Od hliněné destičky k tabletu: kultura psaní napříč lidskou historií
Nekvapil, Ladislav: Kultura psaní v dějinách

Od hliněné destičky k tabletu: kultura psaní napříč lidskou historií

Přestože tato průkopnická publikace nebyla vydána na médiu tak odolném, jako byly hliněné destičky, snad bude představovat trvalý přínos pro výzkum dané oblasti.

Od hliněné destičky k tabletu: kultura psaní v dějinách byl název konference, která se v listopadu 2014 uskutečnila v Pardubicích. Po dvou letech byly některé z příspěvků vydány knižně pod zkráceným názvem. Časový rozptyl zaměření příspěvků sborníku Kultura psaní v dějinách je skutečně široký. První část je zaměřena na nejstarší vývoj písemné kultury a obsahuje příspěvky na témata jako Nejstarší písmo na českém území u mladolaténských Keltů? nebo Klínopisné texty jako pramen pro studium asyrské krajiny. Další část knihy se zabývá rolí písma v rámci pomocných věd historických, a to v období konce středověku a počátku novověku. Předposlední oddíl je věnován rukopisným pramenům osobní povahy (životopisy náboženských emigrantů, šlechtická a měšťanská korespondence, deníky, výslechové protokoly). Část poslední je pak zaměřena na roli písma a způsoby záznamu textů v 19. až 21. století, třeba problematice SMS zpráv jako tématu i prostředku zápisu literárního textu.

Kniha pojednává o písmu zaznamenaném na různých nosičích a materiálech, například na náhrobních kamenech a pečetích. Pokryty jsou v ní mnohé funkce psaného textu pro život dané komunity (nebo dnes pro archeology ji zkoumající). Dozvíme se tedy o Jednotě bratrské jako o společenství vyprávějících jedinců, které si pak tyto „identitotvorné“ příběhy zaznamenává, nebo o tom, jak ze zapsaných výpovědí žen údajně usvědčených z čarodějnictví zřetelně promlouvá nikoli jejich vlastní jazyk, nýbrž diskurz soudce, který jim byl vnucen mučením. Do toho, jak prostí venkované stylizovali své dopisy – a tím také formovali své emoce –, zase výrazně promlouvaly vzorové listy, jež obsahoval například Skládatel českých psanj, aneb, Rozličnj listů wzorowé na wssecky skoro předměty w lidském gednánj se hodjcý z roku 1798. Čtenářka-vdova se v něm mohla inspirovat, jak navrhnout svému dosavadnímu tovaryši sňatek. Vdovec zase mohl potenciální partnerku oslovit takto: „Já mám svůj statek, řemeslo a držím 4 tovaryše. Pomyslejí si, že hned jako paní domácí poroučeti budou.“ Jiná kapitola pojednává o osobních denících jako způsobu sebereprezentace. Prostředkem sebeprezentace či sebepropagace se přitom mohla stát i prostá volba písma: v 19. století se v Čechách disputovalo o tom, jestli je švabach typicky českým písmem, jelikož jím byla tištěna Kralická bible, nebo zda by přijetí latinky znamenalo europeizaci domácí kultury.

Některé kapitoly se zaměřují na specifická prostředí spjatá s psaním: například na kuchyň (a kuchařky) nebo na školu, v níž byly svého času nositelem písma (totiž reklamních nápisů) i obyčejné pijáky. Nebo na státní úřady, kde se prý psací stroj začal postupně šířit odshora dolů, tedy od nejvyšších míst na nižší příčky.

Právě kontrast mezi psaním tužkou či perem a prostřednictvím psacího stroje či počítače je v knize tematizován opakovaně. Citovány jsou přitom i názory významných spisovatelů. Kupříkladu Vladimír Holan prý k zaznamenávání svých básní stroj nikdy nepoužíval, takovou báseň by považoval za znehodnocenou. Podobně preferují tradiční rukopis Radka DenemarkováDaniela Hodrová, podle které „rukopisnost“ textu s jeho nepravidelnými tahy písmen a vsuvkami „zviditelňuje dění“. Kapitola Radka Malého s názvem Tužka versus mobilní telefon: jak současní čeští básníci zaznamenávají své texty ovšem na druhou stranu zachycuje i názor jistého současného tvůrce (snad Jonáše Hájka), podle něhož je už úcta k rukopisu v současnosti zastaralá: on naopak oceňuje to, že si při práci na počítači může vybrat z hotových písem právě to, které mu vyhovuje.

Jednotlivé příspěvky na sebe nijak výrazně nenavazují a přinášejí snad trochu roztříštěné výsledky specifického bádání jednotlivých odborníků, přičemž ti o daném tématu mnohdy už publikovali (či brzy budou) práce obsáhlejší, jako Milena Lenderová či Karel Piorecký. V žádném případě nejde ani o ucelené dějiny psaní, vždyť třeba tak významná událost jako import písma CyrilemMetodějem v ní není ani zmíněna. Přesto v ní ale jistý pokus o scelující pohled nechybí. Poslední text knihy Hliník a plast, destička pro 21. století totiž jako by se obloukem vracel zcela na počátek příběhu o dějinách písma: k hliněným destičkám. Ty autorka Pavla Štorková v nadsázce (pro někoho snad příliš prvoplánové) srovnává se čtečkami a tablety. Trochu provokativně konstatuje, že zatímco na destičky se dalo zaznamenávat, čtečka zápis jen uchovává, stejně jako tradiční kniha. Skutečné nástupce archaických, ale „interaktivních“ destiček tak vidí v multimediálních tabletech. Přestože tato průkopnická publikace nebyla vydána na médiu tak odolném, jako byly hliněné destičky, snad bude představovat trvalý přínos pro výzkum této oblasti.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Univerzita Pardubice, Pardubice, 2016, 371 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse