I nadále nevyřešená záhada
Sullivan, Rosemary: Kdo zradil Anne Frankovou?

I nadále nevyřešená záhada

Kniha, jejíž vydání vyústilo v Nizozemsku ve velkou blamáž autorky i celého předcházejícího výzkumného projektu, se v anglickém originále nadále prodává a vychází v dalších jazycích – i v českém překladu. Nechají se čeští čtenáři nachytat na klamavý příslib, že se teď konečně dočtou, „kdo zradil Anne Frankovou“?

Když jsem v lednu 2022 informovala o čerstvě vydané knize, která přichází s novou hypotézou kolem otázky, kdo udal Anne Frankovou (a sedm dalších obyvatel úkrytu v zadním domě na amsterodamském kanále Prinsengracht), netušila jsem, že neutrální tón, jakým média o publikaci referovala, se vzápětí přiostří. Kritické ohlasy ze strany odborníků i židovských organizací vyvrcholily o dva měsíce později (22. března), kdy byla v Amsterodamu uvedena studie šestičlenného týmu nizozemských historiků specializovaných na období německé okupace Nizozemska (1940–1945). Autoři v ní vyvracejí tvrzení, že nejpravděpodobnějším podezřelým je židovský notář Arnold van den Bergh. Ještě v průběhu večera, kdy historici svou studii představovali, oznámilo amsterodamské nakladatelství Ambo Anthos, že nizozemský překlad knihy stahuje z prodeje, a omluvilo se všem, jichž se publikace dotkla. Van den Berghova vnučka se ve svém vystoupení obrátila na kanadské nakladatelství HarperCollins s naléhavou výzvou, aby knihu v angličtině i dalších jazycích stáhlo z prodeje. O tři dny později mluvčí koncernu oznámil, že výhrady k obsahu knihy nepovažují za tak zásadní, aby přistoupili ke stažení. V těch dnech zřejmě vyšel i český překlad.

Chyby v originále…

O české vydání se postarala polská odnož koncernu HarperCollins. Paradox je, že nizozemský překlad knihy, který tedy už není k dostání, byl na rozdíl od anglického originálu pečlivěji zredigovaný a s ohledem na nizozemské čtenáře z něj překladatelé a redakce odstranili aspoň nejkřiklavější chyby. Místy přistoupili dokonce k vynechávkám, tak třeba na začátku kapitoly 3 (Tým Cold Case) vyřadili první odstavec, v němž autorka vodní plochu oddělující severní Amsterodam od centra nazývá střídavě IJ a Amstel (správně je IJ), průchod budovou hlavního nádraží k přívozu v ní vyvolá asociace s pochodujícími německými vojáky a scénami se zástupy židovských mužů, žen i dětí hnaných po ulici vojáky s obušky, což prý sledovala Anne Franková oknem kanceláře na Prinsengrachtu škvírou mezi závěsy (v deníku se však taková scéna nevyskytuje – že by ho autorka při práci na knize neměla při ruce? Svědčilo by o tom i to, že opakovaně píše o úkrytu „v podkroví“ nebo tvrdí, že Otto Frank neodevzdal rádio a poslouchal noční vysílání z Londýna – přitom Anne v deníku líčí, jak kolem invaze v Normandii poslouchají všichni rozhlas několikrát denně, a to malé, náhradní rádio, protože původní velký přijímač museli v červenci 1943 odevzdat). V nizozemštině je také opravená národnost velitele zásahu Rakušana Silberbauera, jehož Sullivanová nejprve označuje za Němce (a jeho nadřízený Dettmann je „také Němec“), načež o pár odstavců dál spekuluje o tom, že Silberbauer možná nezatkl Frankovu sekretářku Miep Giesovou, protože byla Rakušanka jako on. Předmluvu autorky nahradil nakladatel úvodním slovem nizozemského vedoucího projektu Pietera van Twiska.

V srpnu prosáklo do médií, že nakladatelství Ambo Anthos mělo k textu od samého začátku výhrady. První verzi z května 2020 zhodnotili redaktoři Laurens Ubbink a Tanja Hendriksová nemilosrdně: z ničeho prý nevyplývá „urgence a jedinečnost“ knihy, navíc Rosemary Sullivanové chybějí faktické znalosti o Nizozemsku za druhé světové války. V únoru 2021 se nakladatelství dokonce se zapojením advokáta snažilo od smlouvy odstoupit a požadovalo navrácení zálohy, ale narazilo na odpor iniciátorů projektu Bayense a van Twiska, kteří prohlásili, že nakladatel podepsal pouze smlouvu na překlad a do kvality textu nemá co mluvit. Z hlediska nakladatele, jehož reputaci ve vlastní zemi aféra pošramotila, to tedy nakonec byl typický příklad toho, čemu česky říkáme „odříkaného chleba největší krajíc“.

… a chyby v českém překladu

Všechna zahraniční vydání samozřejmě vycházejí z anglického originálu a překladatelé z angličtiny z neznalosti nizozemských reálií spíš ještě chyby přidělají. To se bohužel projevuje i v českém překladu. A tak v obsahu knihy, který mimochodem v rozporu s českými zvyklostmi předchází vlastnímu textu, se 39. kapitola nazývá „Písař“, a přitom jde o sekretářku a písařku v Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Hned v první větě autorčiny předmluvy narazíme na amsterodamské letiště „Shiphol“ (v originále je správně Schiphol), autorku do spisovatelského domu v centru Amsterodamu kupodivu doprovází pracovnice „dánského“ literárního fondu (v originále „Dutch“, tedy nizozemský), jeden z iniciátorů projektu Thijs Bayens „zavítal do Prinsengrachtu“ (jak každý čtenář deníku Anne Frankové ví, je to označení pro vodní kanál, na jehož nábřeží dům stojí, takže tahle formulace navozuje dojem, že se Bayens zanořil do vody). Překladatelku Ivu Harrisovou před těmito chybami neuchránila ani odpovědná redaktorka Ivana Čejková, kdežto jazyková korektorka Dana Chodilová neohlídala už jen na prvních stránkách tvar středního rodu v čísle množném („Díla jeho otce jsou rozeseté…“) nebo poněkud problematické spojení „že jejich dům býval doorgangshuis (průchozí dům), které používal odboj ke schovávání Židů“. Neznalost reálií se mísí s nesprávným překladem z angličtiny například v termínu „státní Den příměří“, což by mělo být označení pro Nationale Dodenherdenking 4. května (tedy původně vzpomínku na oběti druhé světové války a německé okupace, nyní rozšířenou o oběti všech následujících válečných konfliktů), v angličtině je přitom výstižnější vyjádření „National Rememberance Day“. Když se v originále píše, že cíl projektu se brzy rozšířil z dokumentárního filmu na knihu, rozuměj tuto knihu Rosemary Sullivanové, která vyšla až pět let po zahájení projektu („/…/ the project, which started out as a documentary but soon included a book“), čteme v češtině neobratné vyjádření „/…/ na projektu, který začal jako dokumentární film, ale brzy byl vydán i knižně“. Když před budovou opery hraje „Roma orchestra“, překladatelka to přetváří na „Romský filharmonický orchestr“, z „memorial plaques“ zasazených do dlažby se v češtině stanou „bronzové ,kameny zmizelých‘“ (přitom bronz se k tomuto účelu se nepoužívá). Těžko asi za těchto okolností očekávat, že by překladatelka citát z deníku Anne Frankové nepřekládala z angličtiny („Let me be myself“), nýbrž alespoň nahlédla do českého překladu (Zadní dům, Triáda 2019) a dohledala příslušný citát v češtině. Zjistila by, že věta v češtině nezní „Nechte mě být, jaká jsem.“, ale „Nechte mě, ať můžu být sama sebou.“, což je ostatně i významový rozdíl. Tolik tedy stručně k úrovni českého překladu.

Blamáž doma kontra světový komerční úspěch

Zpět k březnové aféře kolem stažení nizozemské verze knihy. V reakci na zničující rozbor šesti historiků připustili nizozemští iniciátoři projektu Pieter van Twisk a Thijs Bayens, že studie obsahuje body k zamyšlení, ale jinak jde podle nich jen o odlišnou interpretaci faktů, která hodnotu této knihy nijak nesnižuje. Rozhodnutí nizozemského nakladatele stáhnout knihu z prodeje je šokovalo, ale vzhledem k tomu, že kniha už v březnu z avizovaných 23 vyšla zhruba ve 13 jazycích (od té doby počet vydání jistě vzrostl – pokud je známo, pouze německý nakladatel pod dojmem tohoto rozruchu s vydáním dočasně váhal), nemusí se kanadská autorka Rosemary Sullivanová ani spoluvlastník licence Proditione Media s.r.o. (společnost založená Bayensem a van Twiskem) obávat, že by se kvůli stažení nizozemského překladu příjmy z prodeje knihy nějak zásadně ztenčily. Přesto v únorovém rozhovoru o knize na kanadském literárním festivalu Eden Mills Writers’ Festival cítí Sullivanová potřebu označovat nizozemské historiky, vesměs specialisty na období německé okupace Nizozemska, kteří se už před březnovým uvedením studie vyjadřovali k její knize v médiích kriticky, za „tzv. odborníky“ nebo při vyslovení toho slova ironicky doplňuje prsty uvozovky. Amsterodamské nakladatelství Ambo Anthos ostatně už začátkem února pod dojmem rozhořčených reakcí ze strany historiků i židovských organizací oznámilo, že s dotiskem počká, až autoři zodpovědí některé důležité otázky – nicméně kniha se prodávat nepřestala, je naopak pravděpodobné, že zájem o ni v tomto mezidobí ještě vzrostl.

Co předcházelo

O co přesně jde. Nizozemská dvojice, dokumentarista Thijs Bayens a novinář (sám se označuje také za filozofa) Pieter van Twisk, oznámila v říjnu 2017 v nizozemských i zahraničních médiích (v knize se uvádí americký televizní pořad The Today Show, „ale tým dostal žádosti o rozhovory z Velké Británie, Kanady, Austrálie, Kolumbie, Ruska, Francie, USA, Nizozemska, Německa, Izraele, Itálie a mnoha dalších zemí“), že chtějí znovu prozkoumat, kdo stál za odhalením úkrytu Frankových, van Pelsových a Fritze Pfeffera 4. 8. 1944 – neboli v mediálním zjednodušení: kdo udal Anne Frankovou. S údivem totiž zjistili, že dosavadní pokusy vypátrat, jak přesně k odhalení došlo, skončily závěrem, že žádná z hypotéz se nedá prokázat, protože se příslušné dokumenty nedochovaly. Bayense s van Twiskem napadlo, že by se na případ mohli podívat ve stylu populárních televizních seriálů věnovaných „true crimes“, tedy zločinům, které se skutečně udály. K otázce chtěli pro změnu přistupovat ryze kriminalistickým způsobem s použitím moderních vyšetřovacích metod i s klasickou detektivní otázkou: měla tato osoba k provedení činu 1) znalost, 2) příležitost a 3) motiv? Od nizozemských kriminalistů získali tip na penzionovaného příslušníka FBI Vincenta Pankokea, ten si vzal k ruce ještě australského vyšetřovatele válečných zločinů Brandona Rooka a „mezinárodní tým“ („tým Cold Case“) byl na světě. Jeho jádro jinak tvořili samí Nizozemci: pár kriminologů, informatiků, celá škála historiků a mnoho stážistů z řad studentů historie, překladatelé – kvůli zpřístupnění nizozemských a německých pramenů pro anglojazyčné členy týmu, ale i dva „genderoví badatelé“. Výsledek výzkumu, nebo spíš vyšetřování, měl být původně zveřejněn 4. 8. 2019, k 75. výročí zatčení obyvatel zadního domu, výstupem měl být desetidílný dokumentární film v angličtině o průběhu projektu. Za tím účelem založil Bayens s van Twiskem již zmíněnou produkční společnost Proditione Media. V populární nizozemské televizní talk show v říjnu 2017 zároveň Bayens ujistil, že pokud se jim podaří udavače vypátrat, zveřejní jeho jméno jen v případě, že jeho vina bude stoprocentně jistá. Teď se ukázalo, že ve stejné době se v nabídce práv nakladatelům s jistotou slibovalo, že budoucí kniha přinese odhalení udavače.

A jak to pak bylo

Původní plán se tedy zjevně změnil: místo dokumentárního filmu (o nějž údajně žádná streamovací společnost neprojevila zájem) vznikla kniha Rosemary Sullivanové a vyšla bez vazby na jakékoliv výročí 17. ledna 2022. Z prodeje autorských práv (ta nizozemská zakoupilo nakladatelství Ambo Anthos, světová mezinárodní koncern HarperCollins, celkem mělo jít o zálohu ve výši přes půl milionu eur) byl pětiletý výzkum financován, vznik knihy podpořil i Nizozemský literární fond poskytnutím tvůrčího pobytu Sullivanové v amsterodamském Spisovatelském domě na náměstí Spui (nikoliv ve Spuistraat, jak se píše v knize) a stotisícovou částkou přispělo také město Amsterodam. V žádosti o grant figurovala mezi členy týmu i jména skutečných kapacit – archivářů i specializovaných historiků –, kteří se v knize uvádějí jako externí spolupracovníci: někteří z nich se proti tomu po vydání knihy ohradili a město Amsterodam oznámilo, že okolnosti přidělení finančního příspěvku prověří. A co víc: v lednové propagační kampani kolem vydání knihy van Twisk operoval tím, že pravděpodobnost jejich hypotézy činí 85 procent, načež se statistik, který týmu číslo poskytl, od výzkumu distancoval s vysvětlením, že jeho výpočet vůbec nelze takhle interpretovat. Van Twisk uznal, že v tom udělal chybu, ale číslo od té doby ve zprávách o aféře nepřestává figurovat.

V průběhu práce se tedy zřejmě badatelé utvrdili v závěru, že jejich výzkum nemůže skončit jako všechny předchozí konstatováním, že se udání už dnes nedá prokázat. Van den Bergha uvedli jako nejpravděpodobnějšího viníka, přestože i Vince Pankoke připustil, že na základě jejich nepřímých důkazů by ho žádný soud vinným neuznal. Kolem příběhu van den Bergha rozvinuli ještě teorii o tom, že Otto Frank jeho jméno po válce utajil, protože nechtěl nahrávat neonacistům, kteří by židovského udavače Frankových patřičně propagandisticky využili. V přívalu odborné kritiky se pak van Twisk s Bayensem navzdory slabému průkaznímu materiálu stavěli do pozice zastánců pravdy „padni komu padni“.

Co v knize najdeme

Podívejme se blíž na obsah a rozvržení knihy. Po krátkém nastínění historického kontextu a okolností ukrývání Sullivanová postupně probírá nejrůznější hypotézy, které se doposud vyskytly (včetně té, že nešlo o udání, ale o náhodné objevení úkrytu při šťáře v souvislosti s černým obchodem, nelegálním zaměstnancem a dvojím účetnictvím ve Frankově firmě, převedené formálně na jeho zaměstnance), a jednu po druhé je vyvrací. Po 300 stranách pro čtenáře-laika alespoň v nizozemské verzi poměrně přijatelné práce (když tedy pomineme různé drobné nesrovnalosti, v originále a v dalších překladech mnohem četnější, a spolkneme familiérní pasáže o členech týmu označovaných jen křestním jménem, v nichž dominuje jako neohrožený hrdina „lead case agent Vince“, poznámky o čaji a zázvorkách na kterési návštěvě nebo o tom, který dokument se teď zase týmu „podařilo objevit“ – byť jde třeba o přihlášku k pobytu, která figuruje v různých studiích o Anne Frankové už po celá desetiletí) se na scénu dostává židovský notář Arnold van den Bergh. Jeho příběh Sullivanová (na základě materiálů „týmu Cold Case“) konstruuje jinak: připouští sice nejprve, že určité prvky jsou velmi nejisté, ale pak s nimi začne pracovat jako s prokázanými fakty a stavět na nich další dedukce. Kniha vrcholí shrnutím ve stylu závěrečné řeči státního zástupce, v níž všechny dosavadní rezervy a relativizující prvky odpadnou a zůstane jedna velká jistota. U soudu by následovala závěrečná řeč obhájce a „obžalovaného“ – nic z toho tu však nenajdeme. Pro běžného čtenáře (a tím spíš pro senzacechtivého novináře) vzniká výsledný dojem, že takhle to prostě nepochybně bylo.

Ublížená nevinnost

V prvních dnech po vydání van Twisk tvrdil, že mezinárodní rozruch tým zaskočil, a pohoršoval se nad reakcemi v médiích („Daily Mail byl odporný. Ti napsali ,Anne Frank was betrayed by a JEWISH notary‘ – velkým písmenem!“). O pár dní později se s Bayensem podivovali nad tím, že se na ně všichni tak sesypali – vždyť van den Bergh ani není první nebo jediný židovský podezřelý! Už před lety se probírala hypotéza, že úkryt v zadním domě prozradila židovská konfidentka gestapa Ans van Dijková (která prokazatelně udala na 200 lidí a po válce byla popravena), a tehdy to zdaleka takový rozruch nevyvolalo! A o jejich integritě se přece nedá pochybovat, vždyť Bayensovi prarodiče také ukrývali Židy a van Twiskův dědeček zase odbojáře! (To se ostatně dočteme i v knize – ačkoli relevance je nejasná.) Na výtky historiků reagovali tím, že kriminalistické vyšetřování na rozdíl od historických výzkumů pracuje s různými scénáři, pravděpodobnostmi, nešlo jim prý o van den Berghovo odsouzení – o to se postarala až média. Když rozhlasová redaktorka v rozhovoru s van Twiskem nadhodí, že pobouření mohl vyvolat jednoznačně komerční přístup s přesně načasovanou a rozsáhlou reklamní kampaní (embargo bylo do poslední chvíle tak přísné, že i van den Berghova vnučka se údajně dozvěděla až dva dny před vydáním, že její dědeček vychází z knihy jako hlavní podezřelý), ohradí se van Twisk nepříliš přesvědčivě: „Komerce s tím nemá nic společného, je to prostě dobrý výzkum.“

Jak to bylo s „židovským notářem“

Nicméně například van den Berghův motiv k udání – podle knihy chtěl zachránit sebe a svou rodinu před deportací (tým se při tom opíral o to, že údajně není známo, kde se van den Berghovi od podzimu 1943 do konce války zdržovali – na seznamech deportovaných se nevyskytují) –, vyvrátil během pár týdnů historik zabývající se ukrýváním ohrožených lidí za německé okupace v Gooiském kraji, když dokázal, že se manželé van den Berghovi nejpozději v únoru 1944 připojili ke dvěma starším dcerám, které se tou dobou ukrývaly v penzionu v Larenu (nejmladší dcera byla v úkrytu v Brabantsku už od podzimu 1943). Nemá tedy logiku, aby van den Bergh v srpnu 1944 náhle úkryt opustil a udal adresu zadního domu. Pikantní je, že když byla dvojice van Twisk – Bayens v jednom rozhovoru začátkem února na „Laren“ tázána, odpověděli, že se to k jejich údivu v knize Sullivanové nevyskytuje, ale že to jejich tým prověřoval, nicméně adresu úkrytu se mu nepodařilo zjistit. Také s van den Berghovou vnučkou navázali kontakt pod záminkou, že zkoumají odboj a ukrývání pronásledovaných v Gooiském kraji – zpětně tuto kamufláž vysvětlili tím, že utajení pravého důvodu patří k vyšetřovacím metodám. Podobně zdůvodnili neslýchaně přísné embargo, které m.j. znemožňovalo třem osloveným nizozemským mediálním kanálům (celostátním deníkům NRCVolkskrant a veřejnoprávní televizi NPS) předložit knihu k posouzení odborníkům ještě před vydáním, jinými slovy ještě než tyto tři významné mediální subjekty se seriózní pověstí splnily 17. ledna 2022 funkci nekritických tlampačů při spuštění reklamní kampaně kolem vydání knihy.

Odborníci na historii německé okupace Nizozemska ve zmíněné studii vyvrátili i předpoklad, že Židovská rada disponovala seznamy adres ukrývajících se Židů. Podle tvrzení „týmu Cold Case“ je získala díky tomu, že korespondence z tranzitního tábora Westerbork procházela přes Radu. To se ve skutečnosti týkalo jen pošty z koncentračních táborů mimo Nizozemsko, z Westerborku se dalo psát adresátům přímo. Zmínka o seznamech adres v držení Židovské rady se přitom vyskytuje v poválečném výslechu německého tlumočníka, který údajně zaslechl útržek rozhovoru dvou anonymních německých důstojníků – tedy velmi pochybný „důkaz“. K tomu přistupuje nesprávně přečtený (a interpretovaný) záznam v diáři Otty Franka i chybně rozluštěné ručně psané poznámky na anonymním lístku, který Frank dostal (neznámo kdy přesně) a kde je van den Bergh označen jako udavač. To jsou zřejmě ty „body k zamyšlení“, o kterých se zmiňují zástupci „týmu Cold Case“ v reakci na kritickou studii šesti historiků.

Co k celé aféře říct závěrem? Snaha o co nejširší mezinárodní publicitu, která projekt provázela od samého počátku, se teď přinejmenším v Nizozemsku a Německu obrátila proti týmu a zcela překryla i ty prvky pátrání, které snad díky jinému úhlu pohledu a využití informatiky skutečně přinesly něco nového. Zároveň se kniha v jiných jazycích nadále prodává a jméno notáře van den Bergha bude ve vnímání světové veřejnosti už navždy spojené se „zradou Anne Frankové“. K dobru lze projektu přičíst oživení zájmu o problematiku holokaustu v Nizozemsku – kniha historika Barta van den Booma s názvem De politiek van de kleinste kwaad. Een geschiedenis van de Joodse Raad voor Amsterdam, 1941–1943 (Politika nejmenšího zla. Historie Židovské rady pro Amsterodam, 1941–1943), která vyšla na jaře, vzbudila pod vlivem této aféry nejspíš ještě větší ohlas, než by bylo běžné.

To se ale týká situace v Nizozemsku. V českém prostředí nic pozitivního na vydání tohoto kontroverzního titulu, navíc v nevalném překladu, nevidím. Na sugestivní otázku v podtitulu knihy „Nevyřešená záhada, nebo přísně střežené tajemství?“ lze odpovědět snadno: to první. Ve stylisticky problematické anotaci se píše: „Navzdory hojnému počtu děl – článkům, knihám, divadelním hrám – o Annině osudu však nikdo jasně nevysvětlil, jak se osmi lidem podařilo přežít více než v těsném úkrytu a kdo nebo co nakonec přivedlo nacisty na jejich stopu. A právě tuto záhadu objasnil mezinárodní tým odborníků, který vedl zvláštní agent FBI ve výslužbě Vincent Pankoke, pomocí moderních technologií, nedávno objevených dokumentů a sofistikovaných vyšetřovacích metod.“ Řekněme si to ještě jednou jasně: tým záhadu neobjasnil, je to klamání čtenářů. Nákupem téhle knihy jen přispějete k zisku lidí, kteří využívají jméno Anne Frankové jako obchodní značku.

 

Popis aféry v angl. s odkazy na zprávu týmu historiků v nizozemštině a angličtině.
Přehled hlavních podezřelých a možnost, že k odhalení nedošlo na základě udání – v angličtině.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Rosemary Sullivan: Kdo zradil Anne Frankovou? Nevyřešená záhada, nebo přísně střežené tajemství? Přel. Iva Harrisová, HarperCollins Polska, Warszawa, 2022, 448 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyky:

Hodnocení knihy:

10%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

E. U. Garp,

Tak ještě doplňme, že „mimo jiné“ se zkracuje „mj.“ a nikoli „m.j.“ (což je špatně i typograficky, protože za tečkou má být mezera), a máme to snad všechno.

Magda de Bruin,

Opět děkuji za připomínku. Článek vznikal s přestávkami od února 2022 a opírá se o nejrůznější zdroje a v tu chvíli aktuální informace. Tak se stalo, že mluvím o kanadské pobočce (uvádí se souvislosti s knihou např. tady https://reportersonline.nl/de-canard-van-het-verraad-van-anne-frank-de-tweede-wereldoorlog-als-industrie-3/), protože ta se - na rozdíl od centrálního konglomerátu - vyjádřila k otázce stažení titulu. Ale máte pravdu, že podle copyrightu (v niz. vydání) knihu vydal Harper, an imprint of HarperCollins Publishers, což je americké nakladatelství. S ohledem na to bude lepší účast a odpovědnost kanadské pobočky v tomhle článku vynechat. K vašim včerejším připomínkám chci ještě dodat, že po další úvaze (a konzultaci s redakčními kolegy) v článku nechám větu o průchozím domě jako příklad neobratné formulace (lepší by bylo: „býval jedním z průchozích domů, které odboj používal“). Přes chyby a přehlédnutí, které jste v textu našel, doufám, že jste se dočetl i něco nového (že vás text podnítil k dalšímu dohledávání, už vyplývá z vašeho předchozího příspěvku). Aféra kolem téhle knihy se sice v českých médiích probírala, ale chtěla jsem přispět podrobnostmi, které zůstávají mimo dosah mezinárodních zpravodajských agentur.

Jan Vaněk jr.,

Nikoli, za ověřování všech údajů je placen někdo úplně jiný; já se už z časových důvodů mohu věnovat jen tomu, co mě praští do očí (a nevyžaduje speciální znalost nizozemštiny, jejích rodových koncovek atd). Od imputování, že bych měl za kvality textu odpovídat, jakkoli zprostředkovaně, se tedy se vším důrazem distancuji.

Například prve mi vypadla pasáž "vnučka se ve svém vystoupení obrátila na kanadské nakladatelství HarperCollins": HarperCollins, jak vyplývá i z dalšího textu, je globální konglomerát, ovšem sídlí v New Yorku (a patří rovněž americké News Corporation). Má i jakousi polo-detašovanou pobočku HarperCollinsCanada, a Sullivanová je Kanaďanka, ovšem nakolik se dá dohledat, prvního vydání se HCC účastnila nanejvýš v lokální koedici s americkou centrálou, která distribuci práv "v dalších jazycích" řídila. A koneckonců, přímo v prohlášení "vnučky" dostupném z odkazu výše jasně stojí "Het European Jewish Congress verzocht de Amerikaanse uitgever HarperCollins om het boek uit de handel te nemen... Tot slot doe ik dan ook een dringende oproep aan de Amerikaanse uitgever HarperCollins, aan alle andere betrokken uitgevers".

(Ono i "o tři dny později mluvčí koncernu oznámil" není správný údaj, ale na to už fakt nemám kdy.)

Magda de Bruin,

Děkuji za pozorné čtení. K vašim připomínkám: firma se nejmenuje s.r.o., ale tato značka je pro č. čtenáře jistě zřetelnější než nizozemské B.V. Nerozumím, v čem je stylistický problém ve spojení "true crimes" (jestliže mluvím v č. o zločinech v množném čísle). S Rookem máte pravdu, to je moje přepsání při čtení z rukopisných poznámek. Nicméně "genderonderzoeker" (opírala jsem se totiž, jak vyplývá i z článku, o nizozemské vydání) je slovo v mužském rodě, i když v té funkci skutečně figurují dvě ženy - proto jsem to označení dala do uvozovek. V nizozemštině (na rozdíl od angl.) by jinak byla možnost použít i ženskou formu (onderzoekster), ale to se nestalo. Co se týče měkkosti bronzu, máte pravdu. Taky vztažná věta s průchozím domem je přípustná. Ale co se týče Prinsengrachtu, nesouhlasím s vámi. Česky přece taky neříkáme "zavítal do Janáčkova nábřeží". Předpokládám, že všechny ostatní údaje jsou tedy v článku správně (nepochybuji o tom, že jste je všechny ověřil).

redakce,

název nakladatelství a festivalu jsme opravili, za překlep se omlouváme

Jan Vaněk jr.,

EUG: Třikrát ze čtyř, to není tak zlé.

Horší je psaní "Eden Mills Writer’s Festival" (apostrof buď vůbec ne, anebo za S, rozhodně ne před); nizozemská firma Proditione Media B.V. se samozřejmě nejmenuje "s.r.o."; přinejmenším trochu stylisticky problematický je plurál „true crimes“. A ještě hůř, žádného "australského vyšetřovatele válečných zločinů Brandona Reeka" nelze dohledat, protože na https://www.coldcasediary.com/vervallen-oud-team/ stojí Brandon Rogers (rovněž neznámý), v americkém vydání knihy pak Brendan Rook! (Toho je v australských médiích dost.) Podobně kde článek (na jiném místě vytýkající chybné maskulinum) tvrdí, že v týmu byli "dva „genderoví badatelé“", web i kniha uvádí obě "Gender Researcher" předvídatelně ženského pohlaví. (Mimochodem ta první, holandsko-švédská uvádí na LinkedIn, vyplněném s pečlivostí a mnohomluvností vzorné, leč trochu již zoufalé školačky, svou pozici v týmu jako "Tactical Analyst"; vskutku získala pár diplomů z evropských, genderových, menšinových apod. studií, ale před nástupem na tříměsíční, prázdninové "vyšetřování" dělala servírku a po jeho ukončení delší dobu "asistentku" v malmöské kavárně s pekárnou Konditori Holland: to je opravdu jak z karikatury nebo sloupku na iLiteratuře.)

Nečekal bych, že se tu bude řešit i fyzika materiálů, ale rozhodně mi není "známo, [že] bronz je měkký kov" – nýbrž naopak, že umožnil celý nový věk díky výrobě zbraní a nástrojů, kde je tvrdost důležitá. Stolpersteiny skutečně mají destičky z mosazi, ale to proto, že málo koroduje; mechanicky odolná je srovnatelně, ba o něco méně.

Konečně pak mi přijdou přemrštěné některé výtky jako "vyšinutí z vazby" – neshoda v čísle u vztažných vět typu "byl to (takový nebo onaký) dům, jaké/které se používaly k..." je v češtině normální. Obdobně bazírování na tom, že „zavítal do Prinsengrachtu" vylučuje význam "jeho nábřeží" (potažmo řada domů, jejichž adresa je právě takováto) je asi stejně doslovné jako tvrdit, že "dům na Prinsengrachtu" musí být postaven nad hladinou a ne vedle ní.

E. U. Garp,

HarperCollins se dvěma l, když už hnidopišsky, tak pořádně.

Jirka,

Tomu říkám propracovaná a vyargumentovaná recenze. Díky