Vlk v myším rouše
Popletená pohádka, ve které je všechno jinak. Kocour honí vlka a vlk se marně snaží schovat mezi dinosaury nebo proniknout na zámecký bál. V nastalém zmatku autor dětským čtenářům odhaluje pravidla místa a času, která řídí fikční svět.
V moderních pohádkách se často objevuje snaha napravit špatnou reputaci vlka, za kterou mohou zejména klasické pohádky, jimž vévodí ta o Červené karkulce, a lidové historky, v nichž vlci kradou děti a vychovávají je jako vlčata. Vlk v nich přestává figurovat jako záporná nenažraná a lstivá postava, jíž se děti bojí, a ocitá se i v jiných rolích. Ty často čerpají z jeho pověsti nebojácné šelmy a staví ho do kontrastních situací. Postava vlka může sloužit jako příklad, třeba ve sbírce příběhů motivujících děti k čištění zubů od Evy Kovalové s názvem Proč vlk šišlal? nebo v knize Vlk a tma Daniela Rušara, ve které se vlk ocitá v pozici strašpytle, toho, kdo se bojí tmy. Belgický textař a autor knih pro děti Thierry Robberecht na to šel ještě jinak. V hojně překládané knize O vlkovi, který vypadl z knížky vymanil vlka z jeho opakované role predátora.
V dějovém názvu knihy je obsažena výchozí situace příběhu. Vlk vypadne z knihy špatně zařazené v přeplněné knihovně malé holčičky jménem Zoe. V pokoji je přítomen Zoin kocour, který si chce na malém černém zvířátku smlsnout. Vlk má totiž velikost knižní ilustrace a vypadá trochu jako myš. Takto strach nikomu nenažene, i když to ze zvyku zkusí, ale v tomto příběhu platí jiná pravidla, z pronásledovatele se stává pronásledovaný. Před kocourem se snaží utéct zpátky do knihy, ale každý příběh má své zákonitosti – ani ovce ze začátku příběhu, ani vlci z konce knihy ho do něj zpátky nepustí. Robberecht dětem nenásilně přibližuje plynutí času a událostí v příběhu – vše má svůj čas a své místo. A ať působí pohádka Vlk, který vypadl z knížky popleteně, výsledek je opačný, vyzdvihuje pravidla formální a sémantické výstavby textu. Na zámecký bál vlka nepustí, protože není správně oblečený, dinosauři také nevědí, co si s ním počít, ale nakonec vlk najde své místo v příběhu o Červené karkulce. Holčička s červeným čepečkem zrovna jednoho vlka postrádá.
Jednoduchému příběhu neschází humor srozumitelný i menším čtenářům kolem tří let, kterým je kniha určena. Vtip spočívá zejména v tom, jak se vlk dostává na nepatřičná místa, kam nepatří a kde by ho nikdo nečekal. Důsledkem jsou vtipné dialogy jako rozhovor vlka s majordomem na zámku: „‚Promiňte, pane vlku,‘ řekl majordomus, ‚ale podívejte se na sebe! Kde máte oblek? Anebo aspoň plesové šaty?‘ - ‚Plesové šaty!‘ zamračil se vlk. ‚Propánakrále! Jak bych vypadal?‘“ Věku čtenářů je přizpůsobena celá koncepce díla. Text je dávkovaný v krátkých odstavcích, nabitých citoslovci, vykřičníky, řečnickými otázkami, dialogy, jež udrží pozornost a vyzní při hlasitém čtení. Hned první slovo knihy je netradičně označení zvuku: Bum! Od začátku do konce je text velmi dějový, i tím, že se jedná o variantu honičky, na které je vystavěna např. i animovaná ruská pohádka Jen počkej, zajíci!
Celostránkovým barevným ilustracím Grégoireho Mabireho dominuje obrovská knihovna sahající až ke stropu. Některé tituly jsou čitelné a odkazy na dětskou literaturu dokreslují hrátky s fikčními světy. Přestože nápad poslat literární postavy do reálného světa není až tak originální, je kniha velmi zdařile zpracovaná. Zejména díky tomu, že autoři při její tvorbě opravdu mysleli na potřeby malých čtenářů. Je pravděpodobné, že v dětské knihovničce tak na jejím místě bude často jen černá díra.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse