Víte, že šimpanzi si pro lov vyrábějí jednoduché oštěpy? A že některé kudlanky dokážou chytit i drobné ptáky nebo netopýry? Chcete blíže poznat axolotla, kterému může dorůst oko nebo část mozku? Nebo proniknout hlouběji do tajů existence polypa medúzového, který po rozmnožování omládne do původního stadia a začne znovu dospívat? Který pták buduje jakési ozvučné jámy, aby jeho hlas získal větší rezonanci, nebo který druh papouška si z větví vytváří jakési paličky, jimiž bubnuje? A jak se jmenuje „podmořský inženýr“, který na dně staví symetrické růžicovité útvary, jež zdobí mušlemi? Do světa přírodních divů, v němž ještěrky chodí po vodě, hmyz se vydává za květiny nebo napodobuje jedovaté plazy, jisté žáby přežívají zmrznutí a žraloci mohou zplodit potomka úplně sami, aniž by se pářili, uvádí čtenáře publikace Atlas poetické zoologie od Emmanuelle Pouydebatové. Ta je ředitelkou výzkumu ve francouzském Národním výzkumném centru (CNRS) a Národním přírodovědném muzeu (MECADEV). Odborně se zabývá zejména evolucí chování, je autorkou knihy L'intelligence animale: cervelled'oiseaux et mémoire d'éléphants (Zvířecí inteligence: ptačí mozek a sloní paměť, Odile Jacob, 2017).

Starý dobrý Brehm

V Atlasu poetické zoologie se autorka zaměřuje na několik vybraných živočichů z nejrůznějších biotopů, jejichž svébytnou existenci přibližuje – i pro laiky – srozumitelně a s přihlédnutím k nejnovějším poznatkům. I když to, že si prý šimpanzi vyrábějí jakési „boty“, aby si chránili chodidla při lezení na trnité stromy, je novinkou i pro některé odborníky, a rozhodně nejde o obecně přijímaný poznatek. Výklad doprovázejí celostránkové barevné ilustrace Julie Terrazzoniové, které místy spojují minuciózní přesnost s okouzlením z krásy portrétovaného organismu. A podobně je tomu i v textu, který často opouští věcný výkladový styl a přechází do líčení velmi poetických: „V říši hmyzu se často skrývá ta nejkrutější zvířecí poezie. A kudlanka korunková je podle mě v tomto ohledu uměleckým dílem. Co může být krásnějšího a poetičtějšího než hmyz, který splývá s květinou? A navíc ne jen tak ledajakou... Tato kudlanka se svýma čtyřma nožkama k nerozeznání podobá okvětním plátkům orchideje. Jejich linie jsou tak precizně vykreslené! Klam je dokonalý. Tento nádherný živočich patří k nejpůsobivějším a nejkrásnějším příkladům mimikry. Je to míšenec hmyzu a květiny! Pokud ho však budeme pokládat za něžné poupátko, zapomínáme, že tento druh je zároveň obávaným dravcem, který má slabost pro jiné půvabné a poetické tvory: motýly. Je krásný, ale nebezpečný...“

Jako by se Pouydebatová vracela ke starším autorům, jako byli německý zoolog a spisovatel Alfred Edmund Brehm (1829–1884) nebo francouzský entomolog Jean-Henri Fabre (1823–1915), jejichž styl byl také velmi barvitý a místy až poněkud melodramatický. Brehma se u nás ostatně zastává například biolog Stanislav Komárek, který připouští, že jeho charakteristiky jednotlivých zvířecích druhů byly sice místy až roztomile naivní a z dnešního hlediska nevědecké, ale postihovaly něco, co v pozdějších přístupech schází. Časté bylo u Brehma také morální hodnocení: u mnohých zvířat neskrýval svůj odpor, znechucení, zhnusení, či mravní odsudek. Podobně to popsal Fabre ve své knize Z pamětí hmyzovědce (J. Otto, Praha, 1915) kudlanku: „Venkovan viděl zvláštní chápavé nohy, které kobylka jako k modlitbě zdvíhala. Tak vzniklo podivné pojmenování, které se na skutečné zvyky kudlanky nijak nehodí, neboť pokryteckým tímto tvářením zakrývá velmi kruté způsoby životní… Mimo svou vražednou zbraň nemá kudlanka nic zastrašujícího. Není ani bez půvabu při svém štíhlém vzrůstu, s půvabným tílkem, při svých dlouhých gázových křídlech.“

Je možná věda zcela bez emocí?

U Pouydebatové také najdeme morální rozhořčení: ovšem nikoli nad údajnou „zákeřností“ kudlanky nebo zmije rohaté, kterou autorka nazývá „nebezpečnou kráskou“, či jiných predátorů. Paniku vyjadřuje v souvislosti s tím, že v Evropě vymizelo 80 procent hmyzu a 30 procent ptáků a vyhubení hrozí mnoha druhům, o kterých píše ve své knize. Svoje emoce s tím spojené autorka neskrývá, naopak, nabývají u ní podobné razance a expresivity, jaké známe třeba z nedávného a hojně diskutovaného projevu statečné ekologické aktivistky Grety Thunbergové: „Přepadá mě nekonečný smutek. Všechno se ve mně bouří. Zoufám si. Nedovedu to snášet. Za svůj krátký život jsem se stala svědkem obrovské tragédie. Při psaní mám slzy v očích.“ Cituje k tomu i slova spisovatele a krajana Victora Huga: „Je smutné si uvědomit, že příroda mluví a lidstvo ji neposlouchá.“ Mohli bychom autorce vyčítat, že zde překračuje hranice nezaujatého, vědeckého přístupu. Ovšem její kniha na řadě konkrétních příkladů ukazuje, proč jí nezbývá, než volit právě takto silná slova. A na základě zcela racionálních argumentů dokládá, proč je takový emotivní postoj správný a na místě.