Esej o původu jazyků
Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků

Esej o původu jazyků

Rousseauův Esej o původu jazyků, kde se hovoří o melodii a o hudebním napodobování, vyšel v Ženevě v roce 1781; bylo to tři roky po autorově smrti, osmdesát pět let předtím, než Pařížská jazykovědná společnost prohlásila otázku původu jazyka za neřešitelnou, a dlouho předtím, než moderní antropologie spolu s dalšími disciplínami začaly tento problém rozplétat pomocí nespekulativních metod.

Rousseauův Esej o původu jazyků, kde se hovoří o melodii a o hudebním napodobování, vyšel v Ženevě v roce 1781; bylo to tři roky po autorově smrti, osmdesát pět let předtím, než Pařížská jazykovědná společnost prohlásila otázku původu jazyka za neřešitelnou, a dlouho předtím, než moderní antropologie spolu s dalšími disciplínami začaly tento problém rozplétat pomocí nespekulativních metod. Autor, patřící k mladší generaci francouzských osvícenců a proslavený díly jak filozofickými, tak literárními, se v Eseji zabývá dvěma jevy, které záměrně klade do těsné blízkosti – vznikem lidského jazyka a původem hudby.

To, že otázky spojené s chodem společnosti byly v popředí zájmu francouzského osvícenství, prokazuje Jean-Jacques Rousseau svým sociologickým nazíráním na lidskou řeč („mluva je vůbec první společenskou institucí“ – s. 7); zároveň ale soustavně zapojuje i druhé hledisko – emocionální („První hlasové projevy z lidí nevypravil hlad ani žízeň, nýbrž láska a nenávist, slitování a hněv“ – s. 21), a dokonce soudí, že metaforický způsob vyjadřování předcházel vyjadřování doslovnému. Předjímá některé názory moderní lingvistiky, které v jeho době ještě nebyly samozřejmé, jako je například arbitrárnost jazykového znaku, svébytnost mluvené řeči či ikoničnost prozodických rysů, avšak současně se jazyk nerozpakuje přímo propojovat s morálními hodnotami („Konvenční jazyk je výhradně lidským vlastnictvím. To proto se člověk vyvíjí k dobrému i ke zlému...“ – s. 19).

Samotný vznik jazyka nelze podle Rousseaua oddělit od vývoje společnosti, který probíhá v závislosti na podnebí a přírodních zdrojích. Kapitola „Utváření jižních jazyků“ je tak opatřena obšírným úvodem, který přebírá témata z autorových sociologicky zaměřených rozprav, a tím poněkud vybočuje z vlastní tematiky Eseje. Okolnosti, za nichž se lidská řeč zrodila v teplých krajích, Rousseau konkretizuje s nebývalou přesností: mělo se tak stát díky setkávání lidí u studen, k nimž byli nuceni docházet pro vodu; na tomto místě textu znovu zaznívá autorovo přesvědčení, že jazyk vyvěrá z emocí („Tedy v příjemných podmínkách a na plodných územích bylo k tomu, aby lidé začali hovořit, zapotřebí veškeré síly libých pocitů a první jazyky – děti rozkoše, nikoli nutnosti – dlouho nesly otcovo znamení...“ – s. 79). Naopak severské jazyky jsou „truchlivými dětmi nutnosti“, na nichž lze snadno rozpoznat nepřízeň prostředí, ve kterém vznikly.

V poslední třetině Eseje se Rousseauova pozornost zaměřuje na hudbu, tedy oblast, v níž byl činný teoreticky i prakticky – z jeho pera pocházejí nejen muzikologická hesla v Encyklopedii, ale také několik hudebních skladeb. Jak bylo řečeno výše, považuje Rousseau jazyk, poezii i běžnou mluvu za související projevy lidských společenství, spřízněné svým vznikem („periodické a odměřené navracení rytmu a melodická rozvlnění důrazů vedla ke zrodu básnictví a hudby společně s jazykem...“ – s. 87). Přirozeným průsečíkem jazyka a hudby pak je – a na tomto názoru není ani dnes třeba nic měnit – prozódie, tedy melodická a rytmická modulace vět. Poměrně volné nakládání s prozodickým pojmoslovím svědčí o jeho dobové neustálenosti: například zmínka o tom, že jazyk „potřebuje navíc rytmus [rythme] a zvuky [sons], tedy melodii [mélodie]“, je z hlediska dnešní jazykovědné terminologie zcela nepřehledná. Není pochyb o tom, že převod těchto i dalších pojmů vyžadoval od překladatele nemalé úsilí. Pokud jde o výše zmíněný výraz „sons“, jejž Rousseau používá nejen v běžném významu „zvuky“, ale také ve speciálním významu „prozodické aspekty hlásek“, doloženém např. ve slovníku Trésor de la langue française, rozhodl se překladatel pro jednotný ekvivalent „zvuky“, snad i proto, že lexikální rozlišení obou sémantických odstínů by v češtině bylo dosti obtížné; výraz „voix“ zase Rousseau používá nejen ve významu „hlas“, ale i v dnes už nepoužívaném významu „hláska“, což překladatel – až na jednu výjimku na str. 89 – vhodně odlišil.

Melodické stránce hudby, která napodobuje lidský hlas včetně jeho emocionálních odstínů a mravního obsahu, přikládá autor podstatně větší důležitost než harmonii. O té se pak domnívá, že není dána přirozenými vztahy mezi tóny – jak hlásali již pythagorejci a dále Rousseauův současník a názorový odpůrce Jean-Philippe Rameau –, ale pouhou konvencí.

Myšlenky o vzniku jazyka formulované v Eseji představují posun oproti starším představám, majícím nejčastěji náboženský podtext – připomeňme, že ještě v 18. století byli mnozí učenci přesvědčeni, že se všechny jazyky vyvinuly z hebrejštiny. Rousseau biblický výklad vzniku jazyka sice nenapadá, ale své úvahy staví na zcela jiném – sociálně-psychologickém – fundamentu; inovací je též jeho příklon k polygenetické teorii vzniku jazyka, podle níž se verbální komunikace zrodila nezávisle na více místech naší planety.

Rousseau je považován za autora, který ve svém díle předjal některé znaky romantismu; řada názorů obsažených v Eseji je toho dokladem: ať už je to systematické spojování jazyka s morálkou, politickým zřízením či duchem národa (významným pozdějším propagátorem této myšlenky byl Wilhelm von Humboldt), důraz na emocionální prožívání či určitá skepse při hodnocení společenského vývoje.

Esej o původu jazyků nám zprostředkovává názory determinované dobovým stavem poznání a – měřeno kritérii současné jazykovědy a hudební nauky – už z velké části překonané. V obecné perspektivě však vypovídá o houževnatém úsilí osvícenských filozofů o souborné uchopení společenských jevů mimo paradigma křesťanské víry, a v konkrétnějším pohledu o osobité pozici, jakou Jean-Jacques Rousseau zaujímal mezi teoretiky 18. století.

Původní text např. na: www.espace-rousseau.ch

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Martin Pokorný, doslov Miroslav Petříček, Prostor, Praha, 2011, 160 s.

Zařazení článku:

filozofie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Alan Beguivin,

Pane Janouchu, nikoho neopravuji, jen jsem zvolil tón předchůdce. Anebo kvůli Vašemu názoru nemůžu nic kritizovat? Každý si může zkontrolovat svou práci. Dokonce laskavě. A rád přivítám ukázky těch výrazných posunů (vím o jednom v v Mapě a území, jejichž redakce byla odfláknutá). AB, nepřítel správných překladů:)

karel janouch,

Pane Beguivine, než začnete opravovat druhé, tak si laskavě zkontrolujte svoje překlady, například od Houellebecqua Mapu a území, doporučuji zaměřit se na češtinu a pak samotný překlad, máte tam výrazné posuny ve smyslu!!!!!!!!!!!!!!
KJ, přítel správných překladů :-).

Alan Beguivin,

Latisnké sloveso irrito - provokovat, dráždit, rozčlilovat, a proto vás logicky nemá co iritovat:) Jinak díky za připomenutí latinského původy slova převoditel, pardon překladatel, nicméně "převést z jedné strany na druhou" je jen jeden z významů, stejně či víc jde o konverzi, pře-ložení z jednoho místa (to bych zdůraznil) na druhé. Převod je knižní tvar, navíc iritovat se netýká žádné odbornosti a díky řadě synonym se mu dá bez problémů vyhnout.

Jan Grabec,

Latinské sloveso "traducere"- převést z jedné strany na druhou. Mě naopak irituje sloveso iritovat. No každý máme něco.

Alan Beguivin,

Kdy už se přestane používat pro překlad slovo převod? Nejsme žádní převaděči nebo směnárníci - nebo to irituje jenom mě?