Ukázka z kapitoly „Monte Albo“. V éře totalitních režimů, 1939–1989 (str. 206-213)

Koncept slovanské vzájemnosti vedl v případě českého pohledu na Černohorce a ostatní Jihoslovany mnohdy k jakési politické korektnosti avant la lettre. Některé aspekty černohorské reality sice byly zobrazovány v negativním světle, šlo však především o zavržení odchylek od konstruovaného ideálu Černé Hory jako skanzenu „praslovanské“ patriarchální společnosti a pevnosti slovanské vzájemnosti, počátkem 20. století pak o nesouhlas s politikou krále Nikoly. Zdá se, že obraz Jihoslovanů byl v českém prostředí před II. světovou válkou příliš svázán s českým nacionálním diskursem a v meziválečném období také s československou zahraničněpolitickou koncepcí, než aby mohly být jihoslovanské reálie literárně využity ke konstrukci imaginárních státečků, k rozsáhlejší satiře a parodii. To kontrastuje např. s dobovou britskou produkcí, kterou Vesna Goldsworthy charakterizuje jako „imperialismus představivosti“ a „mentální kolonizaci“.¹ Přesto, že obraz Černé Hory a Balkánu obecně byl v české kultuře velmi bohatý, před II. světovou válkou nenacházíme žádné obdoby „Ruritanie“ a „Kravonie“ Anthony Hopea, „Hercoslovenska“ Agathy Christie, „Modrých Hor“ Brama Stokera či „Ponteverda“ z operety Veselá vdova Franze Lehára. Pokus Siegfrieda Kappera využít jihodalmatské a černohorské prostředí jako kulisy pohádek byl v českém prostředí ojedinělý.²

V období totalitní diktatury KSČ se zbytky někdejšího obrazu Černohorců posunuly spolu se vzpomínkami na poslední dekády habsburské monarchie do polohy jakéhosi historického bezčasí.³ Právě z těchto reminiscencí na někdejší obraz Černé Hory čerpá pohádka Tři veteráni Jana Wericha. Tato pohádka a její následné filmové zpracování představují úspěšnou, byť prakticky jedinou recyklaci klasického obrazu Černé Hory v období po II. světové válce.

Tři veteráni z titulu Werichovy pohádky (Pankrác, Servác a Bimbác) dostanou od lesních skřítků tři kouzelné předměty: klobouk, kterým lze vyčarovat jakýkoli předmět a přenést se na libovolné místo, bezedný měšec a harfičku, jež dokáže přičarovat lidské bytosti. Majitel harfičky Bimbác se však ani po propuštění z armády nedokáže zbavit militaristických sklonů, snaží se pomocí vyčarovaných armád rekonstruovat historické bitvy a začíná uvažovat o ovládnutí světa. Pankrác a Servác docházejí k závěru, že Bimbácovy snahy „spasit svět z pozice síly“ může odvrátit jedině jeho svatba se ženou, která bude „něco mezi andělem a mrchou.“ Právě v tu chvíli přichází na scénu jedno království a jeho panovnická rodina: „Pankrác si vzpomněl, že o jedné takové, jakoby pro ten účel stvořené, slyšel vyprávět. Jmenuje se Bosana a je to dcera vladaře malého království zvaného Monte Albo. Vladař se jmenoval Pikola. Měl původně čtyři dcery. Tři výborně provdal. Nejstarší za krále Netálie, mladší za krále Pikardie a třetí za vídeňského bankéře. Ta to chytla nejlíp. Nejmladší, čtvrtá, se jmenovala Bosana a byla nejhezčí.“⁴

Název Monte Albo (Bílá Hora) je průhlednou obměnou jména Montenegro, pod nímž je Černá Hora známa ve většině světových jazyků. Předobrazem Werichova vladaře Pikoly je pak bezpochyby král Nikola. Do děje se promítá proslulá sňatková politika krále Nikoly – ve skutečnosti ještě úspěšnější, než v pohádkové zápletce. Král Nikola měl celkem 12 potomků. Prvorozená dcera Zorka se provdala za pozdějšího srbského krále Petra Karadjordjeviće, dcery Milica a Anastazija za ruská velkoknížata z carské rodiny Romanovců, princezna Jelena za italského krále Viktora Emanuela III. (odtud možná Werichova reference o „králi Netálie“) a Ana za německého knížete z rodu Battenbergů. Dcery Marija a Sofija zemřely před dosažením dospělosti, zatímco poslední dvě princezny Ksenija a Vjera se nikdy neprovdaly a silně se angažovaly v černohorském politickém životě. Proslulá krása černohorských princezen v kombinaci s Nikolovou diplomatickou obratností a snahou evropských panovníků vylepšit často neestetickou rodovou fyziognomii přísunem „nové krve“ učinila z vladaře chudého balkánského „kapesního království“ pověstného „tchána Evropy“. Král Nikola měl ovšem ještě tři syny – Danila, Mirka a Petra. Na rozdíl od atraktivních a všestranně nadaných dcer se však mužští potomci příliš nevydařili – žili lehkomyslným životem a o státní záležitosti se příliš nezajímali.⁵

Tři veteráni se tedy vypravili do království Monte Albo. Král Pikola „s velkým zájmem vyslechl zprávu, že hned vedle královského zámku, na hlavním a jediném náměstí, v hlavním a jediném hotelu se ubytovali tři bohatí cizinci. ... Ještě téhož večera král Pikola pozval tři cizince na večeři.“⁶ Skromný palác krále Nikoly v černohorském hlavním městě Cetinji nestál sice hned vedle hotelu, hlavní a dlouhou dobu jediný hotel Lokanda, založený v roce 1864, byl však prakticky za rohem.⁷ Král měl také stejně jako pohádkový král Pikola zvyk zvát na audienci významné nebo zajímavé cizince, kteří navštívili město.

Při večeři koketuje krásná princezna Bosana se Servácem a Bimbácem, kteří se začnou neprozřetelně chlubit svými kouzelnými dárky. Bosana s králem Pikolou veterány uspí a odcizí jim kouzelnou tobolku s harfičkou. „Potom poručil Pikola spící vojáky dopravit do hotelu, vystavit jim účet a vyzvat je, aby ihned opustili Monte Albo.“⁸ Vedení hotelu se snaží vyhnat náhle nemajetné veterány na ulici, kde již čeká rozvášněný dav, připravený je lynčovat. Pankrác, který vlastní jediný zbylý čarovný předmět, se pokusí získat harfičku a měšec nazpět, při návratu na zámek však přijde i o kouzelný klobouk. Jen tak tak z budovy vyvázne: „Hupl přes zábradlí. A po hlavě do kompostu. Páchne sice, ale nic si nepolámal. Utíká parkem, nadbíhají mu. Vrací se, kličkuje, pak se přehoupl přes plot a po náměstí do hotelu.“⁹ Přestože může jít o pouhou shodu okolností, jistá možnost inspirace skutečným palácem krále Nikoly a jeho nejbližším okolím existuje. Za budovou se na přelomu 19. a 20. století rozkládala malá zahrada pro potřeby panovníkovy kuchyně a hned za ní dodnes existující park.

Nepochybný odkaz k černohorskému prostředí se ovšem objevuje v pasáži, popisující útěk tří veteránů ze země v ukradeném kočáru. „Křik davu slábne a už je tu serpentina dolů k moři. Po dvou kolech doleva, a zase po dvou kolech doprava. ... Koníček upad a veteráni jako z katapultu obloukem na strmou stráň. Suť a balvany…“.¹⁰ .Jde o popis klasické cesty mezi Cetinjí a kdysi habsburským Kotorem, dlouhou dobu nejdůležitější spojnice černohorského hlavního města se světem. Popis nebezpečné cesty s nádhernými scenériemi se vyskytuje prakticky v každém českém i zahraničním cestopise o Černé Hoře z doby před II. světovou válkou stejně jako v reminiscencích tisíců českých turistů.

Zbídačené tři veterány potká ještě jednou přízeň skřítků. Tentokrát jim ukáží strom zvaný frňákovník, po jehož plodech vyroste těm, kteří je požili, dlouhý nos. Poté se Pankrác, Servác a Bimbác probudí v oblečení připomínajícím mudrce z Východu a dlouhými plnovousy. Nejmenované hlavní město Monte Alby leží stejně jako Cetinje, hlavní město černohorské monarchie, na vrcholu skalnatých hor: „Vysoko nad nimi kroužili tři rackové a vesele křičeli. Veteráni si všimli, že odlétají směrem nad skály, na jejichž vrcholcích se vyhřívalo hlavní město Monte Alby.“¹¹ Podaří se jim prodat plody frňákovníku králi Pikolovi. Po jejich požití začne Bosaně růst dlouhý nos, spíše chobot. Rostoucí nos se začne plazit dál a dál: „Obyvatelé Monte Alba se sbíhali ze všech stran a krajů. ... Někteří lamentovali lomíce rukama, jiní klekali a prosili špičku nosu, aby se vrátila, a připomínali jí slavné tradice rodné země... K večeru nos přešel hranice Monte Alba. Pikola se ihned telefonicky spojil se sousední vládou. Než sehnal kompetentní místa, nos to vzal zkratkou železničním tunelem do Rakousko-Uherska.“¹² Zmínka o Rakousku-Uhersku i následný popis cesty nosu situuje pohádkové Monte Albo do poměrně jasně vymezené epochy i geografické oblasti. Rakousko-Uhersko zde možná není, na rozdíl od skutečné Černé Hory, přímo sousední zemí, každopádně je velice blízko. „Rakouský tisk se choval celkem zdvořile. Vídeňský Abendblatt si sice neodpustil jízlivou poznámku o malé zemi, kde jediná velká věc je princeznin nos, avšak většinou psaly noviny se soucitem. Pražská Bohemie dala zprávu až na třetí stránku, protože šlo o slovanskou dynastii. Zato říšské noviny běsnily. Berliner Anzeiger nadepsal úvodník: „Balkánský rypák nám nikdo do říše strkat nebude!!““¹³ Monte Albo je tedy nepochybně malou balkánskou zemí. Přes italsky znějící název jde navíc o zemi a dynastii slovanskou.

Poté, co nos projde prakticky celou Evropou, se v podobě mudrců z Východu objeví tři veteráni. Jako protilátku naordinují léčivé hruštičky, které způsobí zmenšování nosu a jeho postupný návrat na teritorium království. („Berlínské večerníky jásaly: Slovanská infiltrace nosem ztroskotala!“)¹⁴ Posledních pár centimetrů nosu odstranil návrat kradených věcí. Ty však Pankrác, Servác a Bimbác nakonec stejně musejí odevzdat skřítkům.

Filmová verze pohádky Tři veteráni scénáristy Zdeňka Svěráka a režiséra Oldřicha Lipského z roku 1983 věrně sleduje hlavní linii Werichova příběhu. Četné černohorské motivy zůstaly zachovány a přidány byly další, které v původní literární předloze chybějí. To dokazuje, že si tvůrci filmu byli dobře vědomi původního zdroje inspirace Werichovy pohádky.¹⁵

Po úvodní zápletce, shodné s knižní předlohou, se Pankrác (Rudolf Hrušínský), Servác (Josef Somr) a Bimbác (Petr Čepek) dostávají na hranici království, kterou reprezentuje budka s rousseaovským celníkem (Milan Lasica). Království ve filmu neleží blízko moře, nýbrž za vysokými zasněženými horami. Na hraničním přechodu visí nápis „Monte Alba“ se znakem (stylizovanou bílou horou), který silně připomíná znak Socialistické republiky Černá Hora z doby, kdy byl film vytvořen. Celník vpustí tři veterány do země až po úplatku (tím je několik krabiček cigaret „s velbloudem“).

V hlavním městě se tři veteráni nejprve setkávají s hoteliérem Supem (Ladislav Gerendáš). Hoteliér s plochou pseudočernohorskou čapkou na hlavě, knírem a licousy je vítá slovy: „Jsem pevně přesvědčen, že se ubytujete v mém hotelu. Jinej hotel tady neni. Je to hotel všech kategorií. Trojka štěnice, dvojka bez štěnic, jednička bez štěnic a s ramínkama.“ Hotel U Supa, na němž stejně jako na původním cetinjském hotelu Lokanda visí nápis Grandhotel, shrnuje typickou českou představu o mizerném balkánském ubytování. S realitou svého předobrazu má ovšem málo společného. Grandhotel Lokanda byl ve své době podnikem solidní evropské úrovně, s řádně vybavenými pokoji, knihovnou a čítárnou, která disponovala množstvím zahraničních periodik (z českých zemí například v roce 1882, tedy v samém počátku procesu modernizace nedávno mezinárodně uznaného černohorského knížectví, odebíral hotel Národní listy, Pozor, Politik a Tribunu)¹⁶, zatímco v  jednom z pater sídlil před I. světovou válkou konzulát USA. Podobný konec pohádkového i skutečného hotelu je patrně spíše náhodný: zatímco Grandhotel U Supa zboří otřesy, vyvolané princezniným nosem, stahujícím se s mohutným kýcháním zpátky do vlasti, Grandhotel Lokanda smetlo čtyři roky před premiérou filmu katastrofální zemětřesení.

Hlavní město Monte Alba je znázorněno rekvizitami a kostýmy, které jsou směsicí pohádkových, orientálních a východoevropských motivů. Kolem hotelu stojí zanedbané rozpadající se stavby s nápisy Spital, Funus Service, Fajer-institut, Pošta Kuča, Schola abnormal či Schola normal. Obyvatelstvo je oblečeno v pestrých kostýmech, upomínajících spíše na představy o Turecku či Orientu, s fezy a plandavými kalhotami, ačkoli se mezi nimi tu a tam objeví i člověk s plochou čapkou připomínající černohorskou. Nepořádek a línou atmosféru dokreslují všudypřítomné mouchy a Pankrácovy povzdechy o tom, že ve městě není ani rybná řeka, ani nádraží. Žádný vodní tok ani železniční stanice v Cetinji skutečně nejsou.

„Jeho veličenstvo král Pikola“ (Július Satinský) žije v typickém středověkém hradě středoevropského typu, což s cetinjskou realitou nemá nic společného. Na hlavě nosí korunu s půlměsícem na místě obvyklého kříže (král Nikola nosíval obyčejnou černohorskou čapku) a za pasem má během přivítání tří veteránů pistoli. Jde o detail, který jistě není typický pro běžné postavy pohádkových králů, k jejichž atributům patří kromě koruny spíše žezlo a zlaté jablko. Nošením ozdobného revolveru a šavle za pasem se ovšem proslavil právě král Nikola. Tento zvyk tvořil vědomou součást jeho image vůči poddaným i zahraničním návštěvníkům. Pro mnohé z nich tím dokresloval romantický a exotický kolorit Černé Hory, zastánce modernizace naopak iritoval („Je to hezké na pohled, nosí-li Černohorci stále revolvery, bambitky a nože za pasem, není to však jistě kulturní. Revolver není pomocníkem civilisace… Ale což, nejde sám král v tomto směru napřed? Nenosí on stále revolver za pasem?“)¹⁷ Oblek krále Pikoly připomíná spíše parodii obleku posledního černohorského suveréna, než typického pohádkového krále s hermelínovým pláštěm. Podobná úprava vousů jak u Pikoly, tak u Nikoly je také stěží přehlédnutelná.

Revolver za pasem však není jedinou připomínkou černohorské, respektive montealbské bojovnosti, o níž v literární předloze na rozdíl od filmu žádné zmínky nejsou. Když král Pikola dostane od Serváce polní kuchyni, prohodí: „To se nám šikne. My často válčíme.“ O tom se tři veteráni přesvědčují i při exkurzi do tiskárny, kde jim ministr informací (Zdeněk Svěrák) vysvětluje: „Já prosím sleduji mezinárodní situaci a podle toho tady buď lijeme z písmenek kule anebo z kulí písmenka.“ Zdánlivě komická nadsázka je ve skutečnosti známou epizodou z válkami naplněných černohorských dějin. Stejný osud postihl první novodobou černohorskou tiskárnu, založenou vladykou Petrem II. Petrovićem Njegošem.

Další zápletka se dále odvíjí stejně jako u Wericha. Počet dcer se ve filmové verzi zredukoval na tři – Rosana si vzala krále Pikardie, Hosana bankéře z Vídně a Bosana (Vida Skalská) poplete veteránům při večeři hlavy. V jihoslovanské populární kultuře, zejména v anekdotách a urbánních legendách, patří lenost ke klíčovým charakteristikám Černohorců (tak jako je hloupost přisuzována Bosňanům a šetřivost obyvatelům pirotského regionu v Srbsku). Obdobnými vlastnostmi se vyznačuje také populace Monte Alba, jak vysvítá z následující konverzace:

Bimbác: „Co že tu máte tolik much?“
Bosana: „Máme líné pavouky.“
Servác: „A co že jste taková chudá země?“
Bosana: „Máme líné obyvatelstvo.“

Kromě lenosti a úplatnosti celníků se ve filmu Tři veteráni objevují i další negativní představy, spojené v české společnosti s Balkánem, Orientem a východní Evropou: vedle absurdní a neefektivní byrokracie především „byzantinismus“ obyvatelstva, jenž se projevuje demonstracemi snadno manipulovatelných davů. Lokální populace příjezd tří veteránů nejprve nadšeně vítá s transparenty „Cizinec je našinec“, „Ať žijí naši cizinci“ a „Vítáme hosty z ciziny.“ O den později, po jejich okradení panovnickou rodinou, se rozvášněný a kameny vrhající dav srotí před hotelem pod hesly „Cizinci do ciziny“ a „Cizinec není našinec,“ což Pankrác komentuje slovy: „Moc dobrý lidi tady jsou. Pěkně vychovaný. Chvilku tě milujou, chvilku kamenujou, jak se jim poručí.“ Scéna se samozřejmě nemusela vztahovat na polopohádkové balkánské království, nýbrž i na situaci v tehdejším normalizačním Československu, jak to bylo v tvorbě Zdeňka Svěráka před rokem 1989 obvyklé.

Cesta Bosanina nosu po Evropě je ve Třech veteránech Svěráka a Lipského podobnou příležitostí umístit Monte Albo do jasných zeměpisných a časových souvislostí, jako u Jana Wericha. Nos je v Praze na Karlově mostě přivítán scénou kýčovité národní slavnosti, typické pro konec 19. století, které se účastní politici v cylindrech a krojovaní příslušníci vlasteneckých spolků mávající červenobílými českými vlaječkami za blahosklonného dozoru rakouského četníka s chocholem. V Německu je nos naopak nejprve považován za vetřelce a obklíčen přísnými prušáckými vojáky s bajonety. Král Pikola a jeho ministr informací ke komunikaci s jinými vládami používají telefon. Když se po zásahu tří veteránů, tentokrát převlečených za mudrce, začne nos postupně stahovat zpátky, ministr informací sleduje jeho pohyb na velké mapě, která zobrazuje střední a jihovýchodní Evropu v posledních desetiletích existence habsburské monarchie. Jak se nos vrací, vytahuje ministr postupně špendlíky, označující města, která opustil. Po Praze a Budapešti zbývá ještě několik špendlíků. Ty směřují přes Slavonii a Bosnu k jihu. Poslední z nich je zabodnut na hranici mezi Hercegovinou a Černou Horou.

Z hlediska vývoje českého obrazu Černé Hory a Černohorců tvoří literární i filmové zpracování pohádky Tři veteráni zajímavý mezník. Werichovo a Svěrákovo Monte Albo je parodií obrazu Černé Hory z přelomu 19. a 20. století. Černohorské motivy jsou zde pevnou součástí systému představ a reminiscencí, spojovaných se „starými zlatými časy“ posledních desetiletí habsburské monarchie. Posun do polohy mýtu a pohádky s sebou přinesl také odpolitizování a odheroizování tradiční černohorské tématiky. Česká kultura tak v Monte Albu opožděně, ale přece získala svůj ekvivalent imaginárního balkánského království. Jan Werich a Zdeněk Svěrák patří nepochybně k vrcholným tvůrcům českého intelektuálního humoru. Jimi přetavený obraz Černé Hory se tak v druhé polovině 20. století v české společnosti stal nejrozšířenějším obrazem této země vůbec. Většina jeho příjemců, čtenářů či diváků, si sice neuvědomuje, že předobrazem pohádkového Monte Alba je černohorské království, o díle klasických tvůrců českého obrazu Černohorců však toho ví asi ještě méně.
 

1. Vesna Goldsworthy: Inventing Ruritania. The Imperialism of the Imagination, New Haven and London, 1998. ^zpět
2. Siegfried Kapper: Pohádky přímořské, Praha 1998. ^zpět
3. Podobného posunu obrazu Turka do oblasti pohádek a parodie si všímá Tomáš Rataj: České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí, Praha 2002, 289–292. ^zpět
4. Jan Werich: Fimfárum, Praha 1987, 171. ^zpět
5. Živko M. Andrijašević: Crnogorske teme, Podgorica 1998, 146. ^zpět
6. Werich, 172. ^zpět
7. Dušan J. Martinović: Razvitak turizma na Cetinju do Drugog svjetskog rata, In: Razvoj turizma u Crnoj Gori u XIX i prvoj polovini XX vijeka. Zbornik radova sa naučnog skupa na Cetinju 18–19 oktobra 1996. godine, Cetinje 1997, 12. ^zpět
8. Werich, 174. ^zpět
9. Werich, 175–6. ^zpět
10. Werich, 176. ^zpět
11. Werich, 181. ^zpět
12. Werich, 184. ^zpět
13. Werich, 184. ^zpět
14. Werich, 186. ^zpět
15. Zpočátku tvůrci filmu údajně uvažovali o možnosti točit pohádku přímo v Černé Hoře. ^zpět
16. Josef Holeček: Černá Hora v míru I., Praha 1883, 231. ^zpět
17. Emanuel Škatula: Válka na Balkáně. Válečné tažení Bulharska, Srbska, Řecka, a Černé Hory proti Turecku, Praha 1913, 50. ^zpět