Jak vnést do temnoty světlo
Čornejová, Ivana: Temno

Jak vnést do temnoty světlo

Na Jiráskovo Temno se bohužel mnozí odvolávají, aniž by ho kdy otevřeli. Čornejová v sumarizující práci velmi přesvědčivě dokládá, že barokní „temno“ mělo i světlé stránky, a o Jiráskově románu plným právem konstatuje, že je to skvělé a velmi čtivé dílo.

S výjimkou událostí 20. století dlouho nemělo žádné jiné období českých dějin tak negativní nálepku jako pobělohorská rekatolizace. Však také žádné nemělo tak rázný, hodnotově jednoznačný a takřka všeříkající název: Temno. Po roce 1989 se nemálo historiků postupně snaží tento obraz poněkud poupravit. Nejnověji se k nim knihou Temno. Stručná historie přidává i Ivana Čornejová. I ona zachovává tradiční, emotivně silně zabarvený název, od začátku jej však pojímá až skoro ironicky, takže název její knihy bychom měli vnímat spíše v uvozovkách.

Ani Čornejová samozřejmě nepopírá, že rekatolizace měla nezřídka násilnou podobu, pomsta vítězných Habsburků byla krutá tak, že to překvapilo i místní katolickou šlechtu, a emigrace místních elit byla tragická. Nicméně v její knize rozhodně převažují pádné protiargumenty. Tedy například že rekatolizace nikdy nebyla drtivě stoprocentní: dlouho jí unikali horníci z jáchymovských dolů, odborníci ve svých profesích na slovo vzatí, jejichž ztrátu si stát nemohl dovolit; luterství bylo obecně tolerováno v oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem. Překvapivě benevolentní se může zdát to, že někteří emigranti mohli své majetky spravovat dokonce i z ciziny, pronajímat je a přispívat tak k obživě rodiny, jako tomu bylo v případě manželky českého utrakvistického spisovatele a žateckého měšťana Pavla Skály ze Zhoře, jehož žena z pronájmu a postupného prodeje žateckých statků živila rodinu v exilu v saském Freibergu.

Postavení poddaných bylo těžké, ale autorka uvádí i příklady lidí, kteří se jich – možná i za cenu osobních obětí – zastávali. Tak jezuita Jakub Haies odmítal stát se zpovědníkem hraběte Viléma Lamboye původem ze španělského Nizozemí, který za své zásluhy získal Hostinné a další statky. Nesouhlasil totiž „se zacházením s poddanými na jeho statcích“. S odkazem na katolickou morální teologii poukazoval na to, že je „postavení poddaných v Čechách neudržitelné“. Další jezuita jménem Kryštof Fischer, ekonomický myslitel i hospodářský praktik, výborně znal poměry na vesnici a „požadavky na zlepšení života poddaných pokládal za naprosto oprávněné“.

Navzdory zakořeněným představám o úpadku pobělohorského školství, vzdělanosti a rozvíjení vědeckých poznatků autorka dále zdůrazňuje, že ve skutečnosti „k žádnému propadu nedošlo“. Vše se sice muselo odehrávat v rámci katolického pravověří, ale na druhé straně se české země staly součástí celé katolické Evropy, odkud přicházely nové podněty. Zakotvili zde i zahraniční učenci, kteří se stali integrální součástí české společnosti. V jezuitských školách se solidně vyučovaly základy matematiky – především aritmetika a geometrie. A zvláště mezi jezuity vynikli vědci, kteří se matematice věnovali i na vyšší úrovni a byli uznávanými astronomy. Ze zdejších vědců Čornejová vyzvihuje mnohostranného polyhistora jménem Jan Marek Marci z Kronlandu (1595–1667), jehož věhlas dosáhl i do londýnské Royal Society. Osobně se znal s Williamem Harveyem, jehož teorii krevního oběhu v lidském těle u nás šířil. Svými pracemi dále „položil rané základy nervového lékařství nebo fyziologie mozku a vnímání“. Mezi jeho žáky patřil pozdější profesor lékařské fakulty Jakub Forberger, který ve své disertaci pod Markovým vedením Harveyův objev krevního oběhu rozvinul.

U pověstné barokní krajiny, která se naštěstí leckde dodnes zachovala, autorka i s odkazem na nedávné výzkumy například historičky umění Lucie Rychnové podotýká, že se v ní propojovala estetická funkce „s hospodářským využitím půdy pro pěstování plodin a chov dobytka“.

Česká barokní literatura oproti tomu dodnes nezískala obecnějšího uznání. Nicméně ani zde Čornejová nepíše přímo o úpadku. Místo toho konstatuje, že baroko styl zdejších literátů, tvořících česky, německy i latinsky, obohatilo novými aspekty: kombinováním protikladů a relativně vzájemně nesourodých prvků. Ozvláštněním byl také konceptuální styl, založený na rozvíjení duchaplného nápadu, jenž své uplatnění našel nejen v kázáních, ale i v dobové próze a poezii. Některé žánry v tehdejší literatuře ovšem chyběly, ale jiné je možná dokázaly částečně nahradit svojí polyfunkčností. Například kancionály, nejoblíbenější a nejvydávanější druh tehdy tištěných publikací, byly pro barokního člověka současně „zpívaným kalendářem, diářem, receptářem…, knihou dobré četby i sbírkou Božích anekdot“ (Michael Pospíšil).

Literatuře se ovšem autorka věnuje i z jiného důvodu: samotný název celé epochy i její knihy pochází ze stejnojmenného historického románu Aloise Jiráska, jehož význam výrazně zkreslili komunisté po roce 1945. Dodejme přitom, že sám Jirásek za života opakovaně odmítl „pomoc“ Zdeňka Nejedlého při editování svých spisů a dočasně je tak chránil, po válce ale toho času už vlivný ministr Nejedlý nad jejich vydáváním získal k Jiráskově škodě neomezenou vládu (jak popsal třeba Petr Šámal). Čornejová plným právem konstatuje, že Jiráskovo Temno je skvělé a velmi čtivé dílo. Bohužel mnozí se na něj odvolávají, aniž by ho kdy otevřeli. Jen tak se dá asi vysvětlit například text písně bratří Ebenů Andulce z Béčka: „Spíš než na Temno myslím na lásku, promiň, Jirásku.“ Což je prostě absurdní tvrzení: zmíněný román totiž pojednává právě o lásce (mladého katolíka a protestantky) a nemožnosti jejího naplnění v čase osudově poznamenaném náboženskou nesnášenlivostí. Oboustrannou.

Stejně jako další tituly edice Stručná historie, má i recenzovaná kniha nevelký rozsah, takže většinu probíraných témat můžou čtenáři znát v podrobnějším zpracování například i z rozhlasových Toulek českou minulostí. V těch se kupříkladu na adresu neblaze proslulého kněze a „paliče“ kacířských knih Antonína Koniáše sebekriticky pravilo: „Většina z nás prožila éru, která ve vztahu k literatuře ve všech směrech do daleka překonala ty nejčernější koniášovské historky. Co když jsme – po téhleté prožité zkušenosti – ztratili právo odsuzovat právě pátera Koniáše, nedokázali-li jsme odsoudit ani jediného z Koniášů svých? Když se ovšem změnil režim, začal soudit věru kdekdo. A přitom kamenem by měl házet ten, kdož bez viny.“

Autorka se většinou zdržuje podobných explicitních soudů a proklamací, ale spíše neutrálně a nečernobíle popisuje, co se skutečně odehrálo, aby to následně srovnala s tím, jaký výrazně jednostranný a nacionalistický výklad se kolem dané události vyvinul v 19. století či později. Pobaveně a pro někoho snad i s drobnou dávkou cynismu připomíná, že některé věci se v dějinách nemění bez ohledu na vládnoucí ideologie. Kupříkladu už císař Ferdinand III. (1608–1657) je prý původcem stále aktuální myšlenky: „Pokud nechceš, aby se nějaká záležitost dočkala brzkého a adekvátního vyřešení, ustav komisi.“ A v každé době se také najdou oportunisté a udavači. Nehezkým příkladem je pro Čornejovou postoj učitelů pražské univerzity, kteří se distancovali od svého někdejšího rektora Jana Jessenia a poukazovali (marně) na to, že s jeho činy nemají nic společného, jen aby byla jejich instituce zachována.

Kniha poskytuje hutný, užitečný a srozumitelný přehled. Je ale otázka, kolik podobných titulů musí ještě vyjít, aby byly hluboce zakořeněné stereotypy poupraveny. A jestli metaforické pojmenování doby „temna“ někdy získá i neutrální, či dokonce pozitivní konotace, jako se tomu stalo například u původně pejorativních označení jako „gotika“ či právě „baroko“.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Ivana Čornejová: Temno. Stručná historie. Paseka, 2022, 208 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse