Geografický původ genocidy
Sands, Philippe: Návrat do Lvova

Geografický původ genocidy

Ačkoliv mnoho laiků klade mezi pojmy „genocida“ a „zločin proti lidskosti“ rovnítko, jedná se o odlišné právní kategorie, nadto ne zcela jednoznačně přijímané. Na pozoruhodné geografické souvislosti jejich vzniku upozorňuje britsko-francouzský autor, jehož předci patřili mezi oběti těchto zločinů.

Město Lvov se stalo jedním ze symbolů dramatických změn, jimiž oblast střední a východní Evropy ve 20. století prošla. Původně národnostně pestré město se střídavě ocitalo na území různých států, z nichž mnohé už dnes na mapě ani nenajdeme, a tyto změny se odrazily i ve složení místních obyvatel, kteří byli často pro svou etnicitu zabíjeni, vyháněni nebo přesídlováni. Mezi potomky židovských obětí německé okupace města během druhé světové války patří i britsko-francouzský právník a spisovatel Philippe Sands (nar. 1960), českým čtenářům známý jako autor knihy Krysí stezka, v níž konfrontoval syna německého guvernéra města Otty von Wächtera se zjištěními, která o činnosti jeho otce uskutečnil. K této postavě se částečně vrátil i v další knize, kterou opět v překladu Martina Pokorného přináší na český trh nakladatelství Prostor. Názvem Návrat do Lvova kniha evokuje představu, že o tomto městě autor v předchozí práci nevyjevil vše, co ho na tomto městě zajímá, a tato představa se čtenáři potvrdí hned v samotném prologu (pro přehlednost je ovšem nutné podotknout, že v originále vyšel nejprve Návrat do Lvova, a to již v roce 2016 pod názvem East West Street, zatímco Krysí stezka vyšla anglicky až v roce 2020). Sands představuje dnešní západoukrajinskou metropoli jako místo, kde se protnuly životní cesty jeho dědečka Leona Buchholze, generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka a dvou mužů, kteří stáli o zrodu specifických aspektů mezinárodního práva takového, jaké ho vnímáme dnes: Hersch Lauterpacht pracoval na uznání pojmu zločiny proti lidskosti, tedy trestní kvalifikaci zločinů namířených proti množství jednotlivců, a Rafael Lemkin věnoval dlouhá léta definici a prosazení pojmu genocida, označujícího zločiny proti skupině lidí na základě jejich příslušnosti k této skupině. Jakožto právník působící během kariéry mj. u Mezinárodního trestního soudu i Mezinárodního trestního dvora neskrývá Sands v knize své potěšení nad skutečností, že jeho rodina má své kořeny v místech, kde žily a studovaly tyto dvě pro jeho obor významné osobnosti.

S výjimkou autorova dědečka se osudy těchto čtyř lidí zásadním způsobem protnuly v Norimberku při známém poválečném procesu. Ačkoliv dnes vnímáme jako téměř samozřejmé, že strůjci válečných zločinů se zodpovídali vedle dalších bodů obžaloby rovněž ze zločinů proti lidskosti a z genocidy, ukazuje Sands, že navzdory otřesným zkušenostem právě skončivšího konfliktu nebylo zařazení těchto zločinů na program soudního jednání zdaleka tak jednoznačné, a to ani na straně žalobců. Definice obou zločinů narážela na námitky praktického i dosti právnického a od reality odtrženého charakteru (a jak autor zmiňuje v epilogu knihy, zejména pojem „genocida“ může být v některých případech problematický i dnes) a jejímu prosazení nenapomáhala ani určitá rivalita mezi oběma muži, kteří v zásadě hleděli na tezi toho druhého jako na principálně chybnou. V rámci těchto odborných diskusí byly popsány laikovi těžko srozumitelným jazykem stovky stran, Sands však dokáže čtenáře těmito složitými vyjednáváními provést s lehkostí a vše podstatné někdy i dosti polopaticky vysvětlit, přičemž neopomíná ani s jistou ironií připomenout, že oba právní odborníci byly stále dětmi své doby – například u Lauterpachta zmiňuje, že tento bojovník za práva jedinců v mezinárodním měřítku zakazoval své manželce lakovat si nehty nebo změnit účes. Stejně tak nezapírá, že v zájmu dosažení svých cílů se neváhali uchýlit k sice relativně drobné, ale přeci jen lži.

Role Hanse Franka je v knize pochopitelně opačná, je představen jako jeden z pachatelů těchto nově definovaných zločinů – přičemž je zcela evidentní, že právě skutečnost, že do oblasti jeho působení spadal i Lvov s okolím, představoval pro Lemkina i Lauterpachta určitý katalyzátor jejich úsilí o zakotvení obou zločinů v mezinárodních právních normách. Jako rovněž vystudovaný právník s mnoha mezinárodními kontakty (mezi něž patřil i jeden z jeho pozdějších soudců) slouží Frank jako protikladný příklad toho, jakým způsobem se lze mezi paragrafy pohybovat. Velký prostor dostávají v knize vzpomínky Frankova syna Niklase, který se jako jeden z mála potomků nacistických prominentů od svého otce důrazně distancoval (což mohou díky překladu jeho knihy Můj otec posoudit i čeští čtenáři) a s autorem se spřátelil. Byl to právě Niklas, kdo autora osobně seznámil s Horstem Wächterem – tato známost byla klíčová pro vznik knihy Krysí stezka, ale i zde je rozdíl mezi Niklasovým a Horstovým přístupem k nelehkému rodinnému dědictví více než zřejmý.

Osobní rovinu svého zájmu autor zaměřil na svého dědečka Leona, který o vlastní minulosti odmítal cokoliv sdělit. Leonův příběh tak sice i po letech výzkumu obsahuje značné mezery, i to, co se Sandsovi zatím podařilo zjistit, ale v sobě nepostrádá značnou dramatičnost. Příběh chudého východoevropského Žida, který se po rozpadu habsburské monarchie stává Rakušanem a posléze musí sebe a svou rodinu zachránit před nacistickým nebezpečím, by jistě byl napínavý i sám o sobě, Leonovo dosud blíže neprozkoumané spojení s francouzským odbojem, nejasné okolnosti jeho odjezdu z Vídně na konci 30. let i některé další indicie dávají ale tušit, že mezi autorovými předky se ještě nachází dostatek materiálu na možná několik dalších knih.

Vedle Leona autor věnuje krátké kapitoly také dalším pozoruhodným a dnes již zapomenutým lidem, na něž během výzkumu narazil, přičemž často byla výchozím bodem pouze jedna dochovaná fotografie nebo matná vzpomínka jeho babičky. Tyto kapitoly v mnohém připomínají jiné texty lidí snažících se blíže zjistit něco o svých předcích, a i když nemají na celkový výsledný tok velkých dějin vliv, přibližují čtenáři dnes již dávno nežijící lidi jako skutečné bytosti z masa a kostí, nikoli jen jako postavy na černobílých fotografiích ležících po dlouhá léta v neotevíraných krabicích a fotoalbech.

Jak již bylo zmíněno, Sands dokáže provést čtenáře osudy své rodiny i složitými právnickými debatami s lehkostí a grácií. Čtenář se tedy nezačne nudit, na mnoha místech ovšem musí zakroutit hlavou nad užitými formulacemi. Ačkoliv autor při svém výzkumu strávil bezpochyby řadu hodin v archivech a četbou knih o historii a jakožto právník z národnostně a jazykově smíšené rodiny působící u různých mezinárodních organizací má jistě velký přehled, někdy působí dojmem, že středo- a východoevropské reálie mu i po tolika letech zůstávají zahaleny tajemstvím. Budiž mu tedy odpuštěno označení Františka Josefa I. za liberálního císaře, byť české učebnice dějepisu hovoří jinak, striktní rozlišování mezi dominikánskými a římskokatolickými chrámy nebo přesvědčení, že ulice, v níž se narodil jeho dědeček, byla pojmenována po člověku, který zemřel až o třicet let později, stejně tak tvrzení, že Německo po záboru Sudet zaútočilo na Československo nebo že okupace Skandinávie následovala až po obsazení Beneluxu a Francie. Nejednoho čtenáře jistě zarazí i tvrzení Niklase Franka, že po vydání jeho knihy o otci s ním „Goebbelsova dcera přestala mluvit“ – vzhledem k rozšířené informaci o hromadné sebevraždě celé rodiny ministra propagandy na konci války by snad bylo na místě tuto informaci přinejmenším blíže vysvětlit. Ale který právník si koneckonců může být jistý, že na písemném výsledku jeho práce nikdo nenajde žádnou chybu?

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Philippe Sands: Návrat do Lvova. O kořenech genocidy a zločinů proti lidskosti. Přel. Martin Pokorný, Prostor, Praha, 2022, 624 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse