězství, a tak jsem byl brzo prototyp toho, čemu se v Rusku obdivně říká mládenec krev a mlíko. Když sestra vyrostla natolik, že ji děda mohl taky hlídat, vykrmil ji během několika let tak, že má nadváhu dodnes. Já byl tlusté dítě, ale z Klavky je tlustá mladá žena.

„Promiňte, Anno Abramovno,“ řekl Polanski. Vyskočil od stolu, drobným hubeným tělem, které se ani trochu nehodilo k masité těžké hlavě, se čtyřikrát pětkrát zatočil po pokoji jako káča. Potom si zase sedl a řekl: „Promiňte – já mám pořád ještě strašný hlad.“

Když máma přinesla talíř plný naložených lilků, rajčat a cibulek, Polanski se do zeleniny hned pustil. Postavila před něj na stůl i talíř studených jehněčích kotlet, které okusoval až ke kosti a ty pak cucal a sál do poslední kapky morku.

„Mohu vám ještě nabídnout italskou šunku a sušený salám z Normandie,“ řekla máma.

Ale Polanski unaveně a s povzdechem odmítl. „Snad později, nejmilostivější,“ řekl a jehněčí kost, kterou na okamžik pustil, mu visela z tlusté opičí huby jako praporek. Významně se odmlčel, ale potom to vybalil: „Ach jo,“ zvolal, „člověk by měl sebrat odvahu, jako jste to udělali vy! Vykašlat se na Rusko, odjet a začít nový, lepší život.“

„Ne,“ zamumlal otec, „na Rusko se člověk nemůže vykašlat…“

„…tak pravil Ivan Smutný,“ skočila mu do řeči Klavdija.

„Tatínek má pravdu, slečno,“ prohlásil Polanski. „Ať jsme Rusové nebo Baškirové, Tataři, Čečenci nebo Jakuti – všechny nás spojuje jeden cit a jedna povinnost.“

„Nás Židy ne,“ řekla Klavka.

Otec na ni smutně pohlédl, máma se usmála a Polanski zvedl ruku, natáhl ji směrem ke Klavčině obličeji rozzářenému jako slunečnice, pak ji najednou jemně štípl do tváře a řekl: „Žádné ostny, kůžička jako hedvábí.“

Klavka na vteřinu strnula, ale pak hned posunula židli ještě blíž k hostu z Moskvy a opřela se o stůl tak, že se loktem dotýkala jeho paže.

„Židovská otázka je samozřejmě velice vážná otázka,“ pronesl Polanski.

„A co si myslíte o ženské otázce, Iljo Muromče?“ zeptala se moje přemoudřelá sestra. Odjakživa byla drzejší než já, ale dnes to přeháněla.

Polanski neodpověděl, chvíli koukal do prázdna, potom se znovu chopil už okousané kotlety, otec dolil vodku a zase začali mluvit o politice.

Polanski nadával na starou byrokracii, novou mafii, Jelcinovo pití a Gorbačovovu nepraktičnost, mluvil bez vášně, jako by jen plnil předepsané penzum. Otec zmožený alkoholem mluvil také, chvílemi s nadšením, chvílemi trpce, a vždycky když řekl Rusko, znělo to jako tisícihlasý chór andělů, ale Polanski mu náhle skočil do řeči a vyhrkl: „Zůstanu tady, už jsem se rozhodl.“

„Dezertére!“ vyhrkla Klavka.

Ale Polanski se na ni ani nepodíval. Přísně a rozhodně prohlásil: „Všechno jsem promyslel. Vím, co udělám. Kromě vás, Ivane Ivanyči a Anno Abramovno, neznám tady v cizině živou duši – ale přesto to zvládnu.“

„Vítejte v uprchlickém táboře v Mommsenově ulici,“ řekla Klavka. „Číslo čtrnáct, třetí patro. Zazvoňte na Bělovovy a vezměte si, co potřebujete.“ Zasmál jsem se a otec řekl: „Nejdřív se napijme, Grigoriji Michajlyči.“

„Tak, napijme se.“

„Jen pijte,“ řekla máma. „Zítra bude stejně všechno jinak.“

„My nic nedostaneme?“ zeptala se Klavka.

„Buď zticha!“

„Poslyšte,“ řekl Polanski a bylo znát, jak ztěžka mluví, „poslyšte, Anno Abramovno, zítra bude všechno jako dnes. Ne – bude to dokonce ještě horší!“

„Zítra,“ odpověděla nevzrušeně máma, „už budete v Brestu a večer v Moskvě, Grigoriji Michajlyči. Za hodinu vám jede vlak, Ivan vás samozřejmě odveze na nádraží.“

„Jestli chce náš host zůstat, tak zůstane,“ prohlásil otec.

„Správně,“ řekla Klavka.

Otec si dlaněmi podepřel hlavu zmoženou vodkou. „Já vám nerozumím, Grigoriji Michajlyči. Ne, já vám opravdu nerozumím. Prožíváte velkou dobu, potřebujete prostě jen odvahu.“ Odmlčel se. „Už to mám! Nechal jste se zaslepit! Myslíte si, že peníze jsou jiné slovo pro štěstí!“ „Vy jste, s dovolením, laciný propagandista, Ivane Ivanyči.“

„Západu se nedá nikdy věřit.“

„To říkáte vy.“

„Zůstaňte v Rusku, Grigoriji Michajloviči! Bojujte!“

„A jak jste mohl odejít vy?“ zeptal se tiše Polanski.

„A proč bych já měl v tomhle tisíciletém chlívě shnít? Každý odchází nebo by rád odešel. I váš milovaný Michail Sergejevič, jestli to chcete vědět! Tak mi teda řekněte, proč jste odešel vy?“

„Protože…“ otec se zadrhl. „Protože… oni tři se tak rozhodli.“

„Nechtěli jsme ale do Německa,“ řekla matka chladně.

„Chtěli jsme do Haify, do Tel Avivu nebo do Jeruzaléma.“

„Anno, víš dobře, že Berlín byl kompromisní řešení. Taky jsme mohli zůstat v Moskvě.“

„Tys mohl zůstat v Moskvě, tati,“ řekla sestra.

„Ach Klavo, Klavočko – jsi tvrdé děvče.“

„Nejsem žádné děvče,“ reagovala Klavka.

Založila ruce tak, že se jí velká prsa vyklenula nahoru, zhluboka se nadechovala a vydechovala, prsa se jí zvedala a klesala. Polanski z nich nespouštěl oči, potom si rukou přejel po úzké klopě šedobílého saka se vzorkem rybí kosti, jehož silná látka už byla na mnoha místech oblýskaná. Vodově modrýma židovskoruskýma dětskýma očima několikrát zamrkal, a pak najednou vstal, sklenici s vodkou v ruce, zavrávoral, rukou zkroucenou do strany se zachytil opěradla mé židle a řekl: „Vážení přítomní, Rusové a Židé…“

„Sám jsi Rus,“ vykřikla do toho Klavdija.

„Drazí přátelé! Jste právě přítomni největšímu okamžiku v životě jednoho naprosto bezvýznamného muže! Ten muž jsem já. A tohle,“ vztyčil ohnuté paže v prosebném gestu vzhůru, „je ten velký okamžik!“

Polanski říhl, klesl na židli, ale okamžitě se zase zvedl a pokračoval: „Pomyslete na bahno před Běloruským nádražím, na rudoarmějce v Afghánistánu, na pustinu, která začíná hned za Leninovým prospektem! Pomyslete na Kronštadt, na Prahu, Coyoacán v Mexiku! Nezapomeňte na hlad, který nás bez ustání žene a oslabuje, hlad, z něhož bolí žaludek, ale v srdci se probouzí…“

„Myslel jsem, že vy Rusové, Baškirové a Tataři máte jeden cit a jednu povinnost,“ přerušil jsem ho.

„Ano,“ řekl otec, „jak je to, Grigoriji Michajloviči?“

„Nasrat na povinnost, když cit říká něco jiného,“ prohlásil Polanski, sklonil se k matce a šeptl: „Promiňte mi ten sprostý výraz, Anno Abramovno…“

Ale Anně Abramovně bylo v tu chvíli jedno, co říká.

„Vlak! Zmeškáte vlak,“ řekla a takřka radostně dodala:

„Myslete přece na svou rodinu, Grigoriji Michajloviči.“

„Rodinu? Tak rodinu!“

Polanski si zase říhl, hrozně hlasitě a odporně, vzduch mu unikal ze žaludku, a ačkoliv si přidržel ruku před pusou, zápach napůl stráveného masa a zeleniny naplnil okamžitě prostor. Polanski těžce polkl, vyřítil se z pokoje a máma za ním volala: „Druhé dveře vpravo.“

Mlčky jsme seděli u stolu a naslouchali každému zvuku. Slyšeli jsme, jak se dáví, jak lapá po dechu, slyšeli jsme, jak vyráží téměř vášnivě znějící vzdechy, a já řekl:

„Zvrací stejně, jako mluví.“

„Nebuď sprostý,“ řekla Klavka.

„Ivane,“ řekla máma vztekle otci. „Ivane, tys ho sem přivedl a ty ho odsud zase dostaneš.“

Ale otec neodpověděl, přistrčil jí skleničku a řekl: „Napijme se, Anno Abramovno!“ Potom položil hlavu na stůl, čelo mu kleslo na modrý ubrus s květinovým vzorem a už spal.

Když se Polanski vrátil, vypadal čile a bděle. „Kdo se se mnou teď napije?“ zeptal se, když vrhl pohled na otce.

„Já,“ řekla Klavka.

„Budete pít sám, Grigoriji Michajloviči,“ vložila se do toho máma.

Polanski si zase sedl ke Klavce, nalil si plnou sklenici a vypil ji na ex. Mlčeli jsme, do ticha se ozýval jen otcův chrčivý dech.

„Zatracenej život,“ vzdychl Polanski. „Moc rád bych vě- děl, kdo si to všechno vymyslel…“

Otec zvedl hlavu a mohutně jí zatřásl. Potom spal dál.

„Zatracený život, co, mladý muži?“ Polanski se podíval na mě.

„Nevím.“

„Jste šťastný?“

„Nevím.“

„Máte přítelkyni? Určitě máte německou slečnu, vy šťastlivče,“ řekl. „Takovou čisťounkou hezkou blonďatou, co se až moc často meje a celá voní po fialkách.“

Otevřel jsem pusu, chtěl jsem ho urazit, ale než jsem se k tomu dostal, už se otočil ke Klavce.

„A co vy, princezničko, máte přítele?“ zeptal se.

Chudák tlustá Klavdija! Jak tuhle otázku nenáviděla. Každému, kdo se jí takhle zeptal, to vrátila i s úroky.

„Ještě ne,“ odpověděla kupodivu normálně, téměř přátelsky, a mně nepříjemně zamrazilo v týle.

„A jste šťastná, slečno Klavdijo?“

„Copak se lze dítěte na něco takového ptát?“

„Přece se na mě nebudete hněvat…“

„Děti jsou takové!“

„Svatá pravda, Klavočko,“ řekla matka.

„Řekněte mi přece,“ začal zas Polanski, „řekněte mi, jestli mladá žena jako vy už ví, co je štěstí…“

„…a jestli ho cítí?“ vpadla mu do řeči.

„Ano, přesně tak.“

„To je ale vážně blbá otázka,“ řekla Klavka, ale potom pokračovala: „Myslím, že člověk musí jen chtít, a věk je to poslední, na čem záleží.“

„Ach, to poslední, říkáte…“ Polanski se praštil do čela, kousl se do svých lidožroutských rtů, zaskřípal lidožroutskými zuby a pravil lidožroutským hlasem: „Tak tak, to je správný postoj. Na to u nás člověk nepřijde, to se může naučit jen tady – u vás.“

Zmlkl a já myslel na jeho naditý, ve švech praskající hnědý umělohmotný kufr, který stál v předsíni u dveří na chodbu. Představoval jsem si, že je nacpaný salámy a šunkou, studenou hovězí pečínkou a jemným rostbífem, tunami krvavých, nakysle páchnoucích vepřových žaludků a vnitřností a doufal jsem, že Polanski konečně vstane, vezme ten kufr a půjde, pěkně rychle pomaže pryč, aby nakonec jeho ruský vlak neodjel bez něj.

Avšak kanibal z Moskvy si znovu nalil, potom vzal ubrousek a zkoušel složit loďku. Ale papír byl tenký a třepil se, takže Polanski ubrousek nakonec zmuchlal. Když ho strkal do kapsy saka, objevil v ní okousanou jehněčí kotletu. Překvapeně ji vytáhl, a zatímco na ni upíral oči jako na nějakou trofej, řekl: „Platí ještě ta nabídka francouzského salámu a italské šunky, Anno Abramovno? Něco bych, myslím, zas snědl. Vodka tak nechutná, když není co zakousnout.“

„Zítra, Grigoriji Michajlyči,“ řekla máma. „Teď se nejdřív půjdeme všichni vyspat.“ Zhluboka si povzdechla.

„Zítra budeme jíst dál – jestli si přejete.“ Pak se usmála.

„Zítra jede taky vlak do Moskvy?“

„Ale ovšem,“ řekl Polanski smutně, „samozřejmě.“

V noci, když všichni spali, se Klavdija a Polanski setkali v předsíni. Ona nesla talíř se salámem a šunkou, on poslední láhev své moskevské vodky, a právě se chtěli vzá- jemně navštívit. Šli do Klavčina pokoje, lehli si na postel a tam se šeptem bavili, smáli se a ve tmě si hleděli do tváře.

Polanski vyprávěl Klavdiji o své ženě a synovi Fedorovi, mluvili o Rusech a Židech v Izraeli, Klavka se rychle opila a potom začal Polanski o válce, ve které jako osmnáctiletý tankista bojoval proti Němcům, a nakonec ještě řekl, že Fedorovi, jeho synovi, by se Klavka určitě taky líbila, a Klavka přikyvovala.

Později, když bylo po všem, přišla policie, aby Polanského odvedla. Oblékl se a stál teď mlčky v předsíni vedle dveří do jídelny, tenké údy se mu divně komíhaly, a když ho odváděli, neřekl ani slovo, nepoprosil o prominutí a nikoho taky neobvinil. Nikomu z nás se nepodíval do očí, rukávem si utřel z tváře pot a vrhl jen rychlý pohled do osvětlené jídelny. Viděl tam dlouhý stůl s modrým ubrusem, dosud plný sklenic a talířů, taky tam byl nepoužitý příbor a místo, kde seděl, bylo plné skvrn, skvrn od omáčky z granátových jablek a arménské basturmy.

Klavka seděla ještě dlouho ve svém zpustošeném pokoji, křičela a brečela. Když odešel i lékař, nikoho k sobě nepustila, ani nám nedovolila, abychom jí ustlali. Po nějaké době to už máma nevydržela, šla k ní, slyšel jsem plesknout facku a potom bylo ticho a otec řekl, že Polanského určitě hned pošlou šupem domů.

Druhý den jsem dopravil Polanského obrovský kufr na policii. Předtím jsem ho samozřejmě otevřel. Bylo v něm jen pár kousků oblečení, podklady pro kongres a toaletní potřeby v igelitovém pytlíku. Zbytek tvořily knihy, knihy od Čechova, Erenburga a Bulgakova, knihy, se kterými se Polanski vláčel celou tu dlouhou cestu z Moskvy do Berlína.