Trojí putování na nejvyšší vrcholky evropských zemí
Orgoník, Daniel: Nejvyšší vrcholy evropských zemí

Trojí putování na nejvyšší vrcholky evropských zemí

Jak se dá psát o zlézání nejvyšších evropských hor? A je možné v podobných aktivitách hledat i jiný přesah než krásné výhledy?

Do hor se lidé po staletí vydávali neochotně, se strachem a spíše z nutnosti. Když objevili, že vlastně mohou být i děsivě krásné, stala se z „dobývání“ nejvyšších vrcholků skoro móda. Současně vypukly závody o to, který národ uspěje jako první. Polská filozofka Margret Grebowicz v rozhovoru pro radio Wave tvrdí, že horolezectví je „vysoce koloniální činnost“, a jako příklad uvádí Evropany dobývající asijské vrcholy. Její poznámka se ale týká i národů, které si s kolonialismem tradičně tolik nespojujeme. Když se například Poláci pokoušeli o první zimní zdolání K2 v Pákistánu, v něčem to prý připomínalo olympiádu: „Jsme v tom dobří, děláme to kvůli Polsku.“ Oficiální slogan tehdy zněl „K2 pro Polsko“. Profesor geologie Henrik Svensen potom v publikaci Uhranuti výšinami. Dějiny hor a proč nás přitahují s ironií popisuje, jak byli Norové zklamáni, když na jejich třetí nejvyšší horu Store Skagastølstind jako první vystoupal Angličan. „Jsme přece národ horalů a není příliš lichotivé, když se ve výstupu na vlastní horské vrcholy necháme předběhnout od cizinců,“ stěžoval si prý tehdy jeden novinář.

V Evropě už zmíněné závody skončily, všechny nejvyšší hory už byly zlezeny, což ale neznamená, že by se na ně někteří nevydávali dále. Česky vyšly relativně krátce po sobě hned tři knihy, které pojednávají o dobývání nejvyšších vrcholků evropských zemí (dokonce včetně Vatikánu). Mimo jiné ukazují, že u nedávno vzniklých států typu Kosova se otázka nejvyšších hor teprve vyjasňuje (kvůli nedostatku přesných měření a nejisté lokalizaci hranice). V Dánsku bylo hledání nejvyššího bodu rovněž komplikované a pomyslný „vítěz“ se několikrát měnil, naposledy v roce 2005, kdy prý byly dva konkurenční vrchy prohlášeny za jeden vrchol. (V Litvě došlo ke změně jen o rok dříve). A ve více zemích se hledači nejvyšších vrcholků může stát to, co popsal už Karel Čapek ve svém cestopisu Cesta na sever, totiž že člověk danou horu marně hledá autem: „A když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet; i řekli mu, že ji právě několikrát přejel.“ Nejasnosti se ale dají najít i ve výškách: Francie a Itálie se prý přou, na kterém z území leží nejvyšší bod (vlastně sněhová převěj) Mont Blancu.

Nejstarší ze tří zmiňovaných titulů je publikace Nejvyšší vrcholy evropských zemí (Alpress, Frýdek-Místek, 2016) od Daniela Orgoníka, jež se nejvíce blíží klasickému průvodci: je vybavena barevnými mapkami i popisy různých variant, jak se dostat na vybraný vrchol. Umělečtěji zaměřená je publikace Koruna Evropy: Průvodce po nejvyšších vrcholech Evropy. Jejím autorem je Jaromír Zaoral, cestovatel a fotograf. Živí se focením svateb a pro firmy a ve volném čase podniká vlastní dobrodružné expedice. Jeho velkoformátová kniha vyniká profesionálními fotografiemi, které autor doprovází svými často humornými zápisky o tom, jak se na jednotlivé vrcholy klopotně dostával a jak kupříkladu svým rozvláčným focením naštval přítelkyni (případně při zdlouhavém sestupu uvažuje, kolik by za svoji partnerku mohl dostat velbloudů). Jako svého inspirátora uvádí i zmíněného Čapka. Zaoralův styl se poněkud blíží knihám cestovatele Ladislava Zibury, který byl jedním z oficiálních „kmotrů“ knihy. Zaoral ovšem nedosahuje míry jeho tragikomiky ani hloubky poselství o tom, že v podstatných věcech jsou si lidé všude podobní, což ale při daném rozsahu ani nebylo možné. Volba tohoto stylu se ostatně jeví jako trochu problematická, protože cíle jsou u obou protikladné: Zaoral má vždy vytčenou metu, které chce v krátké době dosáhnout (všechny vrcholky slezl či vyjel během 361 dnů), naopak u Zibury je často jeho jediným plánem „jít pěšky a jít dlouho“. Zaoral ale svoji knihu různě oživuje, například zapojením hlasů slavných horolezců, jako je Radek Jaroš.

Třetí knihou na dané téma je Naše putování po nejvyšších vrcholech evropských zemí. Jejími autory jsou manželé Jiří a Eva Pazderští. Obecně v ní vyzvedávají to, že „evropský horský svět s množstvím přírodních divů už nemůže být rozmanitější“. Díky tomu, že je Jiří Pazderský geolog, kniha přibližuje také způsob a dobu vzniku daných pohoří i některé kulturně-historické zajímavosti. Například o posvátném masivu Olymp kniha uvádí, že tam byl vstup přísně zakázán, aby bohové na něm přebývající nebyli rušeni. (I když, dodejme, podle některých pramenů se tam v době antiky konaly náboženské poutě). První novodobý zdokumentovaný výstup na nejvyšší bod zmíněného masivu – jménem Mytikas – se uskutečnil relativně pozdě, až v roce 1913 (provedli jej dva Švýcaři doprovázení Řekem). To slovinský Triglav byl ošklivě řečeno „pokořen“ už roku 1778. „Zhruba od poloviny 19. století se v rámci probouzejícího se slovinského národního povědomí stalo mezi inteligencí jakousi národní povinností vystoupit na tuto horu. Tento nepsaný zákon platí dodnes, každý Slovinec by měl na Triglav vyjít alespoň jednou za život,“ uvádí kniha v doslovné shodě s Wikipedií. A autoři k tomu dodávají: „Takže mezi správné Slovince už tedy patříme.“

Je to myšleno v nadsázce, ale podobné snahy o podchycení důležitých evropských hor mohou poukazovat na skutečnost, že se někteří Češi začínají pomalu cítit i Evropany. V tom duchu, který naznačovala kniha Evropa, náš domov (Albatros 2018), která souhrnně líčila geologickou, přírodní a historicko-kulturní rozmanitost našeho kontinentu: „Domov je složen z několika soustředných kruhů. Když jsme malí, tak je to jenom dům, ve kterém žijeme. Později se jím stává obec či město i další země… Naším domovem jsou někdy Čechy, někdy docela i velký kus Evropy. Tady žijeme a tady nalézáme sami sebe.“ Což je možná důležitější než tvrzení Margret Grebowicz, že horolezectví samo je „dost evropský sport“. Ostatně na zlezení některých nejpamátnějších hor (jako Říp či Blaník) ani člověk nemusí být horolezec…

 

Daniel Orgoník: Nejvyšší vrcholy evropských zemí. Alpress, Frýdek-Místek, 2016, 144 s.
Jaromír Zaoral: Koruna Evropy. Průvodce po nejvyšších vrcholech Evropy. CPress 2021, 320 s.
Eva a Jiří Pazderský: Naše putování po nejvyšších vrcholech evropských zemí. Gentiana, Jilemnice, 2020, 239 s.

 

Na podobné téma:
Henrik Svensen
: Uhranuti výšinami
Francesco Petrarca: Výstup na Mont Ventoux
Hana Rysová, Václav Vokolek: Svět kamenů
Simon Schama: Krajina a paměť

Přehled

Zařazení článku:

přírodní vědy

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse