Moře a spodní proudy dějin
Romancov, Michael: Námořní slepota

Moře a spodní proudy dějin

První samostatný titul známého českého politologa předkládá stručné dějiny globalizovaného světa viděné mořskou optikou a navrch přidává i výhledy do budoucnosti. Čtenáři se tak dozvědí, kdy se vrátí korzáři nebo proč Ameriku neobjevili Číňané.

Už desítky milionů let se na našem území nenachází žádné moře, snad jen trilobiti jako jeho hodně dávné pozůstatky. Přestože některé básnířky či dramatici o přímořských Čechách bájí, musí se Češi za mořskými vlnami vydávat do zahraničí. V době, kdy se ještě neprovozovala masová plážová turistika, tak občas obyvatelé dnešního českého území upadali až do extatických stavů, podobně jako třeba Jan Neruda: „Hledáme něco mimo sebe a ono je to všude, v nebi i v moři i v nás!“ Ostatně, jak poznamenává esejistická Kniha o moři, voda a meditace odjakživa patří k sobě. Většina Čechů má i dnes s mořem spíše krátkou zkušenost z letní dovolené. Existují ovšem výjimky, mezi které patří (vedle prozaika a námořníka Lubomíra Martínka) i český politický geograf a komentátor Michael Romancov. Jak prozradil v podcastu Deníku N, dvoje prázdniny strávil na pobřeží Atlantského oceánu u svých prarodičů-vědců, kterým při jejich výzkumu pomáhal zabít 126 žraloků. Na téma moří a oceánů nedávno vydal knihu Námořní slepota, která ale naštěstí nelíčí vraždění mořských živočichů. Autor v ní místo toho s erudicí, vtipem i zápalem vysvětluje význam moří a oceánů v lidských dějinách i v současnosti, význam, který nám suchozemcům nemusí být na první pohled patrný nebo pro který jsme někdy doslova „slepí“.

Nevýznamný kousek země centrem světa

Romancov konstatuje, že moře a oceány hrají obrovskou roli ve fungování současné společnosti a propojují celý svět: představují stěžejní dopravní tepny, zdroj obživy pro miliardy lidí, zásadně ovlivňují klima a v nemalé míře předurčují mezinárodní mocenské vztahy. Vysvětluje, že právě díky schopnosti plavit se po širých oceánech se z Evropy, po staletí nepříliš významného a nerozvinutého kousku Eurasie, stalo obchodní a mocenské centrum světa. Jazyky Angličanů, Španělů a Portugalců patří díky tomu k nejrozšířenějším na světě, i když samotné Portugalsko má nyní o něco méně obyvatel než třeba Česko – v určitou dobu se totiž Indický oceán a jeho okrajová moře proměnily v „portugalské jezero“.

Autor v knize předkládá kondenzované dějiny globalizovaného světa viděné „mořskou“ optikou. Nejde rozhodně o suchý výčet důležitých námořních bitev, některé velmi slavné a významné v knize dokonce ani nejsou zmíněny. Romancov se snaží spíše o postižení hlubších historických trendů a zákonitostí, o vykreslení toho, jak odlišně si různí historičtí hráči dokázali poradit s šancemi i hrozbami, které pro ně v jejich situaci moře představovalo, tedy zdali bylo spíše spojnicí, nebo konfrontační zónou či ohrožením. Například zatímco Evropané dokázali svoji příležitost v 15. století efektivně využít k objevitelským (a následně uzurpátorským) výpravám, Číňané v témže století nejprve uskutečnili několik zámořských výprav, načež svoji flotilu zničili. Zřejmě tak učinili proto, že jim tyto výpravy připadaly příliš nákladné a nedostatečně ziskové. Dodejme, že antropolog Ivo T. Budil ve své knize Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase (ještě z doby, než se dal na politiku) kladl oproti tomu důraz na to, že Číňanům šlo spíše o demonstraci moci a zvýšení prestiže své země a vládnoucí dynastie než o zisk.

Suchozemský generál a rozbouřené moře

S humorem Romancov píše o „suchozemských“ generálech typu Napoleona, kteří připravovali zdánlivě geniální plány, jež ale nebraly v úvahu, že pochodující jednotka a plující loď prostě „nejsou totéž“ a že mapa na stole se sice „rozbouřit nedokáže“, ale moře ano, čímž dokáže všechny zhatit. Zmiňuje i možná méně známé události související s paradoxním chováním námořníků. Jako když 21. června 1919 internovaní němečtí námořníci u Scapa Flow záměrně potopili přes padesát svých lodí, aby je nemuseli předat Britům, což autor označuje za „největší akci v dějinách německého námořnictva“. Později zmiňuje potopení britských bitevních lodí Prince of Wales a Repulse roku 1941. Vítězní Japonci, pro které bylo právě britské námořnictvo dlouho vzorem, ovšem na místě možná z pověrčivosti nebo strachu shodili věnec. Šlo totiž o triumf, který u nich prý vyvolával uspokojení i mrazení: „Žák právě dokázal ponížit svého učitele.“

Romancov zmiňuje i některé překvapivé plány, jak radikálně změnit geopolitickou situaci, jako když chtěl Sovětský svaz v důležitých lokalitách, mimo jiné podél pobřeží USA, vybudovat soustavu umělých betonových ostrovů.

Korzáři budoucnosti

Autor střídá úhly pohledu: někdy líčí technické detaily lodního či zbrojního mechanismu, jindy vyzývá čtenáře, aby zvolili makroperspektivu a podívali se třeba na prostor, který zaujímají státy NATO, až z vesmíru. Při tom všem hledá obecné zákonitosti, které se uplatňují napříč staletími, a na jejich základě odhaduje budoucí trendy: s ohledem na aktivity tzv. soukromých armád například předpovídá, že vedle pirátů se možná časem začnou po mořích prohánět i lodě ozbrojenců fungujících na způsob korzárů.

Romancovova kniha vhodně doplňuje esejistické či kulturně-historické publikace, které u nás o moři vyšly (Breviář Středomoří, NLN, 2002). Současně jde již o několikátý český titul, který se zabývá problematikou geopolitiky. Už třeba Robert Kaplan v publikaci Pomsta geografie. Co mapy vyprávějí o příštích konfliktech a boji proti osudu rozebíral význam toho, zda má nějaká země přístup k moři. Námořní slepota je ale první v češtině dostupná geopolitická práce specializující se právě na moře. I po jejím přečtení samozřejmě můžeme o mořích snít a přemýšlet, snad už ale informovaněji.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse