Nahá opice. Tak zněl provokativní název knihy, kterou roku 1967 s obrovským úspěchem vydal Desmond John Morris (nar. 1928), anglický zoolog, etolog, slavný popularizátor sociobiologie, žák nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Nikolaase Tinbergena, ale též surrealistický malíř, který například roku 1950 vystavoval společně s Joanem Miróem. I v tomto směru se Morris projevil knižně: dokonce hned jeho první publikace pojednávala o biologii umění. A česky mu letos vyšla také kniha Životy surrealistů (Bourdon). Z jejího textu mimochodem není nijak patrné, že jejím původcem je biolog, místo setkání přírodovědce a malíře v jedné osobě řeší třeba to, jak se mohli tak odlišní umělci jako René Magritte a zmíněný Miró potkat pod praporem surrealismu.

Po českém překladu Nahé opice (Mladá fronta 1971), který velmi kritickým doslovem doprovodil klasik zdejší etologie Zdeněk Veselovský, u nás následovala vydání Morrisových mnohem pozdějších děl, jako jsou Řeč těla (IŽ, 1999), Psi: Slovník psích plemen (BB Art, 2005) nebo Nahá žena (Alman, 2006). Až v tomto roce ale i v Česku vyšla publikace, jíž autor roku 1969 bezprostředně navázal na zmíněný bestseler.

V knize Lidská ZOO (The Human ZOO) autor sleduje, jak se ona „nahá opice“ vyrovnává s civilizačními tlaky, tedy sleduje lidskou snahu vypořádat se s i nezamýšlenými následky komplikovaného pokroku. Zajímá jej především povaha civilizované společnosti ve velkých městech, všímá si jednání jejich obyvatel, které přirovnává ke zvířatům drženým v zajetí v zoologické zahradě. Člověk uzavřel sám sebe do obří klece, kde se nachází pod neustálým enormním tlakem. A Morris zkoumá, jak tyto náročné podmínky působí na lidskou agresi a frustraci, jak ovlivňují sexuální chování, rodičovské postoje i zápas o status v rámci společenské hierarchie. Jeho cílem je přitom „uštvaným obyvatelům lidské zoo“ vrátit společenskou identitu zahrnující pocit vesnické komunity.

Jak se zabavit v kleci velkoměsta

Popisuje tedy nejprve proměnu malých tlup, „kmenů“, v neosobní superkmeny. V těch prvních podle něj platily soucit, spolupráce a pocit sounáležitosti, který se ale vytratil s přechodem k větším skupinám a pak i státním útvarům, takže bylo nutné zavést uměle vytvořené zákony. Jednotlivé kultury se pak sice navzájem značně rozrůznily svými obřady či zvyky, ale základní funkce, které rituály a obyčeje plní, jsou všude stejné. Například všechny kultury znají nějaký rituál truchlení a mají za tím účelem speciální oděv. (Dodejme, že kulturní antropologové v této souvislosti mluví o kulturních univerzáliích, které v českém prostředí v současnosti erudovaně a přehledně mapuje etnolog a teoretik kultury Martin Rychlík v seriálu vycházejícím v Orientaci Lidových novin, na jehož základě by měla vzniknout kniha.)

V následujících kapitolách pak Morris postupně sleduje, jak se naše živočišné dědictví projevuje i v podmínkách sofistikované kultury; někdy lidské chování přirovnává k jednání zvířat v přirozeném prostředí, jindy k chování zvířete v zajetí, kde scházejí podněty. To podle něj lidé řeší třeba tak, že schválně vytvářejí problémy, aby je pak mohli řešit. Kupříkladu takto: „Začnete se vměšovat do emočního prožívání jiných osob a působit v něm úmyslný zmatek, kterým byste jinak museli procházet vy sami. Jedná se o princip záludných pomluv: ty jsou mimořádně oblíbené, neboť jsou mnohem bezpečnější než přímá akce. Nejhorší, co se vám může stát, je to, že přijdete o pár přátel. Pokud ale všechno provedete opravdu šikovně, může se stát pravý opak – vaši přátelé se k vám možná budou chovat ještě mnohem přátelštěji. Jestliže totiž vaše intriky – jimiž se vám podařilo nabourat jejich život – budou úspěšné, vaši přátelé možná pocítí ještě větší potřebu se přátelit než kdy předtím. A když nikdo na nic nepřijde, pak má tato varianta výhody hned dvě: zprostředkované vzrušení, když můžete sledovat jejich ‚boj o přežití‘, a následné sblížení.“

Další formou této strategie je ztotožnění s osudy fiktivních postav v knihách, filmech, televizi nebo v divadelních hrách: „Tento způsob je ještě populárnější – koneckonců vzniklo celé průmyslové odvětví, jehož účelem je plnit obrovskou poptávku po sdílení cizích životů. Nejenže je tato forma neškodná a bezpečná, vyznačuje se také tím, že je poměrně levná…. Bojovník o podněty se může účastnit svádění, znásilňování, nevěry, hladovění, vražd či plenění, aniž by vůbec musel opustit své pohodlné křeslo.“

Připepřit

Široce se autor rozepisuje o jevu, o němž psal Veselovský jako o „nadnormálních spouštěčích“, Morris totéž nazývá „supernormální stimulací“. Jde o to, že ptáci, pokud si mohou vybrat, upřednostňují modely vajec tak velké, že by je nikdy nebyli schopni snést, ale ani obsednout, a mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány proto, že jsou kýženou „nadnormativní atrapou“ běžného mláděte s širokým žlutým jícnem. Podobně i my lidé pěstujeme odrůdy květiny, které budou ještě větší a barevnější: „Máme rádi rytmus lidského pohybu, proto vymyslíme gymnastiku. Máme rádi chuť jídla, takže ho okořeníme, aby bylo ještě chutnější. Máme rádi pěkné vůně, vyrobíme tedy silné parfémy. Rádi spíme na něčem pohodlném, tak zkonstruujeme supernormální postele s dokonalými pružinovými matracemi.“ I když pohodlně chtějí spát i jiní živočichové: lůžka v korunách stromů si vytvářejí i další primáti, dodejme.

Autor ale pokračuje také příklady, které jsou pro doklad supernormální stimulace adekvátnější: „Mnoho pánských oděvů obsahuje vycpávky ramen. V pubertě narostou chlapcům mnohem širší ramena než ženám – jedná se o přirozený biologický signál mužné dospělosti. Vycpávání ramen dodává této mužnosti supernormální kvalitu, a proto nepřekvapuje, že extrémní trend se v tomto směru vyskytuje v té nejmužnější sféře, tj. ve vojenství, kde se příslušný efekt navíc posiluje tuhými nárameníky. Rysem dospělosti, především u mužů, je také nárůst tělesné výšky, a tak je mnoho agresivních oděvů korunováno nějakou formou vysoké pokrývky hlavy, která vytváří dojem supernormální výšky. Kdyby to nebylo tak nemotorné, určitě bychom chodili na chůdách.“

Pudové zvíře, kulturní zvíře

Kniha vychází z vydání z roku 1994, které autor doplnil některými aktualizačními komentáři. I tak ale zůstává v některých ohledech trochu zastaralá a nemálo diskutabilní. To, že se autor podivoval nad návrhem, aby parlamentní debaty byly vysílány v televizi jako uskutečnění „vlády prostřednictvím lidu“, k čemuž mezitím dávno došlo, můžeme vnímat už skoro jako hlas z dávnověku, z oné éry, která si ještě neuměla představit, co s demokracií udělají platformy typu Facebook.

Když Morris sní o tom, že mezirasové bariéry překoná míšení, až se jasně viditelné rozdíly rozplynou, jde o vizi velmi vzdálenou. Je pravda, že podobně později uvažovali i jiní autoři, jako antropolog Thomas Hylland Eriksen, jenž na modelovém příkladu ostrova Mauricius předvídal, že bude-li zdejší trend mezietnických vztahů pokračovat, může to skončit tak, že „etnicita, jak ji známe dnes, přestane existovat. Počet ,anomálních‘ osob bude příliš velký, aby bylo možné jasně a přehledně rozlišovat. Je pravda, že například v americké společnosti přibývá smíšených sňatků a ještě rychleji neinstitucionalizovaných smíšených partnerství. (Podle nedávného výzkumu čtyři z deseti dnešních mladých Američanů měli rande s člověkem jiné rasy a 97 procent z nich má přátele jiné rasy.) Zároveň ale Američané mají prezidenta, který příkopy mezi jednotlivými kulturami a rasami opět prohlubuje. A také nedávné evropské dějiny varují: například v Bosně bylo podle balkanologa a novináře Matyáše Zrna nejvíce smíšených manželství z celé Jugoslávie – a občanská válka tam byla nejkrvavější a počet smíšených manželství tam radikálně poklesl. Vývoj tedy v tomto směru není takový, jak Morris předpokládal, spíše jde o postup krok tam, krok zpátky…

Naše lidské chování velmi často může mít onen biologický základ, který Morris předpokládá, ale funguje složitěji, zprostředkovaněji a na více rovinách. Proto také Veselovský ve zmíněném textu s autorem polemizoval, Morrisovo pojímání člověka za pudové zvíře označoval za extrém a tvrdil, že člověk je opicí nejen nahou, ale především „kulturní“. Co se týká Morrisových analogií se zvířaty, ty jsou tedy občas přehnané: například když vykládá exhibicionismus jako obdobu „penisové hrozby“, kdy samec malé americké opice jménem kotul míří ztopořeným penisem do tváře podřízeného samce na znamení dominance. Hlavním zájmem exhibicionistů přitom bývá spíše sexuální vzrušení spojené s obnažováním před neznámým objektem, nikoli manifestace moci. Morrisovo vysvětlení příčin homosexuality jako falešného vtištění je, mírně řečeno, neúplné.

Veselovský také polemizoval s Morrisovým pojetím prvních lidí jako pravých vegetariánů, ale stejně tak bychom mohli problematizovat i autorův obraz prvotních kmenů, jimž vládne laskavost a vzájemná pomoc – i když jde o spekulativní otázku, ne vždy chtějí všichni spolupracovat, takže nějaká forma sociální kontroly, jakýchsi „protozákonů“, musela pravděpodobně existovat i tam, stejně jako dnes existuje u všech přírodních etnik. A úměrně tomu, jak Morris idealizoval lidské prvopočátky, naši současnost zase vylíčil snad až příliš temně. Jeho „uštvaní obyvatelé lidské zoo“ mají kupříkladu ve městech nemálo možností, aby si sami vybrali a vybudovali komunitu lidí, s nimiž se chtějí stýkat.

Z uvedených důvodů si české vydání možná zasloužilo fundovaný doslov, který by některé z těchto diskutabilních či snad zastaralých údajů uvedl na pravou míru. Nicméně se stále jedná o pozoruhodnou knihu, která ještě před Konradem Lorenzem a jeho knihou Osm smrtelných hříchů (česky poprvé Panorama, 1990, Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit, 1973) z etologického hlediska pojednávala o rizicích moderní společnosti. (Oba badatelé se shodli například na obavě z přelidnění.) Jistě není neomylná, ale v kladení otázek po „živočišných“ základech našeho každodenního činění je stále podnětná.