Prozaický debut Jana Koubka (1977) Matky je kniha v pravém slova smyslu pokorná, založená na přesnosti pozorování a vnímavosti k detailům. Pro rozvinutí svých příběhů autor důsledně využívá induktivní metodu: od drobné, konkrétní maličkosti – ztracené či zapomenuté věci – se vypravěčův zrak zvedá k širšímu a přehlednějšímu záběru člověka, jemuž věc patří. Protože většina z nalezených ztrát patří ženám („muži si dávají na své věci větší pozor, anebo nelitují času a námahy a pro to, co zapomněli, se vracejí“), vypráví se v souboru volně propojených povídek hlavně o nich.

Vypravěčem je všímavý osmdesátiletý muž, který celý život pracuje jako nemocniční vrátný. Svým postavením a dosaženým vzděláním se příliš chlubit nemůže, ale rozhodně mu nelze upřít fantazii, trpělivost a více než profesní zájem o každého, kdo kolem jeho proskleného stanoviště projde anebo se tu na chvíli zastaví. Každý průchod přes vrátnici do nemocničního areálu či cestu ven lze jistě chápat i symbolicky, a tak není divu, že se strážce „brány mezi životem a smrtí“ cítí tak trochu jako mytický Kerberos i Chárón zároveň. Na registrační skříň, která v jeho stísněné skleněné kukani dávno pozbyla smyslu, odkládá předměty, jež kolemjdoucí nevědomky vytrousili či zapomněli. V dlouhých chvílích se k nim vrací, téměř fetišisticky je obdivuje a v duchu „konejší a utěšuje“. Přívěsek na klíče, knížka o Africe, skleněné medvědí oko, fialová rtěnka s nápisem Rouge Noir Vamp a krabička vitamínů jsou upomínky, ze kterých vyrůstají příběhy pětice žen.

„Všechny tyto předměty jsou mi milé, ale některé jsou mi přece jen milejší; kdybych je dal do plátěného pytle a jeden po druhém vytahoval, ke každému bych uměl vypravovat příběh […],“ říká vrátný, o kterém až do závěrečné epizody (Epilogu) mnoho nevíme. Povětšinou hraje roli pasivního, událostí jen zcela okrajově se účastnícího pozorovatele, který se dovídá o osudech majitelek opuštěných věcí, převypravuje je a jistě i poněkud domýšlí. Teprve na závěr přenese pohled sám na sebe a trochu se osvětlí: bilancuje, hovoří o svém dětství a mládí a také, v souladu s tématem knihy, o svém vztahu k matce. Vzhledem k jeho předchozímu zájmu o osudy žen, schopnosti naslouchat jim, když se rozpovídají, a snahou pochopit je patří mezi muži spíše k menšině; příliš nepřekvapí, že autor nadprůměrnou empatii a jistou solitérnost vypravěče podtrhne odhalením jeho celoživotní homosexuální orientace. Co by se dalo poslední povídce vytknout, je její rozbíhavost: autor se najednou snaží postihnout snad až příliš mnoho. Na krátkém prostoru, stejně jako v některých předchozích dílech knihy (zejména v částech O zlatých vlasech Věry Mossesové, O černém chlapci Anny Schillerové a O velkých Chodidlech Hany Sedlákové), má tendenci proletět celý život postavy, jako by mělo jít spíše o román, a nikoli o soubor volně souvisejících povídek. Leccos pak musí shrnout a podat až příliš koncentrovaně, vypomáhat si oslími můstky, což je škoda, neboť jeho síla spočívá hlavně v zachycení detailu.

První tři povídky jsou zčásti „naroubovány“ na osud honosné vily, kde se symetricky s dějinami střídalo osazenstvo dle toho, komu doba nejvíce přála (Židé, Němci, Češi, komunisti), další dvě (O zbytečné vzpouře Kateřiny Janouškové a O marném toužení Lenky Havlové) pak stojí zvlášť a vzájemně se doplňují. Z jedné strany představují dívku, která se náhodně a nechtěně stává matkou a dělá vše pro to, aby se plodu zbavila, z druhé strany pak ženu, která se matkou stát nemůže, ačkoli se o to zoufale snaží. Položením těchto příběhů vedle sebe autor vytváří kontrast, jenž jejich téma umocňuje; kromě toho povídkám prospívá opuštění dějinného pozadí příběhů ve prospěch většího soustředění na problematiku mezilidských vztahů, konkrétně přímo mateřství.

Vzhledem k názvu knihy odkazujícímu k ženám i ke skutečnosti, že pojednává o osudech pěti hrdinek, můžeme znovu uvažovat o tom, zda se genderové stopy a stereotypy odrážejí v české literatuře a je-li užitečné je vůbec sledovat. Domnívám se, že kniha Jana Koubka je mimo jiné dalším důkazem, proč lze spíše odmítnout článek Jiřího Peňáse nazvaný Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha (Lidové noviny 1.12.2012), se kterým ostře polemizovala Eva Klíčová ve svém příspěvku K případu literární arachnofobie: Existuje genderově odlišné čtení a psaní?, stejně jako ho – smířlivěji – odmítl Miroslav Balaštík ve stati Tisící a druhá noc Šahrazády: Generační a genetická proměna české literatury (Host č. 2, roč. XXIX, 2013). Peňás ve svém textu naznačil ne příliš podepřenou kategorizaci současné české literatury na základě rodových stereotypů o ženské citovosti a mužské racionalitě – lapidárně řečeno se snažil „rozříznout“ literaturu na (geneticky i recepčně) mužskou a ženskou. Toto umělé dělení recenzovaná kniha nabourává, neboť se – navzdory tomu, že ji napsal muž – vyznačuje mnoha atributy, které Peňás přisuzuje „ženskému“ psaní: intuitivností, instinktivností, jistou asociativností myšlenek, zájmem o mezilidské vztahy, lidské pocity a prožívání. Tento paradox, společně se snahou postihnout „výsostně ženský“ fenomén mateřství v mnoha různých podobách, činí prvotinu Jana Koubka docela zajímavou.