Čeští intelektuálové uvažují nad tím, k čemu jsou na světě
Hlaváček, Petr: Intelektuál ve veřejném prostoru (in MfD)

Čeští intelektuálové uvažují nad tím, k čemu jsou na světě

Jde o knihu, kde intelektuálové píší sami o sobě, a to i na rovině osobní. V některých textech například autoři řeší i svoje vlastní dilemata, nebo si vyřizují i své osobní spory. Veřejný prostor jako místo pro vzájemné polemiky intelektuálů je tak téma, které sborník sice teoreticky nerozebírá, ale zato velmi názorně prakticky předvádí.

Na otázku, kdo je to intelektuál a jaká je jeho role ve veřejném prostoru, odpovídá v knize Intelektuál ve veřejném prostoru přes třicet českých intelektuálů, převážně veřejně činných a obecně víceméně známých. Každý z nich se s úkolem vypořádal po svém a navzájem se liší už v odpovědi na otázku, jestli být intelektuálem je čímsi pozitivním, či negativním. Tady hned na začátek uveďme, že třeba Roman Joch sám sebe zřejmě k intelektuálům počítán být nechce, protože ti podle něj až příliš snadno podléhají dogmatům, a zároveň dnes většina z nich podkopává základy vlastní civilizace, a proto „je ve stavu civilizační zrady“. Hlásí se k výroku, že by preferoval „vládu prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů z Harvardu“ (dodejme, že podobný výrok Ladislava Bátory „Raději jihočeskou selku nežli pražskou intelektuálku“ ve svém příspěvku kriticky analyzuje a hlavně zesměšňuje Vladimíra Dvořáková).

Samotný pojem intelektuála pak jako umělý výmysl sociologů kritizuje i filozof a teolog Mikuláš Lobkowicz, podle nějž je sociologie obor, který se sice jeví zajímavý, ale „vposledku jen málo přispívá k pochopení člověka“. Lobkowicz je skeptický i k přílišnému zasahování vzdělanců do veřejného prostoru; hájí naopak „právo zachovat odstup, mlčet“, a tvrdí, že „nejsme zavázáni k tomu, abychom stále mysleli a žili tak, jako by se snad společenský řád měl zítra zhroutit“.

Velmi vyváženou polemiku s těmito vyhrocenými názory a umírněnou i promyšlenou obranu intelektuálů přináší v knize příspěvek zástupce právě onoho oboru, do kterého se Lobkowicz podle mne zbytečně prudce „naváží“, Miloslav Petrusek. I on velmi dobře ví o historických selháních intelektuálů, jmenuje dokonce pět základních „kognitivních chyb“, jichž se dopouštějí, ale hodnotí je shovívavě nikoli jako zpronevěru, ale jako další důkaz základní lidské omylnosti. A co se týká „civilizační zrady“, ani tu nevidí sociolog tak fatálně: evropská kulturní tradice spočívá právě v sebekritice a skepticismu i k sobě samému...

Také ostatní autoři většinou samotný pojem „intelektuál“ nezpochybňují, ale mnozí z nich se snaží o jeho různé kategorizace, třeba rozlišovat intelektuály špičkové či řadové, nebo uvažují nad tím, jaký by intelektuál měl být a jaký zhusta skutečně je. Zdůrazňují, že by měl být vždy pokorný a sebekritický. Asi většina se shoduje i v tom, že by měl být strážcem veřejného prostoru, měl by kultivovat jazyk i úroveň veřejných debat atd., na což by ale asi přišel i leckterý čtenář sám.

Často se v knize vracejí jména T.G. MasarykaVáclava Havla, vesměs pojímaných jako vzory veřejně činných intelektuálů. A pokud většinová společnost nepřijala Havlovu vizi, není to třeba podle Petruska vina Havlova – snad jen politolog Pavel Barša provokativně a podle mne přehnaně tvrdí, že Masaryk a Havel „s poukazem k nespravedlnostem starým pomáhali nastolit nový režim, a tím i nové nespravedlnosti“.

Opakovaně se také vrací téma vzdělání a toho, kdo má dnes dostatečnou autoritu, aby ho mohl poskytovat. Spíše na okraj zmiňme, že Jan Sokol se vyznává z toho, že uznává učitelský úřad církve, protože ho „často a dobře před něčím varoval“. A jako pouhá proklamace působí výzva Jana Čulíka, aby intelektuálové nenechávali školství na pospas politikům a uvažovali nad tím, jak „zpřístupnit dnešním mladým lidem velké české kulturní dědictví“. Zato velmi podnětný byl pro mne text ředitele společnosti Scio Ondřeje Šteffla, nadhazující otázku, zdali v současné době není pro zachování kulturní kontinuity důležitější televize než škola, a hájící některé druhy moderních počítačových her, které jsou „přímo stvořeny pro cvičení v komunikaci, řešení problémů, zvládání konfliktů a krizových situací“.

Několikrát se také v knize vrací otázka vztahu přírodních a společenských věd, což je podle Petruska pro intelektuály dneška nejpodstatnější problém. A také podle Stanislava Komárka je v současné době velkým úkolem intelektuála „proplouvat úzkým průlivem mezi dvěma nesmysly“, přírodovědci trvajícími na „objektivní realitě“ a vědci humanitními, podle nichž krom jazyka nic jiného neexistuje. Další přírodní vědci, jako biolog David Storch a astronom Jan Palouš, se pojmu „intelektuál“ (jako příliš humanitně vágnímu?) vyhýbají, raději pojednávají o „vědcích“ a o tom, jaká jsou různá pojetí vědy, jejího ideologického využití či zneužití i její mediální prezentace, přičemž Storchův text rozhodně není nezáživný: podle něj pouze když vědci dělají to, co je baví, mohou „udržovat vědu živou a otevřenou“.

Jak už jsem ale naznačil v úvodní větě recenze, jde o knihu, kde intelektuálové píší – sami o sobě, a to i na rovině osobní. V některých textech například autoři řeší i svoje vlastní dilemata. Třeba Petr Fischer, filozof působící v České televizi, i trochu sebekriticky (což dokonce sám přiznává) píše o mnohých intelektuálech, kteří opouštějí pole myšlení a uchylují se k „útěku k zábavnému nabízení idejí na trhu“ (jím vedené rozhovory ovšem „zábavné“ jistě nejsou, což myslím jako pochvalu). Václav Cílek zase – velmi poutavě – líčí své osobní těžkosti v roli popularizátora vědy, což mu prý přináší současně „obdiv čtenářů a nevraživost kolegů“. A velmi případně také ironicky dodává, že veřejný intelektuál v Čechách „musí mít stálé místo a tolerantního zaměstnavatele“. Jiní si na stránkách knihy vyřizují i své osobní spory, jako Čulík se Zdeňkem Pincem nebo Martin Potůček s Václavem Klausem. Veřejný prostor jako místo pro vzájemné polemiky intelektuálů je tak téma, které sborník sice teoreticky nerozebírá, ale zato velmi názorně prakticky předvádí.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Petr Hlaváček (ed.): Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika. Academia, Praha, 2012, 399 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

mihulka,

Jinak řečeno : " Intelektuálové o sobě a pro sebe." On to ani nikdo jiný číst nebude. Veřejný prostor zní sice lákavě, podobně jako veřejné záchodky. Obojí bývá, a to dost často, v případě potřeby, uzavřené.