Molière, Laurence Sterne, Friedrich Schiller, Jane Austen, John Keats, Carl Maria von Weber, Emily Jane Brontë, Frédéric Chopin, Charlotte Brontë, Henry David Thoreau, Franz Kafka, George Orwell, Karel Havlíček Borovský, Karel Hlaváček, Jiří Wolker. To je jen několik osobností, které zemřely na tuberkulózu. Nemoc byla dříve spojována především s umělci a v jistých časech šlo skoro o módní záležitost, jak ironicky konstatoval například Alexandre Dumas: „Všichni byli souchotináři, zvláště básníci; bylo dobré plivat krev po každé emoci, která byla vůbec senzací, a zemřít před dosažením věku třiceti let.“ To, jak se vyvíjela její léčba, vnímání i kulturní obraz u nás, zevrubně zkoumá historička Šárka Caitlín Rábová z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Obecně se věnuje dějinám těla a sociálním dějinám medicíny se zaměřením na 19. a 20. století. Už dříve jí v edici Studentské práce vyšla publikace Kulturní reflexe tuberkulózy v českých zemích 1800–1945 (Academia 2018). K ní nyní přidala obsáhlejší a vyzrálejší knihu Tuberkulóza a společnost: Obrazy nemoci v 19. a 20. století.

Pomalé usínání

Rábová ve své knize shrnuje, že „romantická idealizace tuberkulózy“, jež vládla literární fikci především v 19. století, měla starší kořeny. Tuberkulóza prý už dříve představovala ideální způsob „dobré smrti“, protože nemocnému dávala dostatek času na rozjímání i na upřímnou lítost nad jeho hříchy. Tuberkulózní jedinec v těchto představách umíral pomalu a bez utrpení; tento proces byl prý často připodobňován k „pouhému usínání“. Tuberkulóza se dokonce stala „znakem boží milosti a milosrdnosti právě z důvodu lehkého, bezbolestného umírání“. V předminulém století se pak rozvinulo vnímání tuberkulózy jako fyzického projevu psychického stavu a symbol „zvýšené estetiky, fyzické citlivosti, jakož i nadřazené spirituality a inteligence“. Věřilo se, že právě tuberkulóza byla semínkem geniality umělců, tedy že svým „obětem“ nějak propůjčovala velké nadání a talent. Podle některých dobových odborníků měla být příčinou zvýšená teplota, která urychlovala trysk myšlenek, čímž stupňovala tvořivost. Podle dalších šlo o vliv samotného jedu z bacilů tuberkulózy na umělcův mozek.

V polovině 19. století pak podle autorky došlo k postupné feminizaci nemoci. Tuberkulóza byla i nadále spojována se senzitivitou a křehkostí, ta se však zároveň stala znakem ženství. Senzitivita, dříve připisovaná uměleckým géniům, byla v novém pojetí důsledkem nedostatku kontroly a přílišné emocionality. Tyto aspekty ovšem nebyly slučitelné s dobovým konceptem mužství, jenž se vyznačoval racionalitou, intelektem a aktivitou. Ženy byly silně spojovány s láskou a s muži, byly závislé na svých partnerech, a pokud jejich láska nebyla naplněna nebo se nevydařila, neměly jinou možnost než onemocnět souchotinami, které pro ně představovaly krásnou a jemnou smrt. Dívky tak umíraly na zlomené srdce, jejich láska byla tichá a ostýchavá, zatímco uvnitř jejich nitra bujela skrytá vášeň. Jakousi ozvěnu podobných konceptů nachází autorka ještě u E. M. Remarquea – jeho postavy mladých krásných tuberkulózních dívek prožívají lásku s vědomím blížící se smrti.

Krásná, tedy nemocná

Podobné představy kupodivu přejímali i doboví lékaři, kteří kupříkladu ženskou krásu „často vnímali jako predispozici k tuberkulóze a na základě fyzického vzezření dokonce tuto nemoc diagnostikovali“. Krása tak paradoxně byla nejen predispozicí, ale současně i „hlavním symptomem nemoci“.

Někteří pacienti dokonce sami sebe do podoby „předepsané“ kulturními vzory stylizovali, respektive onemocnění vnímali jejich prizmatem. Jako ukrajinská malířka Marie Baškirceva (1858–1884), která podlehla tuberkulóze už ve věku pětadvaceti let, ovšem účinky nemoci si ve svém deníku zprvu spíše pochvalovala: „Od včerejška jsem bílá a svěží a hezká, že se tomu divím. Oči jsou oduševnělé a lesknou se; i obrys obličeje se zdá hezčí, jemnější. Škoda jen, že to přichází ve chvíli, kdy mne nikdo nevidí... Půl hodiny jsem se na sebe dívala s potěšením do zrcadla; už dlouho se mi to nestalo…“ Zájem o fyzické vzezření ji neopustil ani ve chvíli, kdy se nemoc začala plně rozvíjet a ona trpěla prudkým kašlem, bolestmi a únavou, která ji stále více omezovala v běžných úkonech: „Jsem nyní interessantní, člověk jaksi zdrobní, aniž by byl hubený, zmocní se ho jakási malátnost, která mu však sluší; ale půjde-li to tak dál, bude ze mne do roka kostlivec.“ Ano, fyzické konce lidí trpících tuberkulózou bývaly drsné, i proto Šárka Caitlín Rábová upozorňuje, že prezentace poklidné a jemné tuberkulózní smrti byla silným protikladem toho, jak bolestivým onemocněním tuberkulóza ve skutečnosti byla.

Kapitalistická nemoc

Realističtější stránku popsal například Franz Kafka, který vyjadřoval silný odpor k nemoci i k jejím nositelům: „Jak odporné je např. sedět proti někomu, kdo má nemocný hrtan, kdo sedí vlídně a bezelstně proti Tobě, hledí na Tebe lesklýma očima lidí nemocných tuberkulózou a přitom Ti mezi roztaženými prsty kašle hnisavé částečky svých tuberkulózních nádorů do obličeje.“ Na osvětových plakátech z první poloviny 20. století už také postižení touto nemocí nebyli idealizováni, ale byli zobrazováni ve skrčené poloze, pohublí, s propadlou hrudí a s tváří nesoucí „zjevné známky útrap a únavy“.

Důraz se přenesl na sociální aspekty tuberkulózy, zvláště komunisté ji v meziválečném období přímo vykládali jako „kapitalistickou nemoc“ způsobenou vykořisťováním dělnické třídy. Z romantické choroby typické pro geniální umělce či krásné dívky se každopádně stala „pouhá“ nemoc dýchacího ústrojí, kterou je možné úspěšně vyléčit.

Autorka vychází z široké palety zdrojů od analýzy tisku přes dobové plakáty, osvětové filmy až k svědectví nemocných. Přibližuje nejen názory dobových lékařů, ale i postupy lidového léčitelství. Zabývá se i institucionálním bojem proti tuberkulóze, který analyzuje také na základě archivních pramenů, zvláště fondu Masarykovy ligy proti tuberkulóze, hlavní organizace, která se v tomto směru v období první republiky angažovala. To všechno Šárka Caitlín Rábová vhodně doplňuje poznatky z recentní zahraniční odborné literatury – v té domácí totiž podobné texty zatím chyběly. Na poli kulturních aspektů nemocí je tak u nás následováníhodnou průkopnicí.