Zabalíme to?

Zabalíme to?

Komerční úspěch je jiná kategorie než literární kvalita. Kdo se pohybuje mezi „malými“ literaturami, musí počítat s tím, že šance na bestseller (a příslušný finanční efekt) je mizivá. Znamená to, že naše snažení nemá cenu?

Je smutné, když knížka skončí ve výprodeji? Jak pro koho. Pro autora (tj. i pro autora překladu) jistě ano, aspoň v první chvíli. V druhé chvíli zadoufá, že najde další, ještě náruživější čtenáře. Protože bloumání nejen po knihkupectvích, ale i antikvariátech nebo (v nizozemské realitě, mimochodem s pevnou cenou knih) po obchodech výprodejového knižního řetězce De Slegte, přece patří k půvabům čtenářské vášně. V dnešní době, kdy je sortiment knihkupectví přizpůsobený rychle se obměňujícím novinkám, nabízí výprodej hledačské dobrodružství – příznivá cena je bonus. Rozechvění nad nečekaným úlovkem nepřekazí ani týdenní výběr z výprodejové nabídky, který pro „lovce perel“ zveřejňuje nizozemský deník NRC Handelsblad: v obchodě se toho samozřejmě najde mnohem víc. Například překlady z české literatury – tedy pokud nakladatel nezvolil možnost „printing on demand“, čímž předchází tvoření zásob.

Ano, to už je úděl „malých“ literatur. Bez ohledu na výčet titulů, které vycházejí v překladu. Když jsem měsíc po českém čestném hostování na Lipském knižním veletrhu 2019 zašla do kvalitního knihkupectví v centru Výmaru, kde by se ozvuky veletrhu už jen kvůli relativní zeměpisné blízkosti mohly projevit, našla jsem tam – kromě jednotlivých „eversellerů“ Kundery, Hrabala nebo Haška – jedině Rudišův německy psaný a v Německu vydaný román Winterbergs letzte Reise. Naproti tomu současní nizozemští autoři (třeba svého času mezinárodní bestsellerista Herman Koch – ale nejen on) byli k dostání i v nádražním knihkupectví ve Frankfurtu nad Mohanem.

Čerstvý nizozemský mezinárodní úspěch, román Marieke Lucase Rijneveld De avond is ongemak, připomíná temné příběhy dětí z rozvrácených rodin, jaké píše třeba Petra Soukupová. Půdu tomuto vítězství jistě připravila dvojí nominace z nizozemské jazykové oblasti v uplynulých letech: román Vláma Stefana Hertmanse Válka a terpentýn, který vyšel nedávno v češtině a z něhož se 7. října předčítá během Noci literatury, a novela Nizozemce Tommyho Wieringy De dood van Murat Iddrisi, jehož román Joe Kluzák před lety vzbudil u českých recenzentů nadšení, ale na prodejních číslech se to neprojevilo.

Co z těchto nesouvislých úvah plyne? Že se Nizozemskému a Vlámskému literárnímu fondu zřejmě daří šířit nizozemsky psanou literaturu ve „velkých“ jazycích lépe než v češtině. A že se jim to daří lépe než příslušným českým instancím šíření české literatury v cizině. A zároveň: že ani všechny ty veletrhy, festivaly (PWF, 9. a 10. října m. j. s osobní účastí Nizozemce Arnona Grunberga), noci literatury, autorské návštěvy nebo v dnešní koronavirové době všelijaké projekty online (viz např. České centrum Rotterdam) nejsou zárukou, že knížka (i ta, která zažila nebývalý úspěch v podobě dotisku) neskončí ve výprodeji. Máme kvůli tomu vydávání a překládání „malých“ literatur pověsit na hřebíček?

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

Díky za upozornění, s příjmením se stala chyba zřejmě při editaci, věřím, že to kolegové opraví. V nizozemské jazykové oblasti (a o tu tady jde) se skutečně používá termín "printing on demand". Podle informací na Wiki se kniha smí dát do výprodeje nejdřív za 3 roky od vydání, do té doby platí pevná cena.

Jan Vaněk jr.,

Připomínám redakci, že autor/ka románu "De avond is ongemak" se jmenuje Marieke Lucas Rijneveld, příjmení by tedy mělo být tučně a nikoli kurzívou, jako kdyby to byla součást názvu.

Nevím, co se používá v Nizozemsku, resp. Vlámsku, ale jinde je spíš než „printing on demand“ zavedené "print".

Jak teda ty výprodeje fungují, na jak dlouho platí pevné ceny?