Rostliny vědí, ale víme také my?
Chamovitz, Daniel: Co rostlina ví

Rostliny vědí, ale víme také my?

Rostou jako krystaly, také se navíc množí, ale více života v nich není. Tyto Aristotelovy myšlenky o rostlinách přetrvávaly po staletí a ještě v 19. století se vedly spory, jestli jsou květiny schopny pohlavního rozmnožování. Snad jako snaha tento nebetyčný omyl uvést na pravou míru a pomyslně splatit dluh, který jako lidé vůči vegetaci máme, zajímá téma rostlinného vědomí mnoho současných vědců i filozofů.

Díky soustavnému výzkumu nejsou rostliny už dávno považovány za jednoduché biologické struktury, které bez větších interakcí tráví život na jednom místě, zvětšují svou „biomasu“ a každoročně cyklicky absolvují své životní fáze podle měnících se ročních dob. Co víc, někteří autoři opouštění mantinely klasických vědních oborů. Přinášejí čtenářům pohled na říši rostlin s důrazem na ekologickou stránku a vzájemnou spojitost organismů v rámci celého ekosystému (takové pojetí propaguje například Peter Wohlleben), nebo poukazují na mystický rozměr života a propojení všeho živého na té nejniternější úrovni (příkladem jsou práce Wolfa-Dietera Storla).

Daniel Chamovitz, izraelský molekulární biolog a výzkumník v oboru molekulárních mechanismů života rostlin, volí oproti tomu naprosto střízlivý přístup. Pro toho, kdo při poznávání botanických informací dává přednost exaktní vědě a zákonitostem ověřeným podle zavedené metodiky, bude jeho kniha jistě obohacením. I tak totiž, byť velmi opatrně a střídmě, nabourává dosavadní předpojetí, že rostliny nevnímají a necítí, a jsou jen pouhými zdroji k čerpání hmoty a energie. (K této zkratce nás může snadno svádět fakt, že jsou člověkem využívány doslova ve všech odvětvích a život bez nich by byl na planetě nemyslitelný.)

Základem je hodnověrné zkoumání
Kniha se v českém překladu objevuje poprvé, ovšem pro anglofonní svět je už druhým vydáním. Sám autor uvádí, že první verzi z roku 2012 musel před druhým zveřejněním výrazně zrevidovat a aktualizovat. Jeho obor prošel za pět let tak zásadními proměnami, že některé z uvedených poznatků byly překonány a přestaly být v původním mělkém pohledu pravdivé.

Chamovitz na jedné straně varuje před antropomorfizací rostlin (abychom jim bez vědeckých důkazů nepřiřazovali schopnosti, které nemají), nicméně pro členění obsahu volí systematické srovnání lidských a rostlinných smyslů. Tento postup je názorný a pochopitelný i pro laickou veřejnost a autorovi, který se obejde bez složitých termínů, umožňuje nastínit odlišnosti v životních potřebách živočichů a rostlin. Ty jsou schopné vnímat a reagovat na všechny základní podněty z prostředí podobně jako my, a mnohdy jsou jejich rozlišovací schopnosti ještě bohatší, optimalizované pro životní strategii přisedlého organismu, získávajícího energii fotosyntézou a vystaveného mnoha stresům.

Jednotlivé kapitoly přibližují nejen všech pět základních smyslů, ale odkrývají také paměťové schopnosti rostlin a míru vědomí, se kterou pociťují samy sebe i dění v okolí. Nabízejí se tu fascinující paralely mezi rostlinnými a lidskými smysly, všechny doložené četnými pokusy. S těmi prvními přišel mimo jiné Charles Darwin, který byl světem botaniky fascinován a se svým synem Francisem vybudoval základy, na nichž pak mohli stavět další učenci. Čtenář je proveden i vývojem experimentálních metod výzkumu, od prostých sledování reakcí rostlin na odlišné světelné podmínky nebo na různé mechanické podněty až po nejmodernější úpravy na molekulární a genetické úrovni. Chamovitz prezentuje protichůdné výsledky různých badatelů a vysvětluje, proč jsou některé studie považovány za pochybné. V tomto ohledu je přísnější než italští vědci Stefano MancusoAlessandra Viola v knize Vnímavá zeleň a odmítá uvažovat v termínech citlivost nebo inteligence.

Botanické novinky v detailu
Nenápadná, tenká publikace může na první pohled působit dojmem, že se tématu dotkne jen okrajově. Opak je pravdou. Poznáme v ní do hloubky, jak je svět rostlinného vnímání neobyčejně bohatý. Nezbývá než žasnout, že například současná molekulární biologie popisuje u zástupců flóry dvanáct světelných receptorů, zatímco oko člověka disponuje receptory čtyřmi. Že byliny reagují na zvuk a bzučení opylovače je pro ně signálem, aby začaly připravovat nektar. Odpovídají na dotek, a jejich pohyb se dá někdy dokonce nazvat tancem. Mají značné paměťové schopnosti a neuvěřitelnou dovednost předat své vzpomínky potomstvu. A že například parazitické druhy disponují i dobře vyvinutou chutí, když si vybírají svou oběť. Přestože se autor zdráhá mluvit v souvislosti s rostlinami o jakýchkoli kognitivních funkcích a používat termíny jako nepodmíněné učení a inteligence, přece potvrzuje, že mají určitý způsob vědomí, jak jednoznačně prokázaly pokusy s anestetiky.

Kniha Daniela Chamovitze je čtivě zpracovaným počinem, přibližujícím konkrétní vědecký výzkum. Místy obsahuje základní data z fyziologie, která jsou běžnou součástí učebnic, zde jistě slouží lepšímu pochopení pro laické čtenáře. Zákonitě však zůstává především popisem mechanismů a rozhodně se nesnaží alespoň nastínit otázku, co je podstatou, co je oním oživovacím šémem. Autor připouští sdílenou společnou genetickou minulost, ale zdůrazňuje oddělenou evoluci. I kdyby nám ale byl cizí duchovní přístup ke všemu, co je na této Zemi, jsou tu poslední poznatky kvantové fyziky o univerzálním energetickém poli a poli kvantových informací, které by mohly s našimi dosavadními představami o schopnostech vnímání a prožívání rostlin zamíchat. Třeba budou součástí dalšího vydání.

 

Na podobné téma:
Stefano Manusco
, Alessansra Viola: Vnímavá zeleň
Peter Wohllben: Tajný život stromů
Wolf-Dieter Storl: Duše rostlin

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Daniel Chamovitz: Co rostlina ví. Průvodce smyslovým světem rostlin. Přel. Jana Krková, Viktor Žárský, Academia, Praha, 2020, 184 s.

Zařazení článku:

přírodní vědy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse