Hloubání mladého racka
Hrabal, Ondřej L.: Racci

Hloubání mladého racka

Rok po debutu vydává Ondřej L. Hrabal druhou básnickou sbírku. Texty jsou rozsáhlejší a v mnoha ohledech básničtější. Tato poloha autorovi sluší a mohla by být i nadále nosná. Básně působí svébytně a uchovávají si vnitřní kouzlo. Racci jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku.

Ondřej L. Hrabal vstoupil do veřejného kulturního života nejprve jako slamer. Dokonce se může pyšnit titulem mistra České republiky ve slam poetry za rok 2018. Těžko však říct, jestli je tento titul na poli české poezie vavřínem. „Opravdová“ poezie a slam poetry si totiž žily nezaujatě vedle sebe velmi dlouho. Básníci vydávali poezii, slameři zase občas publikovali soubory textů původně určených pro živý výstup. Čtení slamu však nikdy nebude mít takový účinek, jako když ho slyšíte naživo. Možná proto se slam a poezie začaly proplétat. Možná proto vznikly projekty, v nichž byla hlavním tématem poezie a kam byl zařazen i slam (projekt Poezie do škol). Možná proto slameři začínají vydávat básnické sbírky (z dalších třeba Tim Postovit, Filip Koryta). Česká poezie tak může získat nový impuls. Máme tu totiž autory, kteří umějí pracovat s publikem – otázka však je, jak si poradí se čtenářem. Hrabal na ni odpovídá svou druhou sbírkou. Pro něj to zjevně problém nebude.

Když Ondřej L. Hrabal vydával debutovou sbírku (Nezkoušej se usmát, JT’s nakladatelství, 2019), neměl ještě s publikováním básní žádné zkušenosti. Je nutno podotknout, že to byl krok velmi opatrný. Jeho texty byly povětšinou strohé a krátké. Až se někdy mohlo zdát, že to vlastně není poezie, ale jen jakési záznamy myšlenek a nápadů. Obecně texty působily hloubavě a nebály se občasného sarkasmu či ironie, ale pořád tomu chyběl poetický jazyk, básnickost. Rok po první knize vyšli Racci – dvacet básní srovnaných mezi dvě rozsáhlé básnické skladby. A po přečtení sbírky můžeme s klidem konstatovat, že se z autora skutečně stává básník. Jeho aktuální sbírka totiž na rozdíl od té předchozí nestojí na gestech, ale na slovech.

Texty z nové sbírky můžeme charakterizovat jako reflexivní lyriku. Její mluvčí je živoucí, hloubavý až společensky kritický a současně se nebojí být emotivní. Ve sbírce nenajdeme pouhé náznaky textů, střípky zajímavých nápadů, nýbrž ucelené básně, které sice občas nesou určitý dozvuk slamu (racci, buď koučem buď koučem buď koučem), ale rozhodně to není na škodu. Naopak to podporuje tempo a rytmizaci, což je u volného verše velmi vzácné a koneckonců i umné. Tento aspekt navíc místy dotváří i verš vázaný, který je do toho volného zakomponovaný. Nejsilněji je to zjevné právě v titulní skladbě racci. Básník využívá létající tvory jako metaforu k české malosti („racci / žerou odpad / jsou to češi / ptactva“) a tento motiv v jednotlivých básních několikrát opakuje, což napomáhá soubor držet pohromadě. Navíc ono opakování dává – i v tematicky rozdílných básních – významově smysl, není vyprázdněné ani uměle šroubované. Na druhou stranu tato metafora souvisí s určitou mírou společenské kritiky, která sbírkou prochází taktéž. Místy to funguje (racci), jinde zase ne (#fuckcovid19). Autor totiž občas sklouzává k mírné lacinosti (povzdech nad tím, že lyrický subjekt neumí dýchat s rouškou, případně, že chodí s obrazem na facetime). Některými obrazy jsme asi už zkrátka přesyceni, proto balancují na hranici kýče.

Nejzajímavěji působí básně, které bychom mohli označit za milostné. V nich autor prokazuje, že umí pracovat s jazykem a dokáže vyjádřit poeticky i nenadálé milostné rozpory: „ale když jsi včera přišla z práce / chtělo se mi nad nás kreslit hladinu“ (hladina). Básník působí v těchto polohách mnohem autentičtěji. Lyrický mluvčí zde funguje sám za sebe, básní: „v tvém světě / vzduch nikdy nemá mlhu / vlídnost váhu / úzkost konce“ (vlasce). V těchto textech nenalezneme žádnou pózu, jenom skutečný jazyk, obraz, pocit, emoci. Naproti tomu pak stojí například text (ne báseň), který sestává pouze z emotikonů (emoce 2.0.2.). Tato poloha ale zbytečně narušuje sílu sbírky. Báseň je obraz a emotikon bude vždy jenom emotikon. Můžeme to sice považovat za hru se čtenářem, ale vzhledem ke svébytnosti textů, ucelené motivické výstavbě (opakující se motiv racků, tematizace lásky, společenská kritika) vyznívají takovéto pokusy prázdně.

Racci jsou autorova druhá kniha a troufám si tvrdit, že jeho první básnická sbírka. Básník začal opečovávat slova, netouží jimi pouze šokovat. Obecně píše Hrabal dobré texty a prokázal, že umí psát i významově silné básně. Zejména když píše autenticky, nepohoršuje se, ale prožívá (vlasce, utíkat). To čtenář zajisté ocení, stejně jako zasněné malby Petry Ponzové, které ladně doprovází básně. Po vizuální stránce se podle mého názoru jedná o zatím nejvydařenější básnickou sbírku z JT’s nakladatelství. Hrabal v české poezii bez problémů obstojí, doporučuji ho bedlivě sledovat, neboť jeho umělecký výraz pomalu dozrává.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse