Anglista Martin Hilský (nar. 1943), vysokoškolský pedagog a překladatel nejen celého díla Williama Shakespeara (1564 – 1616), ale mimo jiné i některých modernistů, již několik desetiletí patří mezi významné shakespearology. Svědčí o tom nejen jeho předchozí publikace Shakespeare a jeviště svět (Academia 2010), ve které se esejisticky věnuje dobovému kontextu a klíčovým tématům Shakespearova díla, ale i Slovník citátů Williama Shakespeara a samozřejmě samotný překlad kompletního dramatikova díla (William Shakespeare, Dílo, Academia 2011), v němž Hilský s ohledem na omezený rozsah úvodních studií Shakespearovu dobu pouze nastínil.

V nejnovějším díle Shakespearova Anglie. Portrét doby se Hilský tedy jednak vrací k tématům, na která neměl v předchozích knihách dostatečný prostor, jednak se zaměřuje na témata nová a detailně postihuje Shakespearovu dobu a její vliv na největšího anglického dramatika. Jak píše v úvodu knihy, tentokrát se odklonil od samotného Shakespearova díla a zaměřuje se na tzv. zeitgeist (duch doby) a povahu lidí tehdejší společnosti. Vlastně tedy usiluje o něco podobného jako samotný Shakespeare, jehož hry mnohdy připomínají sociologické případové studie zkoumající chování a charakterové rysy „objektů“: „Jednotlivé části knihy se samozřejmě vzájemně prostupují a z knihy jako celku je zřejmé, že jejím hlavním tématem jsou lidé Shakespearovy doby a proměny jejich mentality.“ Hilský uvádí, že myšlenka napsat tuto knihu se zrodila již v roce 2011 po vydání jeho kompletního překladu Shakespeara, ale že se z počátku jednalo o projekt, ke kterému přistupoval s velkou pokorou, protože by se v něm pokoušel „téměř o nemožné.“ O deset let později jsme se však tohoto velkolepého díla dočkali a vzhledem k jeho širokému záběru a pečlivému badatelskému zkoumání se jistě jedná o autorův „opus magnum.“ Není tedy divu, že za něj byl nominován na cenu Magnesia Litera za naučnou prózu.

Sedmisetstránková publikace je rozdělena do čtyř kapitol, z nichž každá je věnována jinému aspektu Shakespearovy doby. První s názvem „Lidé a společnost“ se zaměřuje na reformaci Jindřicha VIII. a na uspořádání tehdejší společnosti, ať už královského dvora a šlechty, nebo té nejspodnější vrstvy obyvatelstva, zahrnující například tuláky či prostitutky. Čtenář se tak dozvídá nejen o celém procesu nastolení anglikánské církve, která, jak Hilský naznačuje, byla zpočátku především záležitostí politicko-ekonomickou, ale též o dopadech spojení politické a náboženské moci na jednotlivé skupiny obyvatelstva. Zajímavá je například kapitola o „katolickém undergroundu“ a jeho disidentské činnosti za vlády královny Alžběty I. nebo popis přeměny Anglie v námořní velmoc závislou na dovozu a proviantu z kolonií, což je zajímavé zvláště z hlediska dnešního vnímání Velké Británie jako „postkoloniálního“ státu. Hilský se samozřejmě zaměřuje na témata, která jsou pro Shakespearovo dílo zásadní, například na proměnlivé postavení židů v tehdejší společnosti nebo na zdánlivý detail, jako je dobová zahrada se slunečními hodinami, jež měly i tehdy připomínat pomíjivost času, která je jako téma zachycena v Sonetech.

Jednotlivé podkapitoly neboli krátké eseje nepřipomínají encyklopedická hesla, Hilský totiž historická fakta často usouvztažňuje k Shakespearovu dílu, například v kapitole o tehdejších čarodějnicích, které porovnává s jejich literárním zpracováním v Macbethovi. V kapitole o knihtisku zase neopomíjí vysvětlit význam tohoto vynálezu a jeho společenské důsledky. Žádné téma se v knize neobjevuje zcela náhodně, vždy nějak souvisí s tématy dalšími, v tomto konkrétním případě například jako odrazový můstek ke kapitole o rozšíření renesančního humanismu v Anglii. Následující kapitola je nazvána „Každodenní život“ a Hilský se v ní zamýšlí nad tím, jak všední život ve Stratfordu a Londýně zásadně formoval povahu a chování Shakespearových postav. V podkapitole „Shakespearův Stratford“ se tak dozvídáme, jak moc Shakespeara ovlivnila místní řemesla, včetně profese jeho otce rukavičkáře, kterou dramatik vepsal do hrobnické scény v Hamletovi nebo do Večera tříkrálového. V téže části knihy také nalezneme detailní popis tehdejších náboženských rituálů, které provázely křesťany od narození až do smrti, nebo podkapitolu o genderových rolích a patriarchátu alžbětinské doby.

Třetí kapitola s názvem „Imaginace, mentalita, řeč“ od politických témat a vnějších okolností života alžbětinského občana přechází k diskusi o jeho mentalitě, prožívání a vyjadřování se o světě. Formou krátkých či delších esejů se čtenář dozvídá o náboženské a politické imaginaci, překotném vývoji angličtiny v Shakespearově době, ale také o významu zdánlivě obyčejných prožitků, jako jsou láska, smích a pláč.

Velký prostor je věnován také rétorice a funkci jazyka v období alžbětinské renesance. Hilský poukazuje na to, že přestože se Shakespearovi nedostalo formálního univerzitního vzdělání, ve svých hrách a sonetech velmi nápadně pracuje s rétorickou argumentací: „Shakespearova Marné lásky snaha je založena na rétorice v míře zcela nebývalé. Shakespeare v ní nejen virtuózně předvádí hned několik rétorických stylů a bezpočet rétorických scén, ale celá jeho hra je divadelním komentářem k rétorice a směřuje k základnímu problému rétoriky, jímž bezpochyby je vztah rétoriky a pravdy.“ Hilský v této kapitole také zkoumá paralely mezi vývojem Shakespearovy řeči a vývojem optiky a perspektivy v jiných uměleckých disciplínách, například architektuře nebo malířství, a naznačuje, že estetika manýrismu a baroka proniká i do Shakespearových veršů, zejména sonetu 24, který podle Hilského představuje „básnický esej o perspektivě.“

Poslední kapitola „Kdo je kdo“ naopak připomíná lexikon, jelikož obsahuje abecedně seřazené medailonky významných i méně známých osobností Shakespearovy doby. Nalezneme v ní samozřejmě i stručné heslo o královně Alžbětě I., kde nechybí zmínka o rozporuplných názorech na její osobu, a medailonek samotného Shakespeara, kterého autor publikace bez jakýchkoli pochybností vnímá jako reálnou osobu a autora nejvýznamnějších a nadčasových děl anglické literatury.

Za zmínku stojí nejen jazykový um a srozumitelné vyjadřování profesora Hilského, které z akademického textu dělá četbu dostupnou všem, ale také celkové provedení publikace. Podobně jako kompletnímu překladu Shakespearova díla sluší i pojednání o Shakespearově době tvrdé desky ve stříbrnočerném designu, skryté pod přebalem s dobovým motivem, a jednoduchá úprava textu, který je doplněn pouze obrazovou přílohou a poznámkovým aparátem. Na konci knihy čtenář kromě dlouhého seznamu zdrojů a jmenného a věcného rejstříku nalezne také kalendárium významných událostí Shakespearovy doby, které začíná rokem 1485 (porážkou Richarda III. v bitvě u Bosworthu) a končí symbolicky rokem 1623, kdy vychází tzv. první folio obsahující všechny dramatikovy hry a dle Hilského „začíná Shakespearův druhý život“.

Závěrem je nutné zamyslet se také nad cílovým čtenářem Shakespearovy Anglie. Jak napovídá název nakladatelství, kde je kniha vydána, jedná se především o akademickou publikaci. Velmi dobře poslouží všem studentům literatury, hlavně pak budoucím shakespearologům, ale i historikům, kteří budou chtít lépe poznat alžbětinskou renesanci a pochopit, jak je tato doba reflektována v dobové literatuře, nebo naopak jak dobové texty, například Výchova křesťanského vladaře Erasma Rotterdamského, ovlivnily tehdejší myšlení a politický vývoj. Přestože se tedy jedná hlavně o publikaci určenou odborné veřejnosti, zalíbení v ní najde i zvídavý čtenář Shakespeara či jiné renesanční literatury, který se bude chtít dozvědět více o tématech, jež zásadně ovlivnila tehdejší myšlení. Vzhledem k tomu, že je dílo velmi prakticky rozděleno do tematických kapitol, není třeba publikaci číst od začátku až do konce, je možné zaměřit se pouze na okruh informací, které čtenáře zajímají nejvíce. Rozhodně se nejedná o dílo, které by mělo být čteno jedním dechem, ale o fakty zatížený text, který je pro čtenáře náročný nejen časově, ale vyžádá si též jeho pozornost. Pokud však disciplinovaný čtenář Hilského zásadní dílo bude opravdu považovat za systematického průvodce, který začíná v bodě, kdy se v Anglii schyluje k reformaci, a končí tam, kde anglická renesance splývá s manýrismem a barokem, dostane se mu ucelené mozaiky Shakespearovy doby, a navíc bude svědkem překotných proměn myšlení, chování a tvořivosti tehdejších obyvatel. Právě z tohoto důvodu se jedná o nebývalý počin na pomezí vědy literární a historické, jenž si zaslouží uznání, a anglisté, historici, ale i běžní čtenáři by si ho neměli nechat uniknout.