Přepjatě podjatí upjatě korektní

Přepjatě podjatí upjatě korektní

Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.

Poslední dobou a posledním časem v televizi i rozhlase mnohá politička a mnohý politik, každá moderátorka a každý moderátor už zcela přirozeně oslovuje své posluchačky a posluchače, hosty a hostky velice pečlivě, aby někdo nezůstal stranou. Ve Francii (pardon: v zemi francouzské a v kraji francouzském) se teď horkým tématem stalo zájmeno „iel“ (tvar, který je amalgámem zájmen „il“ a „elle“, tedy „on“ a „ona“). Některé a někteří mluvčí ho užívají pro označení nebinárních osob, může ale sloužit i v případě, že se mluví o jisté osobě a není jasné, jakého je rodu (nemusí jít jen o nevůli rod označit, ale také o případy, kdy je třeba zahrnout možnost, že jde o ženu nebo muže, aniž by se užitím výrazu jedno řešení podsouvalo). V těchto dnech neologismus „iel“ zařadil do svého reportoáru tradiční slovník Le Robert. Jenže ouha, i ten má tvary: „iels“ (plurál tvořený analogicky jako pro mužský rod)... a ovšem rovnou i „ielle“ a „ielles“ (na první pohled usouvztažnitelný s rodem ženským). A jsme, kde jsme byly a byli. Tedy Francouzky a Francouzi jsou, kde byly*i.

Tahle věc samozřejmě neleží jen v hlavách francouzských, podobné zapeklitosti se řeší též u nás. A mně se pořád vrací ta otázka, kdo je tu upjatě korektní, a kdo zase zatvrzele zpátečnický. Zatím se řadím k těm druhým, budu tedy zde níže psát postaru a s klidem v rodě mužském – aby to lépe odsýpalo. Potřebuji se totiž dostat ještě k tomu, kdo je přehnaně citlivý.

O „sensitivity readers“ se zmiňovala už jedna naše zářijová glosa. Podle zpráv z francouzského edičního zákulisí, jimž se ve dvou podrobných článcích věnoval profesní týdeník francouzských nakladatelů Livres Hebdo, začíná být zcela běžnou praxí, že buď už přímo autor sám, nebo posléze nakladatel jako jeho zástupce zadává text k přečtení někomu z okruhu těchto velmi citlivých lektorek (ano, bývají to především ženy) či lektorů označovaných anglickými přízvisky „sensitivity readers“. Dohlížejí na to, aby v knize nezůstala pasáž nevhodně opomínající inkluzivní výrazy, nešetrně pracující s kulturním dědictvím nebo napsaná tak, že by se někoho mohla nepříjemně dotknout. Podle těchto nových odborníků je třeba dbát na to, aby (cituji) „kavkazská spisovatelka nezačala vyprávět příběh potomka otroků“. Už před dvěma lety popsal účelnost podobného lektorátu Julien Suaudeau ve svém blogu. Vysvětluje, že v USA nikoho neudivuje, že se autor románu chce pojistit, aby nešlápl do... porcelánu, podobně jak už dávno činí tvůrci hollywoodských filmů. Nejde prý o žádný kulturní teror nebo zbytečnou cenzuru, jen šikovný způsob, jak se vyhnout problémům. Zvyk krýt si záda má naopak pomáhat, aby to, co chce kniha sdělit, nebylo zbytečně rušeno nějakým parazitickým šumem. Suaudeau upozorňuje na to, že problematika, která se na téma ohleduplnosti a předjímání možného ublížení nabalila, svádí k mnoha absurdním výkladům (smí muž ve svém díle použít jako vypravěčku ženu? je možné, aby se dospělý autor vciťoval do dětského hrdiny? jak může běloška psát o životě černošky? lze popsat strasti arachnofobika, když poruchou netrpíme sami?). Může také vyvolávat další úskalí, třeba zpochybňování obsahu termínu „realismus“ nebo zavržení dialogu jako prostředku výstavby textu... A nakonec se vrací (v dějinách literatury nijak nová) otázka, jak je to s „pravdivostí“ literárního díla. Může čtení nebo sledování filmu někomu ublížit? Suaudeau není jediný, koho napadá, že snaha předjímat situace, které by mohly příliš citlivým čtenářům divákům vadit, snadno povede k tomu, že umění bude tak konformní, že nikoho neosloví.

Loni se tématu citlivých předčtenářů věnovali v kulturním týdeníku Les Inrockuptibles a při té příležitosti sebrali celou řadu názorných příkladů, kdy si autoři a nakladatelé pochvalovali, jak to jednotlivým edičním projektům pomohlo. Ukázalo se, že záběr kontrolního čtení je obrovský, tak například: když bílý muž píše o rasismu a nadřazenosti bílé rasy, je dobré dát text k přehlédnutí oku jiné barvy; dětské knížky mohou po tomto připomínkovacím řízení získat autentičtější vyznění a zbavit se nepotřebných stereotypů; nejmenovaná autorka detektivky údajně uvítala upozornění lektorky, že v popisu psa, který přišel o nohu, nemůže používat označení „zmrzačený“ nebo „znetvořený“, protože by se tak mohla nechtěně dotknout čtenáře*ky s hendikepem; malé nakladatelství Monstrograph takovou odbornou poradu ochotně využilo, než přistoupilo k vydání eseje autorky Pauline Harmange nazvané Moi les hommes, je les déteste (Já teda muže nesnáším) nebo knížečky od herečky Lou Sarabadzic Poétique réjouissante du lubrifiant – tedy Potěšující poetika lubrifikantu, obracející se k osobám bez rozdílu věku, pohlaví a názorů. Zástupci*kyně sensitivity readers se hájí, že literární díla necenzurují, pouze vylepšují. Pečují o to, aby dílo „negativně nezasáhlo žádného čtenáře ani žádnou komunitu a aby se vyhnulo jakékoli polemické odezvě na sociálních sítích“. Hájí se tím, že žádné dílo nemůže stavět na diskriminační rétorice. A pokud z ní vychází, pak prý jistě nejde o kvalitní počin. Hranice toho, co je dobré a špatné, jsou zkrátka různé. Jeden z kritiků senzitivního posuzování knih ostatně namítl: jestlipak někdo radil Flaubertovi, když popisoval svět očima Emy?

V této souvislosti už nepřekvapí, že v Kanadě nedávno vyřadili z knihoven pět tisíc komiksových alb, v nichž vystupují světoznámí hrdinové Tintin, Asterix a Lucky Luke. S vlnou odporu k této literatuře se svezly dokonce vybrané knihy pro mládež od místních autorů. Třicet knih bylo obřadně spáleno na hranici, popel měl být posléze použit jako hnojivo k nově zasazenému stromu, aby se tak negativní energie obrátila v pozitivní. Zbylé svazky šly do stoupy. Za akcí s dobrým marketingem stála bojovnice za odkaz původního obyvatelstva Suzy Kies. Komiksy odsoudila, protože negativně prezentují ženskou sexualitu, nevhodně ukazují nahotu, užívají nepřijatelné jazykové prostředky, projevují neúctu ke kulturnímu odkazu, pokřivují výklad dějin. Jejich odkaz je tedy nulový a patří do koše.

Spřízněnou pozici „gender editor“ zavádějí i některá média. Dotyčný*á má dohlížet na vyrovnané zastoupení zástupců obou pohlaví, a to nejen v textech, ale i v prostředí, kde vznikají: je pochopitelné, že je třeba dohlédnout na to, aby o ženských tématech psaly jen autorky. Že nastal čas hlídat, jestli všechna vyjádření správně zahrnují jak muže, tak ženy (chce se mi namítnout: a co mladí a staří, introverti a extroverti, sportovci a inťoši, malí, tlustí, chlupatí, hodní, bezzubí, holohlaví, kozaté, prchlivci, vyjebávači, vztahovační, co psi, kočky, koně? a bouřky? větry a deště?). Zmíněné pracovnice ale mají údajně kontrolovat i to, zda při redakčních poradách muži neskáčou ženám do řeči a nechají je domluvit. Takhle to asi zní jako prkotina, ale všichni uznáme, že nemusí být. To se jen zase ztrácí ta podstata. Co že jsme to chtěly*i probírat?

Ještě ten feministický překlad. Noémie Grunenwald už dva roky překládá z angličtiny díla angažovaných autorek (Julia Serano, bell hooks, Dorothy Allison). Na podzim vydala knihu, v níž se zamýšlí nad úskalím své nové profese. Vysvětluje v ní například, jaký je rozdíl mezi překládáním feministických textů (tzn. textů s feministickou tematikou) a feministickým překladem: touto metodou lze totiž překládat jakýkoli text. Znamená to zaměřit se na to, aby v textu nepřevažovalo mužské hledisko. Tak třeba: musím každé „they“ převést jako „oni“, nebo proč užívat generické označení „příslušníci feministického hnutí“, když přes 90 % dané skupiny tvoří ženy? Nejde přitom jen o mechanické užívání dubletních tvarů (dělníci a dělnice), ale i o různé zobecňující (není vždy nutné mluvit o „předsedovi“, dá se zaměnit za „předsednictví“) nebo rodově nerozlišující výrazy, a v neposlední řadě i neologismy (ve francouzštině se vedle výše uvedeného „iel“ rozmáhá třeba i „celleux“ – novotvar zahrnující tvary pro „tyto“ a „tito“). Noémie Grunenwald se ale nezdá: leží jí na srdci, že je třeba rovněž myslet na to, aby se v důsledku těchto drobných změn neposunulo poselství výchozího textu.

Překladatelka má podle svých slov výhodu, že nejprve prostě překládala texty s feministickou tematikou, a teprve posléze se stala tou, která „překládá feministicky“. Na otázku, zda je nutné být feminista*ka, když člověk chce tuto metodu používat, odpovídá: „Překládat feministickou knihu mohou překládat překladatelé a překladatelky, kteří nejsou feministé či feministky. Ale proč nevyužít služeb feministických překladatelek, když je máme k dispozici?“ A sahá k dnes již slavnému příkladu překladu básně Amandy Gorman. Říká, že není důvod zadat tuto práci bílé osobě, která ji sice nejspíš přeloží dobře, ale má dost práce i tak. Není tedy lepší přidělit takovou zakázku osobě z minoritní skupiny, která by podobnou smlouvu jinak těžko dostala? Svěřit ten úkol černé překladatelce, jíž je tato poezie blízká, zná její kontext a zná zkušenost autorky, tím pádem bude schopna předat politické pozadí díla, a tím pádem vytvoří lepší překlad. Má to ostatně i symbolické a ekonomické pozadí. Překladatel*ka Amandy Gorman se dostane na výsluní. Je tedy namístě zakázku nabídnout někomu, komu to pomůže na cestě ke zviditelnění. Hodí se ovšem pohlídat též další okolnosti. Nelze vyzdvihovat skutečnost, že se o překlad postarala černá žena, pokud by nebyla také náležitě finančně odměněna. (V tomto místě už se zdá komentář značně předpojatý: není jasné, jak Grunenwald došla k tomu, že právě černošská překladatelka by měla mít na trhu překladatelské práce takto nerovné a vysloveně ponižující podmínky.)

A už jen krátce, k té podstatě. V nominacích na francouzské literární ceny se letos – jako obvykle – objevily romány povrchnější, hlubší i zcela závažné. Jejich autoři vyprávějí o válkách, chudobě, násilí, o vyčleňování a utiskování nevinných, o incestu, o lhaní a podvodech, překrucování reality i dějinných událostí. Jistě, i každá maličkost se může stát velkým zlem. Ve světle všech těch příběhů se nicméně ta dnešní upjatá snaha neublížit někomu tím, že použiju generické označení, zdá jako zbytečně malicherná. Alespoň mně, která se neurazím, když budu označena jako autor této glosy.

ILiGlosa

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

A.P.Lamer,

Dnešní doba je nejen hysterická (tedy jako hyperkorektní), ale taky nesnášenlivá a pěkně tekutá, a plavou v ní pošahaní aktéři s tím svým tekoucím svědomím (jak už někdo někde zmínil) a vůbec netuší, kde je "nahoře" a kde "dole" v přirozenosti světa. Jestli je někdo exhibicionista a potřebuje na potkání sdělovat, že je (např.) nebinární (nebo bůhví jak jiný), tak má problém; a my taky - je to ještě člověk nebo jen jakási předefinovaná hříčka přírody? A těžko se to poznává, ale je inflace všeho, tedy i psaného textu. Předpokládám, že tenhle humbuk v příštích generacích zase vyšumí. A mimochodem..., mně je to jedno :)

Jirka Š.,

Jovanko, díky za hezkou a rozumnou glosu, na kterou jsem narazil teprve dnes. Považuji korektnost za velmi přínosnou, pokud to znamená, že se nebudeme zbytečně urážet a že budeme ctít fakta. To je věc, která by rozhodně pomohla při přežití v dnešní hysterické době. Naopak ji považuji za civilizační nebezpečí, pokud je praktikována jako cenzura nově vznikajících děl a jako ničení těch již vzniklých. Jako největší problém vidím otázku reprezentativnosti. Opravdu příslušníci chráněných skupin stojí o ochranu strážců korektnosti? Opravdu s nimi sdílejí stejné názory a životní pocit? Nebo si korektoři jen uzurpují hlas mlčící většiny, jako se to v minulosti mnohokrát stalo a nikdy z toho nepošlo nic dobrého? Dnes jsou opět zájmy některých vybraných skupin (nejspíše aniž by to samy chtěly) vyzdvihovány nad zájmy ostatních. Mně třeba uráží, hlavně ve filmech, záplava zbytečných vulgarismů. Mají lidé obtěžovaní vulgarismy nárok na sensitivního korektora? Nemají. Také mi vadí, opět nejčastěji ve filmu, nechutné násilné scény. Má taková skupina diváků svého korektora? Nemá. V dětské literatuře, aspoň v té české a často překladové, mě uráží krkolomný a nepřirozený jazyk. Ochrání někdo mě a mé děti? Neochrání. Já o žádnou ochranu ani nestojím, žádné skupině ji nezávidím, a pokud ji má, tak ji hluboce lituji, protože si proti ní zbytek společnosti vypěstuje alergickou reakci. Takováto korektorská praxe a ideologie, která za ní stojí, v důsledku vytvářejí příkopy ve společnosti a  vynášejí k moci nebezpečné politické síly.

Alan Beguivin,

Dnešní dobu je lepší nekomentovat a pokud to jde, vyhýbat se jí - aspoň tak to vidím já.

I.Jergl,

Jsem z jinošství postižený revmatismem, tedy jsem zdravotně postižený, pilnou progresí nyní na vozíku. Vyhrazuji si proto právo, že jen já nebo mně podobní,ať umíme nebo ne psát či překládat, budeme psát o pohybově postižených nebo překládat díla, kde se o nich píše! Už v tomto smyslu uvědomuji všechna dosažitelná nakladatelství a časopisy. Svůj k svému!
Ivan -revmatik

Mirka,

Hyperkorektnost vnímám jako úpadek a ne pokrok.
Díky za článek.

Barbora Tite ,

Uf.

Magda de Bruin,

Ale přesto, neměly by se věci posuzovat případ od případu? V mém posledním překladu (vzpomínky nizozemské židovské odbojářky, která skončila na podzim 1944 jako politická vězeňkyně v Ravensbrücku) je věta o příjezdu velké skupiny vězeňkyň z Osvětimi počátkem roku 1945: „Vypadaly východoevropsky, vyhladovělé, nemocné, nemyté, vyčerpané.“ Nemáte chuť se přinejmenším autorky zeptat, co tím přesně myslí? Není něco na tom, že určité stereotypy opakujeme bezmyšlenkovitě, někdy i tváří v tvář lidem, kterých se týkají, a vůbec nás nenapadne, že by se jich něco mohlo dotknout? Nejsem advokát „sensitivity readers“ (jak koneckonců vyplývá i z mých glos na to téma), ale nemůže tahle přehnaná vlna přinést i něco pozitivního – že v běžném styku (nemluvím teď o literatuře!) začneme víc myslet na to, co říkáme a proč to vůbec říkáme? (Jen pro ilustraci: zmíněná autorka ve stejné knize popisuje své blízké přátelství v Ravensbrücku s Češkou Valy – na ni by tu svou definici východoevropského vzhledu určitě nevztáhla, týkala se jen anonymního davu žen, které nereagovaly na její volání, jestli jsou mezi nimi Holanďanky.) Příznačné ostatně je, že velká záchranná akce švédského Červeného kříže na konci války se týkala přednostně západoevropských vězeňkyň.

Veronika Kreslová,

Konečně to někdo veřejně pojmenoval. Díky, Jovanko.

Marcel Švec,

V podstate plíživé zavádzanie cenzúry. Aj za socializmu museli autori byť správne ideologicky školení, tak sa to pekne vracia v miernej obmene. Problém je, že západ 40 rokov komunistickej totality nezažil a táto historická skúsenosť mu chýba. Bojím sa kam daleko až tieto hnutia a iniciatívy (gender, woke, LGBT+) zájdu.

Drahomíra Rezková,

Výborně napsáno, děkuji autorovi.

Magda de Bruin,

Jen pár glos: to, co provádí ta překladatelka pod názvem „feministické překládání“, podle mě v podstatě dělá každý (dobrý) překladatel: totiž že při překladu využívá možností, které mu skýtá cílový jazyk, i když v orig. nejsou. Do takové kategorie bych řadila např. angl. zájmeno „they“, ve fr. „ils / elles“. Ale může se to týkat i obecnějších věcí – třeba při překládání z nizozemštiny do češtiny využití toho, že v českém literárním jazyce je zavedenější používat i hovorové prvky apod. Jestliže Grunenwaldová navíc překládá texty „angažovaných autorek“, je to zřejmě v souladu s duchem těch textů (a se souhlasem autorek) – takže ani z toho hlediska se mi to nezdá až tak revoluční, i když se nás překladatelka snaží přesvědčit o své výjimečnosti. Co se týče básně Gormanové a honorářů, do své zářijové glosy jsem nakonec nezařadila ještě jednu perličku: fríský překlad (fríština je jazyk fríské menšiny v Nizozemsku) pořídila fríská nakladatelka (nakl. Grotesk) a autorka jedné básnické sbírky Friduwih Riemersma, ale agent Gormanové si i u této příslušnice etnické menšiny vynutil lektorku tmavé pleti. Riemersma na překladu pracovala týdny. Choulostivosti v překladu pak posuzovala fríská všestranná muzikantka a producentka tmavé pleti Michelle Samba - strávila s překladatelkou dva dny, vedlo to ke změně sedmi slov. Překladatelka poslala nakladateli fakturu na 500 eur, lektorka na 2000 eur. Až když nakladatel pohrozil, že báseň nevydá, došlo k jakési dohodě (každá 750 eur), a tak fríský překlad v nákladu 500 ks přece jen mohl vyjít. A ještě třetí poznámka: doposud jsem nezaznamenala, že by někdo bral ohled na stereotypy týkající se „Východoevropanů“ (za 2000 eur je budu mileráda vychytávat)...

Libor,

Děkuji za text.

Problematika hyperkorektnosti a ataky woke lidí se netýkají jen literatury, performativní umění je zaplaveno nebývale. V posledních době jsem zaregistroval alarmující zprávy s titulky jako "Translidi musí hrát jedině translidé. Být Dánskou dívkou byla chyba," přiznává herec Redmayne / Vánoce bez Louskáčka: Taneční soubory mají problém s „rasistickým“ dílem / Činoherní klub přestává uvádět McDonaghovu hru, agentura žádá černošského herce / Uznávaný hudební skladatel pustil studentům film Othello z roku 1965. Ti ho obvinili z rasismu ... Smutné je to. Smutné.

Anonym,

Uplne mi mluvíte z duse. Cely tento tyjatr mi bylo umožněno pozorovat z bezprostřední blízkosti francouzského akademického prostředí, totálně nasáklého ideologii woke amerických kampusu. Francie se proti teto nove kulturní revoluci sice bráni, sec muze (především tím, ze se odvolává na svůj republikánský universalismus), presto se nam tu za posledních pet let rozmohl takový nešvar... Cele je to ještě mnohem horší, nez popisujete, neboť to nezůstava u kulturní produkce. Tak naprikald studentské odbory UNEF prosluly tím, ze pořádají schůze, na kterých mají zákaz participovat muži ci běloši. Namodro obarvené neofeministky vedou na univerzitách zakopou válku proti "hetero-patriarchatu" a pak vesele pochoduji s islamisty na demonstracích. Společným jmenovatelem všech těchto tendenci je hluboka nenávist k zapadni civilizaci a vůle zničit ji. Nekteri francouzští intelektuálové (cf. Pascal Bruckner) také poukazuji na podobnost tohoto sekulárního náboženství (jednotlivci, kteri se k němu hlasi, vskutku projevuji takřka náboženské chování) s americkým evangelickým puritanismem.

Gregor,

Skvělé, děkuji.

E. U. Garp,

Vynikající!