Ukrajinský hladomor a Anna Politkovská
Igort: Ukrajinské a ruské sešity

Ukrajinský hladomor a Anna Politkovská

Komiksová kniha renomovaného italského kreslíře obsahuje dva nesmírně závažné příběhy: Hladomor na Ukrajině v letech 1932 a 1933 a příběh novinářky Anny Politkovské, která byla zavražděna v den Putinových narozenin roku 2006.

Dodnes se opakuje nesmysl, který stále šíří historici, novináři, politici, vědci i běžní lidé, a to, že Ukrajina a Rusko jsou neoddělitelně spojené či propojené, Ukrajinci a Rusové jsou v podstatě jeden národ, jejich kultury a jazyky si jsou tak blízké, že nemá smysl se nějakou ukrajinštinou vůbec zabývat atd. Ukrajinci se po celá staletí kroutí pod touto lží, kterou ruská propaganda rozšiřuje od dob vzniku prvního ruského (tehdy moskevského) státního útvaru. Snaží se ji vyvracet, a ocitají se tak v roli neustálých obránců své existence, takže na nic dalšího už moc prostoru nezbývá. Takový boj je pochopitelně vyčerpávající a permanentní likvidování, perzekuce a ponižování čehokoli neruského, lidí v první řadě, nejprve za carského Ruska, následně v SSSR a poté v Ruské federaci vede k ochromení jednotlivců i celé společnosti, která se jednou, na začátku 20. století vzepřela a přes veškerá protivenství si aspoň na chvíli zřídila vlastní stát (1918–1921).

Italský kreslíř Igort (vl. jménem Igor Tuveri, nar. 1958), který vyrostl ovlivněn ruskou hudbou, kterou měl rád jeho otec hudebník, se vydal na Ukrajinu. Měl v plánu věnovat se ruskému spisovateli Čechovovi a jeho domům. Jenže „všechno, co jsem viděl a slyšel, na mě mělo velmi silný vliv. Viděl jsem národ plný utrpení. Měl jsem pocit, že bolest těch lidí slyším“, sdělil v rozhovoru s autorkou této recenze (Dějiny a současnost 4/2011). Jak dodal, zažil velký šok, když odjel do Dnipropetrovské oblasti, kde následně strávil dva roky cestováním. Čechov šel stranou a autor se pokoušel pochopit, odkud se bere tak tvrdý život, chudoba, bezohlednost a pocit otupění. Začal si s lidmi povídat a dozvídal se strašlivé věci. Staří lidé se nakonec osmělili a vyprávěli o hladomoru, o svých životech za Sovětského svazu, o tehdejší neutěšené situaci. A Igort je nechal mluvit. Procestoval Ukrajinu od severu k jihu a pokoušel se ji pochopit.

Jak se v roce 2011 svěřil, chtěl vyprávět historii z pohledu běžného člověka. Ale k práci se postavil velice seriózně. „V knize jsou příběhy představeny a postaveny na svědectví osob, které jsem potkal, na zápisech tajné policie z dob NKVD a GPU… Mám doma hory knih v nejrůznějších jazycích. Setkával jsem se s historiky a sovětology, abych se s nimi bavil o tom, co právě píšu.“

Jeho cílem bylo připomínat hladomor a tu hrůzu, kterou nastolil stalinismus a komunismus. Jako málokdo ze západu chce Igort coby umělec a citlivý pozorovatel chápat věci bez přetvářky. „V západních zemích byl komunismus viděn velice romantickým a idylickým způsobem. Nicméně jsme věděli, že Stalin dělá strašné věci, ale většina starých intelektuálů chtěla věřit, že tyto věci patřily ke Stalinovi, a ne k systému, prostě že to byly věci, které nemohou být pravda,“ svěřil se.

Příběhy obyčejných lidí doplňuje názornými a srozumitelnými událostmi z politiky, kultury, dějin a současnosti. Nemusí nic vysvětlovat, stačí kresba a několik vět a čtenář má okamžitě jasno, i když o dané osobě či události nikdy dřív neslyšel. Například takto do příběhu zařazuje stručnou zmínku o odporném americkém novináři Walterovi Durantym, který o Hladomoru v letech 1932 a 1933 na Ukrajině moc dobře věděl, ale přesvědčil západ, že se nic neděje, ba právě naopak, že je zapotřebí se se Stalinem „kamarádit“.

Igort své hrdiny nesoudí, ale snaží se porozumět jejich chování a motivacím. Proč denně chodí stařičká Marie Ivanovna s váhou na jedno místo na ulici a ani se nesnaží přesvědčovat kolemjdoucí, aby se za kopějku zvážili? Co má za sebou Nikolaj Vasiljevič stojící na tržišti nad hromádkou haraburdí, které si nikdo nekoupí?

Druhý sešit, kreslená reportáž, nese podnázev Po stopách Anny Politkovské. Autor stojí před domem, ve kterém žila známá novinářka, jede stejným výtahem, v němž ji zastřelili na příkaz… koho myslíte? Igort předkládá život Politkovské v těch etapách, díky nimž se proslavila a kvůli nimž ji režim v jejích 48 letech odstranil. Čečensko, příběhy brutálně umučených, zavražděných a ztracených lidí, zničené životy, peklo na zemi, sběr důkazů. Beslan. 400 let čečenského trnu v ruské patě. Příběh ruského vojáka z Čečny. Anna na jisté kavkazské vojenské základně. Varování. Igortovy rozhovory s francouzskou překladatelkou knih Anny Politkovské. 

Autor pátrá po příčině vší té brutality a nelidskosti, která je tak neodmyslitelně spjata se vším ruským. Dochází ke stejnému závěru, jaký už dávno předložil ukrajinský mystik Paisij Veličkovskyj: „Není možné pochopit ruskou duši, její schopnost snést všemožné strádání a utrpení bez znalosti… pravoslavné víry.“

Zde bychom mohli učinit odbočku a vzpomenout nedávné (únor 2023) prohlášení ruského patriarchy Kirilla, že duše všech Rusů padlých ve válce proti Ukrajině jdou okamžitě do nebe. Komentáře jistě netřeba.

Výtvarná i textová stránka komiksu jsou nesmírně citlivé, kreslíř volil pastelové barvy, využil množství utlumených nezářivých a „nebarevných“ barev – šedou, hnědou, okr, ani stromy nejsou zelené. Přesně tak, jak minulost a současnost viděl a jak působí, a to i z archivních materiálů. Jednotlivé příběhy jsou prokládány úryvky z dokumentů, zákonů, vyhlášek, portréty politiků. Jediné barevné, a tedy jaksi živoucí vstupy jsou rozhovory s Galinou Ackermanovou, francouzskou překladatelkou a přítelkyní Anny Politkovské, s níž se autor sešel v Paříži.

Jemný font písma také odpovídá kresbám a celému vyznění příběhů, do nějž přirozeně zapadá jako jeho nedílná součást.

Jak se již někteří čtenáři svěřili, ne všichni byli schopni Igortovy sešity zvládnout a museli si je dávkovat po částech, citlivější knihu odkládali v slzách.

Ano, jde o velice silné a pravdivé příběhy podané lidským a chápavým způsobem, v němž není ani náznak patosu. Knihu lze mnohostranně využít – doporučovala bych ji místo odtažitých a suchých textů v učebnicích všem středoškolákům a jejich vyučujícím, a stejně tak každému, kdo si chce udělat jasno o tom, čím musí Ukrajina procházet a proč, a na příkladu Anny Politkovské snad aspoň částečně pochopit, co je to současné i minulé Rusko.

Překlad díla je stejně kvalitní jako originál. Jediné, co mohlo být v českém vydání aktualizováno, je seznam států, které na nejvyšší úrovni uznaly Hladomor 1932–1933 jako genocidu Ukrajinců. Tuto informaci ale každý zvídavý čtenář lehce najde za pomoci internetu. Uveďme tedy jen, že k dnešnímu datu (1. 3. 2023) se jedná o 25 zemí včetně České republiky (6. dubna 2022).

Nakonec jen zmiňme, že Igort za Ukrajinské a ruské sešity obdržel několik ocenění a po celoplošném útoku Ruska na Ukrajinu se pustil do pokračování Ukrajinských sešitů. V loňském rozhovoru pro neapolský deník Il Mattion uvedl: „Všechny příběhy jsou tragické a vyprávějí o strašlivém strádání ukrajinského obyvatelstva.Jen znásilňování děti nakreslit nebyl schopen.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Igort: Ukrajinské a ruské sešity. Život a smrt pod sovětskou vládou. Přel. Helena Lergetporer a Monika Štefková, Argo, Praha, 2022, 349 s.

Zařazení článku:

komiks

Hodnocení knihy:

100%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Deprese,

Výběr příběhů v Ukrajinských sešitech líčí Ukrajinu jako tak beznadějné, zničené, radiací spálené a totálně dystopické místo, až by si čtenář skoro mohl nabýt dojmu, že bombardování už nemá moc co zhoršit. Samozřejmě jsou ukrajinské dějiny strašlivé a mají velmi závažné následky až do současnosti, a je chvályhodné to západním čtenářům připomínat, ale obrázek, který si udělají z této knihy, je hrozně jednostranný.

;