Ve svých knihách se polsko-izraelský autor Uri Orlev (nar. 1931) často vrací k tématu, jež rezonuje jeho životem – dětství prožitému v době holocaustu. Zatímco ve svém nejznámějším díle Ostrov v Ptačí ulici vypráví smyšlený příběh židovského chlapce schovávajícího se v prázdném ghettu, v knize Běž, chlapče, běž se věnuje příběhu reálnému. Obě knihy do češtiny přeložila Lenka Bukovská a vydalo nakladatelství Práh. Běž, chlapče, běž je literární zpracování osudu Jorama Friedmana, muže, který se jako kluk několik let skrýval v Polsku před nacisty, za války přišel o ruku a po studiích na vysoké škole emigroval do Izraele.

Orlev o jeho příběhu v doslovu knihy říká: „Během prvních let svého pobytu v Izraeli několikrát vyprávěl o tom, co jako chlapec prožil, lidé mu však nevěřili. Několik let po jomkipurské válce navštívil školu, kde Joram učil, válečný veterán, který přišel o ruku i obě nohy a hovořil o svém zranění i o tom, jak se léčil. Po jeho návštěvě se Joram rozhodl vyprávět svůj příběh znovu. Tentokrát ho čekalo překvapení. Po celou dobu, co hovořil, vládlo v sále hluboké ticho. Obecenstvo poslouchalo se zatajeným dechem a bylo dojato až k slzám. A já zrovna tak.“

Uri Orlev má s Joramem Friedmanem mnoho společného. Oba jako židovští chlapci prožili druhou světovou válku v Polsku. Orlevův otec byl lékař, který na konci třicátých let musel odejít na ruskou frontu, a Orlevova matka za války zemřela. Než se Orlev přestěhoval do Izraele, prožil část války v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Ztracená identita
Hrdina inspirovaný Joramovým životem se jmenuje Srulik. Alespoň do té doby, kdy je potřeba zapřít židovské předky. Jako osmiletý společně s maminkou prohrabává odpadky, aby našel něco k jídlu, a najednou jeho matka zmizí, u popelnice už nestojí. Srulik ji všude hledá, ale nemůže najít ani ji, ani cestu domů. Připojuje se k partě zlodějů.

Společně se schovávají v lese, kterého se zpočátku Srulik bojí, ale postupně se mu stane jediným domovem a skýtá alespoň relativní bezpečí. Od kluků se po čase odpojí a žije sám, loví, schovává se. Naučí se, že není Žid, a začne používat jméno Jurek. Jeho pravá identita mizí nenápadně, stejně jako jméno Srulik z řádků knihy. Autor ho nejdříve sveřepě používá ve všech popisech, postupem času si však už čtenář ani nevzpomene, jak se Jurek na začátku jmenoval.

Srulik alias Jurek má občas odvahu jít žádat k někomu o práci, žádná mu však nevydrží dlouho a on musí opět utíkat. Stále a znovu. I když je kniha plná dialogů a Jurek je vlastně neustále s někým v kontaktu, nakonec skončí vždycky sám, zbývá mu jen vlastní odvaha a vytrvalost.

Pomůže vžít se do dějin
Podobně jako Ostrov v Ptačí ulici je kniha plná napětí a dobrodružství. Během čtení je těžko uvěřitelné, že by všechny tyto životní zápletky mohl prožít a hlavně přežít jeden kluk. Kdyby kniha nestála na reálném základě, dala by se označit za přehnanou. Dětský hrdina zvládne i takovou překážku, jakou je amputace pravé ruky. Kvůli židovskému původu ho totiž jeden lékař odmítne operovat a ujme se ho až doktor v další směně. Srulik se však naučí všechny činnosti dělat jednou rukou. Znovu zkoumá i to, jak utíkat, protože kvůli chybějící končetině ztrácí původní rovnováhu.

Děj knihy je závažnější než u díla Ostrov v Ptačí ulici, zvláště pokud si čtenář uvědomí, že se dozvídá reálný příběh. Kluk schovávající se v prázdném židovském ghettu v Ptačí ulici je spíše hrdina dobrodružné četby. Na protagonistu knihy Běž, chlapče, běž ale doléhá daleko tíživější skutečnost i v poválečném světě – když musel několik let zapírat, je tedy Žid, nebo není?

Dnešním dětským čtenářům je válečné téma dosti vzdálené, ale napínavé zpracování příběhu propůjčuje knize čtivost. Běž, chlapče, běž by tak mohlo posloužit i při výuce historie. Díky příběhu osmiletého hrdiny, který bude dětem bližší než data a fakta v učebnicích, se mohou ponořit do útrap, které přinesla lidem druhá světová válka. A pochopit ji nejen jako dějinnou etapu, ale také jako tragédii jednotlivých lidských osudů.