Strach západní
Moïsi, Dominique: Svět jako hra o trůny

Strach západní

Podle francouzského politologa je dnes v Asii „více naděje“, hlavně díky ekonomickému růstu Číny a Indie, v arabsko-muslimské oblasti více ponížení a na Západě více strachu, jehož výrazem jsou mimo jiné televizní seriály.

Jak interpretovat Hru o trůny a další dnes populární televizní seriály? Jmenovaný veleúspěšný opus můžeme srovnávat s dalšími světy fantasy nebo zkoumat jeho specifickou „realistickou fantastiku“ či se zaobírat úlohou religiózních kultů jako náboženství Sedmi, jak to činí nejen četné analýzy anglosaské, ale také našich sousedů (třeba v monografii Die Welt von Game of Thrones: Kulturwissenschaftliche Perspektiven auf George R. R. Martins A Song of Ice and Fire, transcript, Bielefeld, 2016). Můžeme v něm také hledat poučení o leadershipu a managementu podobně jako Tim PhillipsRebecca Clare v příručce Hra o trůny ve světě podnikání: Strategie, mravy a lekce leadershipu z nejdiskutovanější televizní show na světě (česky Dobrovský, 2016) anebo jej rozklíčovat coby alegorii geopolitické situace současného světa. A právě posledně uvedeným směrem se vydal významný francouzský politolog Dominique Moïsi (nar. 1946).

Moïsi je autor řady esejů a knih, v předposlední publikaci se zabýval „geopolitikou emocí“ (La Géopolitique de l’émotion: Comment les cultures de peur, d’humiliation et d’espoir façonnent le monde) a na ni navázal přítomnou knihou Svět jako hra o trůny (La géopolitique des séries ou le triomphe de la peur). Co se týká celoplanetárního rozložení citových hnutí, politolog shledal „více naděje v Asii“, hlavně díky ekonomickému růstu Číny a Indie, více ponížení v arabsko-muslimské oblasti a více strachu „na Západě, od Evropy až po Spojené státy“. A jelikož v knize pojednává primárně o západních seriálech, interpretuje je právě jako výraz strachu, který podle něj nejlépe charakterizuje současnou společnost: „Strach z barbarství a vítězství chaosu, jak jej zobrazuje Hra o trůny, strach z toho, že dosavadní řád a smysl světa mizí, jejž pociťují hrdinové Panství Downton, strach z terorismu, který je hlavním tématem série Homeland, a konečně strach z ruské hrozby, již velmi realisticky zobrazuje norsko-švédský seriál Okupace.“

Trabant, nebo mercedes?

Konkrétních seriálů je v knize zmíněno mnohem více; jejich role pro utváření lidských dějin podle autora není nevýznamná. Například populární německý krimi seriál Derrick (1974–1998) dle něj mohl přispět k pádu komunismu, obyvatelé východního Německa totiž nebyli ani tak uchváceni obsahem detektivní zápletky, jako spíš životním prostředím protagonistů. Pro televizní diváky na té „špatné straně zdi“ bylo evidentní, „že v Mnichově, obecně v Bavorsku a potažmo na celém Západě, se žije mnohem líp než ve východním Německu. Trabant může s odstupem vypadat romanticky, váhat mezi ním a mercedesem ale bylo vyloučeno. Inspektor Derrick berlínskou zeď nezbořil, ale připravoval její zhroucení, a možná k němu tím, že rozežíral základy oficiálního diskurzu v NDR, dokonce i konkrétně přispěl. Tragičtějším způsobem urychlila rozpad SSSR černobylská nukleární katastrofa v roce 1986, protože sovětským občanům předvedla, že jim režim lže. Radioaktivita byla v Moskvě mnohem vyšší, než Kreml přiznával. Neměl seriál Derrick tím, že režim, samozřejmě v mnohem homeopatičtějších dávkách, konfrontoval s jeho lhaním, stejný účinek?“

Současným scenáristům je pak autor ochoten přiznat, že se někdy – díky své intuici – stávají lepšími analytiky současného světa než profesionální politologové. Podobně jako nejuznávanější experti v předvečer první světové války prohlašovali, že válečný konflikt je nemožný či nepravděpodobný, ale v dílech Egona Schieleho, Edvarda Muncha nebo Georga Grosze se již skrývala předtucha nadcházející katastrofy.

Spontánním a přirozeným způsobem se podřezávají

U Hry o trůny autor nabízí i jisté „rozklíčování“, podle něhož Lannisterové = Saúdská Arábie, rod Starků je ekvivalent opozičních hnutí, která se po „arabském jaru“ nakrátko dostala k moci a brzy byla opět svržena, Baratheonové představují arabské samovládce, rod Targaryenů není nikdo menší než Spojené státy: hegemonii mu zaručovala vojenská síla opřená o draky, „jež bychom si mohli představit jako fantaskní středověký ekvivalent dnešních dronů“. Rod Greyjoyů, nostalgicky vzpomínající na dobu, kdy ovládal rozlehlé části Západozemí, by mohlo být Turecko. A rod Martellů, to je Írán. Celkové vyznění díla je podle autora nemálo pesimistické: chovat se morálně se nevyplácí, systematicky vyhrávají pragmatici s hbitýma rukama a ledovými nervy. „Od nazlátlého světla Jihu přes šedý Západ až po bělobu rozlehlého Severu, od písečných pouští až po nekonečné ledové pláně se všichni jednotvárně a – pokud to tak lze nazvat – spontánním a přirozeným způsobem navzájem podřezávají,“ takže hlavním vítězem je smrt. „Ve světě, kde vládne pohanství a/nebo náboženský fanatismus, který už nezná humanismus ani osvícenství, triumfují barbaři nebo fantastové. Lidské tělo už je jenom hmota, která se víceméně ničím neliší od zvířat.“ Jsme „lidské bestie“, nic víc, plyne podle autora z tohoto seriálu.

Příběh jako by se odehrával ve velmi temném středověku, i když obsahuje i řadu výpůjček z byzantského období, antiky či motivy vikinské. V tomto smyslu prý dílo vznáší znepokojivé otázky. Nevracíme se v oblasti morální odpovědnosti mílovými kroky zpět, nedáváme v sázku holé přežití naší planety zrovna v okamžiku, kdy činíme gigantické pokroky v oblasti vědy? Lapidárně tedy účinek filmu autor shrnuje slovy: „Středověk, to jsme my.“ Nejde o žádný „návrat do budoucnosti“, nýbrž o „šipku do minulosti“.

Negativní verze tavicího kotle

O mnoho optimističtěji nepůsobí ani další seriály uvedené v Moïsiho knize. V Domě z karet, který je již zasazen do reálného světa, se cynicky chová nejen americký prezident Underwood, ale i všichni jeho spoluobčané: „Americký sen je v Domě z karet záměrně a systematicky rozmetáván na kusy. Všichni, včetně takzvaných vedlejších postav, jsou vylíčeni v naprosto negativním světle. Žádná kategorie není ušetřena. Ba naopak, v rámci snahy o demokratickou inkluzi se v kritickém světle představují všichni bez výjimky. Afroameričané, Hispánci, američtí indiáni, muži, ženy, bohatí, chudí, mladí, staří, lobbisté, byznysmeni, politici, novináři. Všichni jsou nějakým způsobem zkorumpovaní, vypočítaví, všichni jsou posedlí tímtéž, totiž mocí, a na ceně, kterou za to, aby se k ní dostali, buď oni sami, nebo jiní lidé zaplatí, jim nezáleží… Skoro by se dalo hovořit o negativní verzi amerického ‚tavicího kotle‘ (melting pot). Systém integrace po americku zafungoval výborně, zde vidíme důkaz: všichni jsou stejně odporní, jeden jako druhý morálně zkažení.“

V tomto i dalších dílech je také zpochybňováno vojenské angažmá Spojených států v zahraničí. Američané sice chtějí konat dobro, ale reálně konají spíše zlo. Poučení z takových děl je pak zřejmé: „V oblasti tak složité a tak nepřátelské, jako je Střední východ, je lepší uchýlit se k diplomacii než věci řešit s použitím síly.“ Schopnost takové drsné západní sebekritiky ovšem autor hodnotí pochvalně, takže „z tohoto bezmezného cvičení v očerňování sebe sama“ by Amerika možná nakonec mohla vyjít jako vítěz. V porovnání s tím se totiž ruské televizní seriály, prodchnuté hypernacionalismem, „oddávají sebeoslavování, přehnaně a bez nuancí vzdávají poctu velikosti Rudé armády za druhé světové války a neohroženosti bezpečnostních složek země v boji proti teroristům a ostatním kriminálním živlům, čečenským i jiným“. Amerika podle autora prostřednictvím svých seriálů vystavuje své slabé stránky celému světu, zatímco Rusko a Čína ty své skrývají i vlastním občanům. Velký demokratický národ tak ve chvíli, kdy autoritářské režimy s obtížemi definují svou měkkou sílu (soft power), tu svou naopak posiluje.

Pravdu má Churchill

Analyzované seriály podle autora upozorňují na některá rizika, proti nimž není žádná demokracie stoprocentně imunní. S některými jejich myšlenkami však má potřebu polemizovat. Cituje například výrok již zmíněné postavy prezidenta Underwooda „Demokracie se silně přeceňuje“ a dodává následující autobiografický nesouhlasný komentář. „Shodou okolností jsem v den britských parlamentních voleb v květnu 2015 jel londýnským metrem. Na stěnách byly vylepené obrovské plakáty s touto provokativní větou, které oznamovaly vysílání nové, třetí řady Domu z karet. Když jsem pak (z podzemí) vyšel ven na čerstvý vzduch a procházel kolem volební místnosti, kde občané navzdory stále přítomnému strachu z teroristických útoků v klidné a uvolněné atmosféře plnili svou volební povinnost, byl jsem nesmírně překvapen kontrastem mezi oním prohlašovaným přeceňováním demokracie a představením, jehož jsem byl na ulici svědkem. Underwood se mýlí, pravdu měl Winston Churchill: demokracie je ten nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních. Realita nejlépe popírala fikci, alespoň v tomto případě a v této zemi, Velké Británii.“

Moïsi uvádí i příklady sérií, které politiku zobrazily v méně pochmurném světle, jako byl – podle jeho slov vysoce kvalitní – dánský televizní seriál Vláda (v originále Borgen). Ten popisuje vzestup fiktivní hrdinky, političky Birgitte Nyborgové, na mocenském žebříčku a její působení ve funkci premiérky. I pro prosazení v tomto fikčním světě je nutné držet se jistých „pravidel hry“, člověk se ale nemusí nezbytně chovat jako dravec: „Pro dobývání moci a její vykonávání jsou zapotřebí vlastnosti jako respektování zásad a ještě více respekt k těm druhým, slušnost, pedagogické vlohy a skromnost.“ Snaha o prosazování morálních principů není v tomto díle vždy trestána jako v četných jiných.

Dost bylo roztomilých lumpů

V závěru knihy pak autor načrtává půdorys seriálu Mocenská rovnováha (Balance of Power), který (zatím) nebyl natočen a který by zřejmě odpovídal jeho vkusu i potřebám soudobého světa. Sledoval by totiž obecnější záměr představit nikoli svět ideální, nýbrž vzhledem k nezadržitelně sílícímu chaosu a jeho dopadům na realitu a imaginaci našeho světa svět alespoň trochu bezpečnější a přitom i možný. Konkrétně by v něm šlo o rekonstrukci světového pořádku kolem dvou aktérů, kteří už dnes jsou v podstatě jako jediní schopni tuto roli převzít – Spojených států a Číny. To by symbolicky reprezentoval i výběr dvou kladných protagonistů: krásné a záhadné Číňanky a charizmatického Američana „se vzezřením intelektuálního Jamese Bonda“. Autor by se snažil zvrátit sklon prezentovat záporné hrdiny v sympatickém světle. „Dost už bylo roztomilých lumpů!“ volá. Hrdinové Balance of Power se sice nebudou chovat jako svatoušci a při plnění svých úkolů možná někdy sáhnou k brutálnímu násilí nebo ke lži, „nebudou to ale sadisté ani zvrhlí narcisté. Hybnou silou jejich jednání bude vůle co nejlépe sloužit své zemi a zachránit osud naší planety a snaha zlepšit svět, ve kterém žijí.“ Jejich významným rysem bude, že k sobě přistupují jako rovnocenní partneři. Amerika už se v notné míře oprostila od dřívějšího pocitu nadřazenosti „bílého kolonizátora“ vůči „těm druhým“ a Čína zase od povýšenosti odvozované ze starobylosti své civilizace. Mezi představitelkou Číny, nejstaršího „dosud existujícího“ impéria, a reprezentantem „impéria“ nejmladšího, pokud toto slovo pro označení Spojených států skutečně lze použít, vládne něco jako přirozený vzájemný respekt, který se však nezastavuje u jejich osobností, nýbrž zachází mnohem dál, do samotných základů nových vztahů mezi oběma zeměmi.

Aby byl obraz světa úplný, v ideálním seriálu by měla fungovat ještě řada dalších, méně významných postav: „Při postupném odvíjení děje se objeví Indové, jichž se samozřejmě velmi dotýká osud Pákistánu, Japonci a obyvatelé Jižní Koreje, kteří by při případném zkratovém jednání Koreje Severní byli na ráně jako první, ale i Evropané, a dokonce Izraelci, již pěstují úzké vztahy jak s Číňany, tak s Američany.“ Za povšimnutí stojí, že autor z hlediska geopolitiky nemluví o jednotlivých národech obývajících Evropu, ty mu většinou nestojí za zmínku, ale častěji o Evropanech jako celku.

Nepravděpodobnosti

Podstatné části knihy dominuje téma strachu. Jak ovšem autor v závěru zdůrazňuje, pokud tak vydatně hovořil o obavách soudobého světa, nebylo to proto, že by jim sám podlehl, nebo je chtěl dokonce šířit. Naopak, jeho cílem bylo těmto záporným emocím lépe porozumět a možná nalézt cesty, jak přispět k jejich zpracování a snad i překonání: „Ambicí této knihy bylo mluvit o strachu s cílem uchovat si naději, nebo lépe řečeno znovu ji lidem vrátit. Naději rozumnou, racionální, možná příliš ovládanou realistickým pohledem na svět.“ A skrytě přitom doufá, že ambiciózní a didaktické seriály by snad mohly „obsahovat určitou formu jasnozřivého optimismu“ a takto diváky usměrňovat.

Vzhledem k tomu, že knihu napsal profesionální geopolitik, je její vyznění vlastně překvapivě necynické, či dokonce idealistické. Není zcela zřejmé, zda autor skutečně věří v natočení seriálu, který navrhuje, nebo jestli je to jen prostředek, jak nekonvenčně vyložit názory na soudobou mezinárodněpolitickou situaci. Spíše to druhé. Málokdo asi bude věřit tomu, že by dnešní seriály měly moc nějak významně pohnout světovým děním (ani například Donaldem Trumpem, jenž eskalací napětí ve vztazích s Mexikem činí přesný opak toho, co Spojeným státům radil jiný odborník na geopolitiku, Robert Kaplan). Jinak ale autorovu víru, že stav světa, který jím vybraná díla líčí, je příliš pesimistický, nezbývá než sdílet. Tedy doufat, že všechno nemusí vždy skončit jen vítězstvím nemorálních pragmatiků, či přímo zabijáků. Ostatně důkazem toho je i autorův vlastní, z jistého hlediska málo pravděpodobný život: je totiž synem muže, který přežil Osvětim…

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Dominique Moïsi: Svět jako hra o trůny. Geopolitika v televizních seriálech aneb triumf strachu. Přel. Jana Vymazalová, Argo, Praha, 2018, 156 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse